Stephen prohledal nemocnici a snažil se zjistit, co se děje, ale všichni, na koho narazil, předstírali nevědomost.

Hatcherovi mrzli na zledovatělé chodbě a Crawfordovi je odmítali přijmout. Čekání se stalo nesnesitelným.

Paula přiznala porážku jako první. „Jdu se podívat za Debbie…“

Debbie byla také v nemocnici, ale na porodnickém oddělení.

Stephen a Richard už to také nedokázali vydržet, ale odejít nechtěli, takže jim nezbývalo nic jiného než dál čekat v zimě…

Jejich mysl byla plná neustálých stížností. Neměli tušení, že tohle je teprve začátek jejich potíží!

…

Lilly slyšela tiché pípání přístrojů kolem sebe a neurčité hlasy.

Jeden z nich však vyčníval.

„Lilly... Lilly, drahoušku... hej, malý Tulipánku! Musíš se brzy probudit, slyšíš? Jestli ne, tak já...“

Lilly si připadala, jako by jí u ucha bzučel roj včel a nepřestával štěbetat. Bylo to trochu unavující.

Kdo na ni to mluvil?

Lilly se zachvěla víčka a otevřela oči, jen aby před sebou spatřila sněhově bílou zeď.

Její postel obklopila skupina lidí. Pozorně si je prohlížela.

Gilbert zareagoval s nadšením; a promluvil jako první. „Lilly! Ty ses probudila! Jsem tvůj strýček Gilbert…“

Ostatní Crawfordovi zadrželi dech a upřeně Lilly sledovali.

Lilly byla zmatená. „Strýček Gilbert?“

Její tvář bez výrazu připomínala křehkou porcelánovou panenku.

Znělo to, jako by opakovala cizí frázi.

Hugh pevně stiskl rty. Lilly byla velmi vyhublá, tak drobná, že se v nemocniční posteli ztrácela.

Bolelo ho vidět ji v takovém stavu, až z toho nemohl dýchat.

Gilbert promluvil něžněji. „Lilly, jsem bratr tvojí maminky. Jmenuji se Gilbert. Volala jsi mi předtím, pamatuješ si to?“

Lilly svraštila obočí. Po chvíli tiše řekla: „Aha.“

Už si vzpomněla.

Volala na telefonní číslo strýčka Gilberta.

Ale on ji ignoroval.

Cožpak o ni strýčkové nestáli?

„Ty... ty jsi mě přišel hledat?“ zeptala se Lilly slabým hláskem.

Všichni muži kolem postele horlivě přikývli. Bryson dodal: „Lilly, já jsem tvůj strýček Bryson. Všichni jsme tady, abychom si tě odvezli s námi domů.“

Hugh ucítil, jak se mu svírá hrdlo. Zhluboka se nadechl a řekl: „Přesně tak. Jsme tu, abychom tě vzali domů, Lilly. V budoucnu se už nikdo neodváží tě šikanovat nebo ti ubližovat. Kdyby se o to někdo pokusil, tvůj dědeček Hugh by k tomu měl co říct.“

Lilly si muže prohlížela jednoho po druhém.

Chtějí si ji vzít domů?

Nebyla si jistá, jestli ji znovu neopustí, až si ji domů odvezou.

Budou jí ubližovat a nechají ji hladovět?

Když viděli, jak mlčí, Crawfordovi pocítili ještě větší napětí.

Nikdo z nich neměl s dětmi moc zkušeností. Podívali se na Anthonyho a Liama.

Anthony, nejstarší z bratrů Crawfordových, kterému bylo 40 let a měl dvě děti, to s dětmi zrovna neuměl. Po chvilkovém váhání se zeptal na rovinu: „Lilly, čeho se bojíš?“

Sourozenci ho zpražili pohledem za jeho neústupný a drsný tón.

Liam, druhý syn, kterému bylo 38 let, byl zamlklý typ a těžko hledal slova. Rozpačitě si odkašlal.

Napětí ve vzduchu by se dalo krájet.

Gilbert si zhluboka povzdechl. Přistoupil blíž k Lillyině posteli a jemně ji pohladil po vlasech. Tím nejněžnějším hlasem, jakého byl schopen, se zeptal: „Lilly drahoušku, nechtěla bys nám říct své skutečné jméno?“

Lilly zírala v tichosti na strop, než odpověděla: „Nemám žádné jiné jméno, jenom Lilly.“

Tatínek jí řekl, že skutečné jméno nepotřebuje; že to proberou, až jí nevlastní maminka porodí bratříčka.

Lilly pojmenovala maminka. Žádné jiné jméno neměla.

Gilbert ucítil tupou bolest u srdce. Jak mohlo toto dítě žít v domácnosti Hatcherových bez jediného jména?

Potlačil svůj hněv a zeptal se: „Dobře tedy, Lilly, můžeš svému strýčkovi Gilbertovi říct, na co teď myslíš?“

Lilly k němu stočila pohled s vynaložením velkého úsilí. Podívala se na muže, který se nazýval jejím strýčkem Gilbertem.

