Další den.

Vstala jsem brzy a šla do kuchyně, kde jsem si udělala jednoduchou snídani: toasty a vajíčka, nic extra. Dříve bych strávila čas přípravou vydatného jídla pro Adriana a ujišťovala se, že je všechno přesně podle představ jeho citlivého žaludku. Dnes jsem ale neměla náladu mu pomáhat.

Když jsem se posadila k jídlu, uslyšela jsem kroky scházející ze schodů. Objevil se Adrian, podíval se na mou snídani a zvedl obočí.

"Kde mám snídani já?" zeptal se ledovým hlasem.

Ani jsem nezvedla zrak. "Tvoji jsem neuvařila. Můžeš o to požádat jednu ze služebných."

Přimhouřil oči. "Oh, chápu. Tohle je tvůj nový způsob, jak na sebe strhnout mou pozornost?" ucedil sarkastickým tónem.

Mé rty se stáhly do úsměvu bez špetky humoru. "Říkej si, co chceš. Stejně se budeme rozvádět."

Ta slova zabolela víc, než jsem si chtěla připustit. Nebyl to způsob, jakým jsem si představovala konec, ale bylo to tak. Už jsem mu nemusela nic vysvětlovat.

Adrian se zamračil ještě hlouběji a na okamžik jsem si myslela, že možná něco řekne – ale v tu chvíli mu zazvonil telefon.

Podíval se na displej a celé jeho vystupování se rázem změnilo. "Cože? Vyvrtla sis kotník? Hned jsem tam." Ohlédl se zpět na mě: "Lynda si zlomila kotník, vezu ji do nemocnice. Pomůžeš Lyndě s ošetřením! Buď tam za hodinu."

Cítila jsem odporné sevření v žaludku, ale nemohla jsem ho odmítnout, protože kdybych neudělala, o co Adrian žádal, bouře by jen nabrala na síle.

S ostrým povzdechem jsem začala sklízet ze stolu. Jako manželka syna alfy jsem ani neměla služebnou. Veškeré domácí práce jsem musela dělat sama a byla jsem na to už zvyklá.

^^^^^^

Dorazila jsem do nemocnice o něco později.

"Omluvte mě, nevíte, v jakém pokoji je Adrian?" zeptala jsem se zdvořile na recepci.

"Ach, máte určitě na mysli pokoj slečny Lyndy. Adrian je s ní v pokoji 407."

"Dobře, děkuji," odvětila jsem s hořkým úsměvem. Ve smečce bylo dobře známo, kde se dá Adrian vždy najít – byl neustále po Lyndině boku. Lynda odešla na vysokou školu do jiné smečky a vrátila se teprve letos. A po celý ten rok s ní Adrian cestoval a chodil po památkách.

Když jsem vstoupila do pokoje 407, okamžitě mi padl do oka Adrian. Seděl vedle Lyndy a paži měl ovinutou kolem jejích ramen. V momentě, kdy se Adrianovy oči setkaly s mými, rozezněl se jeho hlas dřív, než jsem vůbec stihla zpracovat, co se děje.

"Jdeš pozdě! Proč tam jen tak stojíš jako tvrdé y?" zavolal. "Nejsi snad doktorka? Jdi ji prohlédnout."

Opravdu jsem mu chtěla říct, že jsem víc než jen léčitelka pro Lyndu – víc než ta žena, která byla donucena stát stranou a přihlížet, jak zahrnuje pozorností svou kamarádku z dětství. Ale neřekla jsem nic.

Místo toho jsem přešla k posteli. Jakmile jsem se dotkla její nohy, Lynda zaječela: "To bolí!" Adrian mě okamžitě odstrčil stranou a vyštěkl: "Co to děláš?"

Vyloudila jsem ze sebe trpký úsměv a odpověděla: "Dělám jen normální prohlídku. Prosím, nezpochybňuj mě, ano?"

Lyndu to nevyvedlo z míry. "Nedělej z toho drama, Natalie. Prostě mi jen pomoz, ano?" Její tón byl sice sladký, ale skrývala se pod ním nějaká jízlivost.

Potlačila jsem povzdech. Tohle byl teď její život. Tohle se z ní stalo: tichý pozorovatel neustálého představení Adriana a Lyndy.

Obrátila jsem svou pozornost k Lyndinu kotníku a opatrně zkoumala, jestli nemá otok nebo modřiny. Zranění nebylo vážné, ale stačilo k tomu, aby jí způsobovalo nepohodlí. "Budeš v pořádku. Jen si pár dní odpočiň."

Adrian, sedící na druhé straně postele, mě zblízka pozoroval, oči zúžené. "Vidíš? Říkal jsem ti, že se o tebe postará. Vždycky tak zodpovědná." Jeho slova byla protkaná ostrostí.

Lynda se na něj sladce usmála. "Jsi na mě tak hodný, Adriane."

Adrianovy oči zjemněly, naklonil se k ní a odhrnul jí vlasy z tváře. "Cokoliv pro tebe."

Už jsem se na to nemohla dál dívat. Slova, která si vyměňovali, způsob, jakým se na sebe dívali – bylo to, jako bych tam vůbec nebyla. Rychle jsem vstala a zamířila ke dveřím.

Adrian se na mě ani nepodíval a rozkázal: "Počkej na mě v autě. Za chvíli odjíždíme."

Ale já ho tentokrát nehodlala poslechnout. Vyšla jsem ven a mířila k východu, aniž bych se ohlédla.

V tu chvíli mi najednou zazvonil telefon. Když jsem to zvedla, ozval se Adrianův hlas: "Nezapomeň na to dnešní setkání ve 20:00 u Havrana. Buď připravená se Lyndě omluvit přede všemi."