Uplynuly tři dny od chvíle, co mi šéf dal svůj návrh: buď se s ním vyspím, nebo dostanu vyhazov.

Potřebovala jsem výplatu ještě za jeden den, abych pokryla Elvin poslední účet. Jakmile ji budu mít, můžu podat výpověď a snad si najít něco jiného.

Šéf mi sjel pohledem po celé délce těla. Otevřeně zíral na má prsa a olízl si rty. „Nemysli si, že to neudělám, Piper. Budu na tebe čekat.“

V restauraci všechny zákaznice vzrušeně mluvily o výběru. Aby jim šéf vyšel vstříc, přepnul všechny televizory na stěnách na přenos z obřadu výběru královské chotě.

„Který je podle vás ten nejhezčí?“ zeptala se jedna ze zákaznic svých kamarádek.

Objednaly si na sdílení velký talíř bohatě obložených nachos. Opatrně jsem ho položila doprostřed jejich stolu.

Další dívka promluvila rychle. „Děláš si srandu? Ti ostatní jsou sice roztomilí, to jo, ale Nicholas je jednoznačně nejvíc sexy.“

Ostatní dívky rychle souhlasily.

Zaskočená jsem se u jejich stolu zastavila. Měly samozřejmě pravdu. Nicholas byl objektivně nejatraktivnější, ale slyšet lidi o něm mluvit tak nonšalantně mě stále překvapovalo.

Tři dny jsem se snažila v duchu smířit s tím, že ten Nicholas, kterého jsem znala, je zároveň nejstarším princem království. Ale pořád mi to nějak nešlo.

Nicholas byl vždycky slušňák. Ale princ?

„Piper, že?“ zeptala se mě jedna z dívek u stolu. Nadskočila jsem a uvědomila si, že tam pořád stojím. Přesto dřív, než jsem se stihla omluvit, se mě zeptala: „Který je podle tebe ten nejhezčí?“

„Nicholas,“ vyhrkla jsem automaticky. „Omluvte mě.“

V rozpacích z toho, že mě přistihly při snění, jsem se přinutila soustředit na práci. A dařilo se mi to – dokud se z reproduktorů neozval Nicholasův hlas.

„Jakou ženu bych upřednostňoval?“ řekl Nicholas. „Někoho loajálního. Silného. S vyrovnanou povahou. A musí mít ráda děti.“

„Mám, mám a mám,“ ozval se hlas od stolu s dívkami. „Popisuje mě! Je to osud.“

„Sni dál. Evidentně popisuje mě.“

„Vždyť ty ani nemáš ráda děti!“

„No, tak uvidíme, která z nás projde předběžným výběrem. Pak se uvidí!“

Obrazovka ukázala moderátora. „Děti, hm? Znamená to, že můžeme očekávat, že budete mít velkou rodinu, princi Nicholasi?“

Kamera se stočila zpět na Nicholase. Lehce se usmál, ale oči měl ostražité. „Je mou povinností jako prince pokračovat v rodové linii. Ale ano, rád bych měl velkou rodinu.“

Dívky potěšeně vypískly. „Byl by z něj tak skvělý otec!“

Nicholas se podíval do kamery a na chvíli se zdálo, jako by se díval přímo skrz ni. Ztuhla jsem na místě, jako by mě mohl vidět.

Srdce mě zabolelo.

Znovu pohlédl stranou na moderátora a já si okamžitě připadala hloupě. Samozřejmě, že mě vidět nemohl.

Pravděpodobně na mě od našeho rozchodu ani jednou nepomyslel.

Přitiskla jsem si ruku na srdce a doufala, že zaženu ten záchvěv bolesti, který v něm sídlil.

Co to se mnou bylo? Neviděli jsme se tři roky. Nemohla jsem v tom být pořád takhle zabouchnutá. Jistě, od té doby jsem s nikým nerandila, ale to nic neznamenalo. Byla jsem na to prostě příliš zaneprázdněná.

Nebyla jsem osamělá. Měla jsem Elvu a měla jsem Annu. K tomu, abych byla spokojená, jsem romantiku nepotřebovala.

V kuchyni cinknul zvonek, signál, že je jídlo hotové. Šla jsem ho vyzvednout. Když jsem se vrátila do jídelny, Nicholas byl stále na obrazovce, ale mluvil o úplně jiném tématu.

„Podzemní trh je něco, co královská rodina vyšetřuje s tou nejvyšší vážností. Tento nelegální obchod s vlky a jejich dary je nebezpečný pro každého obyvatele království.“

Talíř s jídlem, který jsem držela v ruce, mi vypadl.