Toho dne byl její svět tak temný, ale tento muž tu temnotu prorazil jako paprsek světla a zachránil ji.

Rty se jí mírně chvěly, když se zeptala: „Strýčku Gilberte... až pojedeme domů, smím... smím dostat najíst?“

Crawfordovi zůstali jako opaření.

Tohle dítě se ptalo, jestli dostane najíst, až dorazí domů…

Než vůbec stihli odpovědět, Lilly se znovu zeptala tichounkým hláskem: „Budete mě bít?“

Ta čtyři prostá slova málem Hugha rozplakala.

Malá holčička se bála, že bude hladovět a že ji budou bít.

Jaké týrání musela v domácnosti Hatcherových snášet?!

Byla napůl vyhladovělá a nedostatečně oblečená na zimu.

Když měla noční můry, nikdo s ní nezůstal, když se probudila vystrašená, a v létě se nikdo nestaral, když byla celá zpocená horkem.

Hugh se odvrátil a kousl se do rtu, aby zadržel slzy, které mu hrozily stékat po tvářích.

Bratři Crawfordovi zaťali pěsti hněvem, ale neodvážili se to dát najevo ze strachu, že by Lilly vyděsili.

Gilbert natáhl ruku, vzal Lillyinu drobnou ruku a přitiskl si ji na tvář. Ochraptěle zamumlal: „Lilly, drahoušku, až pojedeme domů, můžeš jíst, co jen budeš chtít, a nikdo tě neuhodí. Podívej, tamto je tvůj strýček Anthony. Tamten je tvůj strýček Liam a to je strýček Bryson... Všichni jsou to drsní a silní chlapi. Všichni tě budeme chránit a už ti nikdy nikdo neublíží.“

Lilly pevně sevřela peřinu druhou rukou a dlouho mlčela.

Zrovna když si Crawfordovi mysleli, že už k tomu nemá co dodat, najednou vyhrkla: „Strýčku Gilberte, já nikoho nestrčila. Tatínek s dědečkem na mě pořád naléhali, abych se přiznala, ale já jsem odmítla…“

Opakovala to tvrdohlavě, s odhodlaným výrazem ve své malé tvářičce a se sklopeným pohledem v očích.

Opravdu na ní jejím strýčkům záleží?

Teď, když jim prozradila, že se nepřizná k něčemu, co neudělala, budou pořád stát o tak neposlušné dítě, jakým byla ona?

Gilbert cítil v krku knedlík, jako by mu ho svíral chuchvalec vaty. Oči se mu zalily slzami a ani Hugh si nedokázal ubránit setření vlastních slz.

Anthony řekl pevně a klidně: „Tvůj strýček Anthony věří, že jsi nevinná. Udělala jsi správnou věc, když ses nepřiznala k něčemu, co nebyla tvoje vina.“

Gilbert souhlasně přikývl. „Oni jsou ti, kdo udělali chybu. Neudělala jsi nic špatného, Lilly; zachovala ses správně.“

Jakmile to Lilly slyšela, ústa se jí zkroutila a po tvářích se jí začaly koulet slzy.

Jako by všechny ty zadržované slzy konečně našly cestu ven a už se nenechaly potlačit.

Lillyina tvářička si stále zachovávala svůj tvrdohlavý výraz, ale její hlas byl přerušován hltavými vzlyky.

„Ale... ale tatínek mi nevěří. Tatínek říkal, že jsem zabila svýho malýho bratříčka, a že jestli se nepřiznám, nenechá mě odejít.“

Zatímco vzlykala tato slova, zdálo se, jako by Lilly konečně našla někoho, s kým mohla sdílet svá příkoří.

I tříapůlleté dítě se může cítit ublíženě, ať už je jakkoliv tvrdohlavé nebo odhodlané.

Gilberta přemohl hněv. „Není vůbec hoden být tvým otcem!“

„Gilberte!“ skočil mu do řeči Anthony přísně.

Gilbert se neochotně odmlčel, ale jeho vztek zůstal nezmírněn. Pomyšlení na to, že Stephen čeká venku, v něm vzbuzovalo touhu rozbít nemocniční postel, popadnout jednu z kovových podpěr a dát tomu chlapovi výprask jeho života.

Lilly ještě chvíli vzlykala a pak usnula.

Jakmile vyšli z pokoje ven, Gilbert se rozhořčeně zeptal: „Anthony, vážně necháme Hatcherovým projít to tak snadno?“

Samotný bankrot nebyl pro lidi jako oni dostatečným trestem!

Anthony si pomalu rozepnul rukávy košile a vyhrnul si je. Klidně odpověděl: „Osm na jednoho, Gilberte. Stačí ti to?“

Pomstu proti rodině Hatcherových bude vykonávat osm Crawfordů!