Ostatní bratři Crawfordovi při Anthonyho slovech přimhouřili oči.

Gilbert si uvolnil zápěstí a prokřupal klouby; Edward, architektonický inženýr s výbušnou povahou a opálenou pletí, si odfrkl a bůhvíodkud popadl ocelovou tyč.

„Jsme občané dodržující zákony. Jak můžeme jen tak na někoho zaútočit na veřejnosti?“ promluvil jemně Bryson, dobromyslný kapitán. Zastavil kolemjdoucí zdravotní sestru a zeptal se: „Dobrý den, máte ve skladu jutový pytel?“

Sestřička zakoktala: „Jo... jo... v lékárně máme igelitový pytel a nějaké papírové krabice.“ Nabídla jim raději papírové krabice, protože předpokládala, že chtějí něco uskladnit.

Bryson se usmál a řekl: „Děkuji. Jutový pytel bude stačit.“

Bratři Crawfordovi si pomysleli, že pytel se bude na zbití někoho docela hodit.

Mezitím se Stephen třásl zimou, zatímco čekal venku před VIP oddělením. V duchu klel: Byl jsem vzhůru celou noc a už skoro svítá. Kde k čertu ti Crawfordovi vězí?

Richard už odešel dříve, protože tu zimu nemohl dál vydržet. Než odešel, připomněl Stephenovi, aby zůstal na místě a prokázal jejich upřímnost.

Jarní noci byly chladnější než ty zimní. Stephen cítil, jak mu štiplavý mráz plní plíce s každým nádechem zatuchlého vzduchu. Dlouhé čekání ho také nechalo vyhladovělého a vyčerpaného. Jediné, co chtěl, bylo vrátit se domů, dát si teplou, uvolňující sprchu a zbytek dne prospat.

Všechno se stalo ještě nesnesitelnějším, když si představil to útulné prostředí, ve kterém by mohl být. Když uplynula další hodina, Stephen usoudil, že čekat dál už nemá smysl.

Muž telefonoval, zatímco kráčel do podzemních garáží. „Nezapomeň mi zavolat, jakmile Crawfordovi odjedou...“ Než stihl pokračovat, pohltila ho naprostá tma. Přehodili přes něj jutový pytel!

„Co to sakra! Kdo jste?“ křičel Stephen v agónii, když mu útočníci začali uštědřovat tvrdé rány.

Pachateli nebyl nikdo jiný než osm bratrů z rodiny Crawfordových. Normálně si nešpinili ruce, ale když si vzpomněli na Lillyinu nešťastnou situaci, nemohli si pomoct. Jejich zášť rostla, jak vzpomínali na Lillyina zranění a na to, jak se opatrně ptala, jestli po návratu domů dostane jídlo a jestli jí nebudou ubližovat.

„Přestaňte!“ prosil Stephen. Byl bezmocný a vydán na milost svým věznitelům. „Víte vy vůbec, kdo já jsem? Jsem prezident společnosti Ador Hatcher. Jak se opovažujete na mě útočit! Přísahám, že...“

Anthony si odfrkl a povolil si kravatu. Pak gestem naznačil bratrům, aby s útokem přestali. Všichni jeho pokyn poslechli a Edward sevřel svou ocelovou tyč, připraven v útoku pokračovat.

Stephen si oddechl, když to vypadalo, že se jeho protivníci stáhli. K jeho velkému překvapení však ocelová tyč tvrdě dopadla na jeho nohu.

„Aaa!“ Jeho zoufalý řev se rozlehl celým parkovištěm.

Ačkoli Stephen útok přežil, byl zraněn tak vážně, že ho museli odnést do nemocnice. Situaci ještě zhoršovalo to, že vůbec netušil, kdo za to může, a neměl jak to zjistit. Jeho protivníci po sobě nezanechali žádné stopy, které by naznačovaly jejich totožnost.

„Je ti už líp, Stephene?“ vzlykala Debbie u mužova lůžka. Kdyby byl vzhůru, všiml by si nedostatku upřímnosti v jejích očích. Žena působila jako ustaraná manželka, ale tajně byla zdrcená z Lillyiny nečekané nově nabyté identity v rodině Crawfordových.

