Pohled Noaha

Pomalu jsem cítil, jak se probouzím, ale přesto jsem se neprobouzel. Vím, že je to sen. Probouzel jsem se ve snu. Sen, který se mi určitě už zdál.

Probouzet se... Nevisím na řetězech nebo nejsem přivázaný k lavici. Probouzet se bez toho, abych byl nacpaný do své malé skříňky...

Ale místo toho se probouzet ve skutečné posteli.

Je mi 11 let... Můj otec mě předal Alfovi, když mi bylo pět.

Sotva si pamatuju, jaké to je ve skutečné posteli. Dokonce i můj otec mi vzal postel krátce před mými 5. narozeninami.

Ale přesto se mi o posteli občas stále zdá.

Zdá se mi o tom, že se probudím v krásné, měkké, teplé, pohodlné a útulné posteli.

Vím, že to zní jako hloupý sen... Ale vždycky to byl můj sen.

To a někdo, kdo by mi neubližoval. Někdo, komu by na mně skutečně záleželo.

Ale o tom se mi moc často nezdá a vím, že nic z toho se ve skutečnosti nestane.

Doufám, že se neprobudím. A tak využívám tohohle snu, tohohle okamžiku a bořím tvář do měkké nadýchanosti tohohle polštáře, prakticky se v něm převaluji a užívám si pohodlí téhle úžasné postele, dokud můžu.

Tohle musí být obláček! Na ničem takovém jsem za celý svůj život neležel!

A je mi teplo, není mi zima! Poprvé v celém mém životě. Cítím, že je mi vlastně teplo!

Má bohyně, ano, tohle je naprosto jistě sen!

Pomyslím si, když se zabořím do něčeho tak měkkého, tak nadýchaného. Myslím, že tomuhle se říká polštář. Pamatuju si to slovo, i když to zní tak vzdáleně, už je to tak dávno.

Ale je mi to jedno, vstřebám každičký kousek tohohle snu. Budu si ho pamatovat navždy, pomyslím si, když se tváří zabořím ještě hlouběji do polštáře.

Cítím, že se začínám hýbat, skoro se převaluji, vrtím se a vtiskávám se do té nadýchanosti. Chytám tu chlupatou deku kolem sebe, přitahuji si ji na obličej a třu se o ni.

Cítím, jak se usmívám, má Bohyně, tohle je čisté nebe! Z tohohle snu se už nikdy nechci probudit! Pomyslím si, zatímco zabořuji tvář do všeho, do čeho je jen možné se zabořit!

Najednou ale ztuhnu. Slyším někoho se smát, je to tichý, lehký smích, spíš takové uchechtnutí.

Ale v mém nádherném snu plném téhle nadýchanosti a tepla by neměli být. V těhle typech snů obvykle nikdo není.

Cítím, jak zamrzám, nehýbám se... Zadržuji dech!

Cítím, jak se mi někdo dotkl zadní části hlavy, a zařvu. Tělo se mi napne a začnu se třást. Ta ruka se stáhne.

„Moc se omlouvám, maličký, nechtěl jsem tě vyděsit. Vypadal jsi prostě tak roztomile, jak ses převaloval v posteli.“

Pomalu otevírám oči, stále cítím obličej přitisknutý k nadýchanému polštáři.

Pomalu jsem otočil hlavu, velmi, velmi pomalu. Otáčel jsem hlavu za tím hlasem... Doufal jsem, že když otočím hlavu, nikdo tam ve skutečnosti nebude. Protože tohle je přece můj sen... Nikdo by tu neměl být!

Bohužel, jakmile otočím hlavu dostatečně daleko, uvidím ho. Muž sedící na posteli vedle mě. Jeho tělo je plné tetování!

Vlasy má dlouhé, sahají mu přes ramena. A ty vousy, vypadá tak děsivě!

Jakmile se na něj podívám, cítím, jak se třesu. Rychle si uvědomuji, že tohle není sen.

Kde to jsem?... Proč ležím v posteli?

Je tohle taky jeho věc?... Ach bohyně, on na mě použije svůj příkaz...

Má mě ve své posteli, použije na mě svůj Alfův příkaz, abych se nemohl pohnout. A pak mě znásilní, přesně jako můj Alfa.