Restaurace okamžitě ztichla a všechny oči se upřely na mě.

Nicholas pokračoval: „Oslabení jednoho jediného vlka oslabuje celou smečku. To nemůžeme nechat bez trestu.“

„Piper,“ zasyčela na mě jedna z ostatních servírek a probrala mě z mého strnutí.

Stála jsem uprostřed keramických střepů a zničeného jídla. „Omlouvám se.“ Rychle jsem se pustila do úklidu. Zatímco jsem uklízela, v duchu jsem si nadávala tak hlasitě, že už jsem neslyšela nic dalšího z Nicholasova rozhovoru.

Na konci směny jsem byla strhaná a vyčerpaná. Po té nehodě jsem ze sebe vydala maximum, soustředila se výhradně na práci a na všechno ostatní zapomněla.

Už ani jednou jsem nezvedla oči k televizi, a to ani ve chvíli, kdy dívky u stolu bědovaly nad svým zklamáním z výsledků výběru.

Nepřihlásila jsem se. Na seznamu nebudu. Proč se vůbec namáhat dívat?

Pracovala jsem až do zavíračky a drhla nádobí ve dřezu. Když jsem z jednoho talíře smyla obzvlášť tvrdošíjný zaschlý kousek jídla, všimla jsem si, jaké je kolem mě ticho.

Obvykle musel kuchař ještě vyčistit sporák nebo si připravit věci na zítřek. Téměř vždycky odcházel večer jako poslední. Ale teď nebyl nikde k vidění.

Stejně jako ostatní servírky, které říkaly, že uklidí jídelnu. Světla v jídelně byla ztlumená.

Byla jsem úplně sama.

Na odhalenou šíji mi dýchl oblak horkého vzduchu. Vzduchem se linul pach alkoholu.

Sevřela jsem talíř, který jsem právě myla, okamžitě jsem se otočila a byla připravená s ním šéfa praštit po hlavě. Cokoliv, jen abych unikla.

Ale byla jsem o chvíli pomalejší. Šéf ten útok čekal.

Vyrazil mi talíř, který spadl na zem, kde se roztříštil na kousky.

Jednou rukou mě obemkl kolem pasu, tvrdě ke mně přitiskl své boky a vklínil mě proti okraji dřezu.

Byla jsem v pasti.

Šéfova volná ruka mi roztrhla knoflíky na košili a odhalila moji krajkovou bílou podprsenku. Přimáčkl mi dlaň na prso.

„Nechte mě jít.“ Panika ve mně narůstala a já se proti němu bránila. O to víc mě však svíral, hruběji, prsty se mi zařezávaly do boku a do hrudníku.

Bez mého vlka jsem neměla sílu se vymanit.

„Nestyď se, ty bezvlčice.“ Šéf se mi nosem přitiskl na tvář. Cítila jsem, jak se u mé čelisti usmál. „Koneckonců máš dítě. Vím, že nejsi panna.“

Když se mě dotýkal Nicholas, nebylo to vůbec takové.

Nicholas byl vzrušený a dychtivý, ale taky něžný. Tiskl mi rty na kůži a –

Šéf mě kousl do strany krku.

Vykřikla jsem a s novou vervou se začala bránit. Ale bylo toho moc. Bez mého vlka byl prostě příliš silný.

„Buď hodná a ber, co ti dávám,“ řekl šéf. „Nech toho hraní na uzardělou pannu.“

„Nechci vás!“ zakřičela jsem.

Zasmál se. „Koho zajímá, co chceš ty?“

Pak se najednou ozvalo tupé žuchnutí a naléhavý tlak šéfova těla zmizel.

Otevřela jsem oči.

Šéf ležel v bezvědomí na zemi. Za místem, kde předtím stál, stála skupina vojáků v uniformách.

Jeden z nich, ten vpředu, podržel poblíž mé tváře nějakou věc. Když to sklopil, viděla jsem, že je to moje fotka.

„Piper?“

Panika mi stále drásala hrdlo a nutila mě k mlčení. I když mě zachránili, pořád jsem se necítila bezpečně.

Kdo byli tihle vojáci? Co chtěli?

„Vy jste Piper?“ zeptal se voják znovu.

Přikývla jsem.

„Pojďte s námi,“ řekl. Dal znamení své jednotce. Začali se trousit z kuchyně.

„...Kam?“ podařilo se mi zeptat.

„Copak jste nechtěla obřad výběru královské chotě?“

„N-ne.“

„Byla jste vybrána, Piper. Jsme tu, abychom vás doprovodili do paláce.“