Debbie byla zděšená, když jí Paula včera tu novinku sdělila. Vnitřně zuřila: Jak se z toho parchanta mohla stát jediná milovaná dcera rodiny Crawfordových?!

Ve skutečnosti Lilly nenesla vinu na jejím potratu; Debbie ten pád způsobila úmyslně, aby se dítěte zbavila. Věděla, že Hatcherovi mají finanční problémy a že Stephen stojí na pokraji bankrotu po tom, co nadělal spoustu dluhů. Debbie věřila, že mladá a krásná žena jako ona má dobrou šanci najít si nového manžela; takového, který by byl bohatší a mocnější než Stephen. Kdyby měla dítě, bylo by pro ni uzavření nového manželství složitější. Kvůli tomu potřebovala najít způsob, jak nechat dítě zmizet a zároveň se vyhnout zodpovědnosti.

Debbie věděla, že Lilly je osamělé dítě, které nikdo nemiloval. Už od jejího narození se k ní Hatcherovi nikdy nechovali hezky. Stephen dokonce ve svém opilém blouznění přiznal, že její přítomností pohrdá. Debbie proto cítila, že bude bezpečné svalit vinu za své ztracené dítě na Lilly. Jen stěží mohla tušit, že ta dívka patří do rodiny Crawfordových.

Debbiin mráz přejel po zádech při pomyšlení, že by urazila jednu ze čtyř největších rodin. Co mám dělat? Budu v maléru, jestli zjistí pravdu. Musím přijít na to, jak Lilly navždy umlčet...

Ve VIP pokoji Lilly znovu otevřela oči. Tentokrát byla místnost naprosto prázdná a vládlo v ní hrobové ticho. Cítila se nejistá a nervózní z myšlenky, že všichni odešli.

O pár okamžiků později se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Její tvář se rozzářila, když uviděla, jak do pokoje vchází Gilbert. Hugh jim nařídil počkat před pokojem, aby se předešlo tlačenici a aby se tam dalo lépe dýchat.

„Jak se cítíš, Lilly? Mám ti přinést nějakou snídani?“ zeptal se Gilbert vřele. Když Lilly přikývla, vydal pokyn k podávání snídaně.

Ostatní Crawfordovi byli tím hlukem probuzeni a vešli do pokoje zkontrolovat Lilly.

„Co by sis dala k jídlu, Lilly? Máme sendviče, koblihy, ovesnou kaši…“ zeptal se láskyplně Hugh.

Edward se protlačil dovnitř a zvolal: „A co špagety s masovými kuličkami? Ty jsou vynikající!“

Hugh Edwarda pokáral úderem vycházkové hole do nohy. „Lilly se sotva probudila. Jak by asi mohla jíst špagety s masovými kuličkami?“ Vzal do ruky talíř a navrhl: „Co takhle nějaké sendviče? Jsou moc dobré.“

Bryson se usmál a zvedl misku. „Nebo by byla fajn i ovesná kaše.“

Lilly se sevřely rty a v očích se jí zaleskly slzy. Docházelo jí poznání, že teď už možná má rodinu. Popotáhla a opatrně řekla: „Dala bych si pár sendvičů, dědečku.“

„Výborně! Pojď si dát sendviče!“ Hugh horlivě přikyvoval a nespouštěl své zarudlé plačící oči z Lilly, která mu připomínala mladší Jean. Ovšem na rozdíl od Lilly byla Jean svéhlavá a hyperaktivní, když byla malá. Vedla bezstarostný život a často se hádala se svými bratry. Nicméně, ta malá holčička před ním byla melancholická a opatrná na svá slova. Musela si toho hodně vytrpět, aby byla ve věku tří a půl let takhle vyspělá.

Crawfordovi opustili místnost, až když Lilly dojedla a zachumlala se do postele. V momentě, kdy Lilly zavřela oči, se jí však u ucha ozval hlas: „Tulipánku! Tulipánku!“

Otevřela oči, jen aby zjistila, že v pokoji kromě ní nikdo není. Lilly se pokusila znovu usnout a pevně věřila, že se jí to musí jenom zdát. Když oči zavřela, hlas se objevil znovu. „Lilly, Lilly, Tulipánku!“

Nervózně svírajíc prostěradlo, Lilly úzkostlivě přelétla pohledem pokoj a zoufale se snažila najít původ toho hlasu.