Když jsem dorazila domů, nemohla jsem se dočkat, až zavolám Kelly, své jediné kamarádce. Vzala jsem telefon a vytočila její číslo. Srdce mi při zvonění bušilo. Byla mou oporou, jediným člověkem, který mi vždy kryl záda.

"Ahoj, co se děje?" ozval se její hřejivý a známý hlas.

"Kelly, rozhodla jsem se s ním rozvést," řekla jsem a hlas se mi zlomil. Nebyla jsem si jistá, jestli to byl strach nebo smutek, možná od každého trochu.

Následovala odmlka. Pak Kelly vyhrkla: "Cože? Proč? Je to kvůli Lyndě? Ta holka znamená jen a jen problémy! Slyšela jsem o ní různé věci."

Zavrtěla jsem hlavou, i když mě nemohla vidět. "Ne, nejen kvůli ní. Přišel s tím Adrian a já souhlasila."

Další dlouhé ticho. Cítila jsem, jak to Kelly všechno zpracovává. "Počkej, to myslíš vážně?"

Zhluboka jsem se nadechla. "Ano. Skončila jsem. Jsem rozhodnutá."

Kelly neváhala. "A co teď? Kam půjdeš po rozvodu? Můžeš bydlet u mě. Moje smečka by tě ráda přivítala."

Její nabídka byla tak laskavá. Až mě z toho štípaly oči, ale neplakala jsem. "Jsi na mě moc hodná," hlesla jsem tiše. "Nech mě odtud nejdřív vypadnout. Pak za tebou přijedu. Jen se musím ujistit, že je všechno zařízené."

"Jsem tu pro tebe, Natalie. Kdykoliv budeš připravená, čekám."

Zavěsila jsem s pocitem určité úlevy. Rozhodnutí padlo. Nastal čas odejít.

*****

Popadla jsem klíče a vyrazila ke svému autu. Bylo staré, otlučené a sotva jelo, ale bylo moje. Koupila jsem si ho za vlastní peníze, ne za Adrianovy ani nikoho jiného. Tohle malé vítězství ve mně vyvolávalo pocit hrdosti, když jsem usedala za volant.

Cesta k Havranovi, nejexkluzivnější restauraci naší smečky, netrvala dlouho, ale hlodala ve mně nervozita. Strávili jsme tu s Adrianem tolik večerů předstíráním dokonalého páru. Dnes večer jsem už ale nebyla jen nějakou poslušnou manželkou. Šla jsem tam sama za sebe.

Když jsem dorazila, místo působilo stejně impozantně jako vždy. Zaparkovala jsem a vešla dovnitř, podpatky mi klapaly o mramorovou podlahu. S každým dalším krokem jsem se cítila jistěji. Nebyla jsem tou samou ženou, která sem před lety vstoupila. Tahle žena byla pryč.

Kráčela jsem k největšímu VVIP salónku, kde se nacházel Adrian a jeho přátelé. Když jsem došla ke dveřím, zaslechla jsem jejich rozhovor.

"Tak co, kdy si hodláš vzít Lyndu, náš budoucí Alfo?" Byl to Mike, jeden z Adrianových nejbližších přátel.

Na vteřinu jsem s rukou na klice ustrnula.

Ozval se další hlas: "Nezapomeňte, že náš budoucí Alfa má stále manželku."

Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev.

Mike se zasmál a z jeho hlasu odkapával výsměch. "Kdo by nevěděl, že si ta ženská Adriana nezaslouží? Měl se s ní rozvést už dávno."

A to byla ta poslední kapka. Má trpělivost praskla.

Bez rozmýšlení jsem rozrazila dveře a vešla do místnosti s klidným úsměvem. "Už jsem tady. Kdo si tu o mně povídal?" pronesla jsem ledovým tónem.

Místnost naprosto ztichla. Do jednoho se na mě všichni otočili. Cítila jsem jejich pohledy jako závaží na svých ramenou.

Adrian mě propálil chladným pohledem. "Tak ses konečně ukázala. A teď se omluv Lyndě. Bylo jí několik dní špatně, co jsi ji otrávila."

Lynda předstírala nevinnost. "To je v pořádku. Jsem v pohodě. Opravdu, nemusíš se omlouvat."

Adrian se zamračil. "Nechat jí to projít? Ani náhodou. Šikanuje tě už tak dlouho. Dneska se postarám o to, aby se poučila."

Už jsem to dál nesnesla. Byla to jen omluva, ne? Omluva za něco, co jsem ani neudělala? Dobře, to zvládnu.

"Slečno Lyndo, je mi to líto…"

Lynda najednou vstala, chytila mě za ruku a nasadila ten svůj přeslazený úsměv. "To je v pořádku, odpouštím ti. Ale odteď se o mě budeš muset starat mnohem lépe, jasné?"

Vynutila jsem si úsměv. "Samozřejmě." Ale v duchu jsem si pomyslela: Já odcházím. Hodně daleko od vás obou.

Začala jsem se otáčet k odchodu, ale někdo mě chytil za ruku. Ohlédla jsem se a zjistila, že to je Lynda.

Co po mně chtěla teď? Věnovala jsem jí ostražitý pohled.

"Neodcházíš nějak brzy? Představení teprve začíná," zašeptala hlasem plným provokace.

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se, zatímco mi srdce bušilo jako o závod.

Než stihla odpovědět, vyřítili se na nás dva muži v černém. Jeden z nich mě srazil k zemi, až jsem uhodila hlavou o zeď. Lebkou mi projela explozivní bolest. Z rány se vyvalila krev, zatočila se mi hlava a měla jsem co dělat, abych zůstala při vědomí.

Adrian a jeho skupina vyběhli ven. Ale když jsem se snažila zavolat o pomoc, Lyndin hlas mě předběhl.

"Adriane! Pomoz mi, tak moc to bolí!"

Bezmocně jsem sledovala, jak se Adrian k ní rozběhl, zvedl ji do náruče a chystal se k odchodu.

Na okamžik se zastavil a ohlédl se po mně. Jeho oči se na vteřinu setkaly s mými, ale nebyla v nich ani špetka vřelosti. "Pošlu pro tebe svou Betu. Počkej tady," prohodil odtažitě, než se ke mně otočil zády a odešel.

Cítila jsem se naprosto zničená. Mé tělo se nechtělo pohnout. Vtom mi břichem projela mučivá bolest. Děti.

Třesoucíma se rukama jsem nahmatala telefon. "Doktore Harolde, pomoc! Jsem zraněná... u Havrana..."

Než jsem stihla doříct větu, všechno pohltila tma.