Pohled Thaddeuse

Stojím před sídlem smečky, držím Noaha a čekáme na kolonu. Rozhlížím se kolem a sleduji, jak Xander a jeho válečníci komunikují s některými členy, kteří se pomalu plíží ze svých domovů. Ne všichni tady jsou špatní. Ale většina z nich ano.

Vidím, že někteří stojí za stromy a nakukují na nás. Poznávám, že jsou zvědaví, vědí, že jejich Alfa je mrtvý. Snaží se přijít na to, jestli jim chceme ublížit, nebo ne... Jestli jsme tady, abychom je zachránili, nebo abychom se stali jejich další noční můrou.

Ale mezi nimi jsou i ti, u kterých si nejsme jisti. Nejsme si jisti, na jaké straně stojí.

Jsou to dobří lidé? Dělali jen práci, kterou jim nařídili, protože jim to řekl jejich Alfa?

Nebo souhlasili s tím, co se dělo, a účastnili se všech těch hrůzných činů?

To jsou válečníci, se kterými jsme bojovali. Ti, které jsme nezabili, ale vzdali se.

Jsou to ti, kteří tu teď chodí kolem, usmívají se, když k nám přijdou, a děkují nám, že jsme Alfu zabili.

Sleduji, jak se je Xander a moji přední válečníci snaží odhadnout. Snaží se určit, jestli jsou dobří nebo zlí.

Po několika chvílích si uvědomím, že ten mrňous v mé náruči se už netřese ani nekňučí.

Podíval jsem se dolů, ale neviděl jsem mu do obličeje. Tak jsem sáhl dovnitř a nadzvedl mu hlavu. Hlava mu bezvládně ležela v mých rukou a oči měl zavřené. Žaludek se mi sevřel, soustředil jsem se na něj a poslouchal, jestli uslyším tlouct jeho srdce. Zhluboka jsem si oddechl úlevou, když jsem ho uslyšel. Na okamžik jsem si myslel, že to ten mrňous nepřežil.

Ale ukázalo se, že jenom spí.

Odhrnul jsem mu vlasy z obličeje a zadíval se na to ubohé malé dítě v mém náručí. Jak mohl někdo něco takového udělat dítěti?

Kdybych toho kluka viděl jako prvního, nikdy bych Alfu nezabil tak, jak jsem to udělal. Vzal bych ho zpátky ke své smečce, hodil ho do žaláře a pak bych ho pomalu zabíjel.

Podívám se vedle a obrátím oči v sloup.

„Xandere!... Nech toho!“

Zařval jsem na svého hloupého Betu přes telepatické spojení. Sledoval jsem, jak málem vyletěl z kůže, než couvl a stáhl se od válečnice, se kterou právě flirtoval.

Otočil se a podíval se na mě, zatímco si drbal zadní část hlavy.

„Co?... Můžeš mi to mít za zlý? Kámo, je fakt zatraceně sexy!“

„Xandere, jestli se nenaučíš držet tu zkurvenou věc v kalhotách, přísahám bohyni, že něco chytneš!“

„Ne, nechytím, a ty to víš! Jsme vlkodlaci a pro nás pohlavní choroby neexistují!“

Řekl tenhle idiot s úšklebkem na tváři, když ke mně přišel.

„A jen někdo jako ty by za to byl vděčný! Přestaň namáčet ten svůj klacek do všeho, co se na tebe usměje!“

„Nenamáčím ho do všeho, co se na mě usměje!... Nenamočil jsem ho do tebe a ty ses na mě usmál už milionkrát!“

Řekl ten idiot, což mě donutilo pustit toho mrňouse pravou rukou, abych ho mohl praštit po hlavě.

„Au!“ Vyjekl a fňukal, zatímco si mnul hlavu.

„Máš štěstí, že držím tohodle prcka, jinak by to dopadlo mnohem hůř!“

Cítil jsem úlevu, když jsem viděl, jak po příjezdové cestě přijíždí kolona vozidel.

Konečně se můžeme dostat pryč z téhle pekelné díry.

„Podařilo se ti najít někoho, kdo je schopen to tu udržet, dokud nedorazí někdo ze starších?“

Zeptal jsem se Xandera, který měl dělat tuhle práci, a ne flirtovat se členy smečky.

„Jo, očividně tamten chlapík s rezavými vlasy má v sobě krev Bety.

Ačkoliv jím nikdy nebyl, a jeho táta taky ne. Ale řekl jsem si, že to bude stačit, dokud nedorazí starší.“

Řekl Xander, což mě donutilo povzdechnout si a protočit panenky.

Do prdele!... Pomyslel jsem si, když jsem se podíval na člověka, na kterého Xander právě ukázal.

„Marcusi a Zendayo, můžete sem přijít?“

Řekl jsem přes spojení a o pár chvil později oba vyšli ze sídla smečky.

„Vím, že se vám to nebude líbit, ale potřebuju, abyste tu zůstali a dohlédli na to tady, dokud nepřijedou starší.

Taky bych vás poprosil, jestli byste se mohli poohlédnout a zjistit, jestli s námi nechtějí jít ty ubohé duše, které tamhle vykukují zpoza stromů.

Ne tihle idioti tady, ale ti, kteří se tam schovávají a bojí se s námi mluvit. To jsou ti, o které mi jde.“

Sledoval jsem Zendayu, jak přelétla pohledem linii stromů. Vidím, jak její tvář měkne, když začíná rozeznávat vyděšené tváře, které na nás zpoza stromů nakukují.

„Zvládnu to, Alfo, podám ti hlášení trochu později.“

Dala Marcusovi pusu a pak se vydala směrem ke stromům.

Je pro tuhle práci naprosto dokonalá. Je to nelítostná bojovnice, což by měla být, když je družkou mého hlavního velitele válečníků.

Ale je to také velmi laskavý a něžný člověk s obrovským srdcem.

Sledoval jsem, jak zastavuje řada SUV. Moji válečníci se začali přesouvat k autům s Omegami v náručí. Rozhlížím se kolem a jsem ohromen tím, kolik těch Omegů tady je. Nikdy jsem jich na jednom místě neviděl tolik.

Musí jich tam být přes 20... To je hodně! A nejsmutnější na tom je, že všichni byli zneužíváni.

Vím, že tři z nich mají dobrý domov, a jakmile překonají všechno, čím si prošli, budou šťastní. Ti dva, kteří našli své druhy z mé smečky,

A tenhle mrňous v mém náruči. Nevím proč, ale něco uvnitř mě k němu táhne. Něco mi říká, že jsem to já, kdo se o něj musí postarat.

Ne že bych si myslel, že je to můj druh, je to spíš... Jako by byl rodina, jako mladší bratr.

Už jsem se rozhodl, že jsem to já, kdo se ho ujme a postará se o něj, jako by byl mým vlastním dítětem.

Uzdravím tuhle zlomenou duši.