Zakňučím, slzy mi stékají po tváři, protože vím, co přijde. Byl to zvrácený vtip! Chtěl mě poškádlit. Ukázat mi, co mají všichni ostatní. Ukázat mi, co nemám, ale oni ano.

Něco teplého a měkkého na spaní.

Zavírám oči a pevně je k sobě tisknu. Doufám, že když je tentokrát zavřu dostatečně pevně, neucítím to.

Cítím jeho ruku na svém rameni a začnu křičet. Doslova vyletím z postele a uskočím snad přes celou její šířku. Chytím se prostěradla a snažím se nespadnout.

Vím, že kdybych vážně spadl, moc bych si ublížil.

Vím, že to zní hloupě, ale je mi 11 let a jsem si jistý, že vážím jako čtyřletý vlkodlak.

Sotva mi dávali najíst, tolik z mých kostí bylo zlámaných znovu a znovu. Jsem neustále bitý, bičovaný, mučený a znásilňovaný.

Obyčejný malý pád z postele může mému křehkému tělíčku způsobit tolik bolesti a tak velké poškození. Takže se držím, jakoby mi šlo o život. Ale nemám sílu, cítím, jak mi zadek visí z postele, ale nemám sílu se ani udržet. Vykřiknu, když se pustím a padám.

Vím, že jakmile dopadnu, přijde nesnesitelná bolest. Vím, že ucítím, jak se mi lámou kosti, až dopadnu na zem. Protože to se stává vždycky. Malé pády jako je tenhle mi vždycky lámou kosti... Takže se na to připravuji a jsem připravený vykřiknout.

Ale místo tvrdé země pod sebou cítím paže, které mě naberou, než dopadnu na zem.

Oči mi vystřelí dokořán a já se rozhlížím kolem, snažím se přijít na to, co se stalo. A pak uvidím, jak se na mě dívá.

Začnu plakat a snažím se vymanit z jeho náruče. Normálně bych to neudělal, ale on mě nezná. Takže doufám, že když se mu vykroutím z náruče, možná mě nechá na pokoji. Možná mi neublíží. Možná mě neznásilní.

„Hej, maličký, uklidni se! Neublížím ti!“

Slyším ho říkat, ale nevěřím mu. Vidím ho a cítím ho... Je to Alfa! A všichni Alfové lžou.

Alfové jsou zlí, lžou a ubližují vám. A potom, co vám ublíží, ublíží vám ještě víc. Znásilňují, bijí a mučí vás, dokud z vás nic nezbude. A dokonce i potom, když už z vás nic nezbude, nějakým způsobem dokážou vzít ještě víc. Nějakým způsobem vám dokážou ublížit ještě víc.

Nemůžu dýchat, jak s ním bojuji. Vím, že to přijde.

Cítím, jak mě popadá panika, srdce mi buší, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Plíce mě pálí, jak bojuji o dech. Ale každý nádech se zdá tak prázdný, prostě nedostávám žádný vzduch.

On tomu říkal moje hloupé malé záchvaty paniky. Většinou mi během nich ublížil ještě víc.

Plně využíval mých záchvatů paniky a ubližoval mi tak moc, jak jen mohl, dokud jsem neomdlel. Obvykle jsem ho u toho slyšel se smát. Přišlo mu to vtipné, ale já jsem měl vždycky pocit, že při nich umírám.

Už jen to mě děsilo ještě víc.

Najednou ale cítím zvláštní pocit... Je to drsné... Je to nějaký druh vibrace. Dokonce to i slyším!

Ano, rozhodně je to vibrace. Cítím, jak se na ni soustředím. Snažím se přijít na to, co přesně to slyším.

A jak to dělám, cítím, jak se mé plíce konečně plní vzduchem. Zhluboka se nadechnu, je to tak hlasité, když plním své plíce.

Vydechnu a pak se znovu dlouze nadechnu. Cítím vzduch, můžu dýchat!

„Takhle, maličký, dýchej, bratříčku!“

Slyšel jsem ho říct. Ale věděl jsem, že se mi to jen zdálo. Není to můj bratr!... Je to Alfa!

Zrovna když jsem byl konečně schopen dýchat, cítil jsem, že mě znovu přepadá panika.

Alfa!... Začnu sebou házet, zoufale se snažím od něj dostat pryč. Snažím se uniknout od Alfy, který mě drží. Vím, že mi ublíží, nemůžu dýchat, nemůžu dýc.....