Lilly se rozhlédla, ale pokoj zůstal prázdný. „Kdo jsi?“ zeptala se třesoucím se hlasem.

„Jsem tvůj mistr,“ odpověděl klidně hlas.

Malá holčička se při té podivné odpovědi zamračila. „Já žádného mistra nemám,“ prohlásila pevně.

Náhle se na židli vedle postele zjevila stínová postava. Mladý muž, oděný v bílém rouchu, byl pro všechny ostatní neviditelný. Měl krvavě rudé rty, pronikavé šedé oči a výrazný nos. Vyzařovala z něj chladná, zlověstná aura.

Muž pohlédl na malou holčičku před sebou a pomyslel si: Myslel jsem, že to bude nevědomé dítě. Zdá se, že se nenechá tak snadno oklamat...

„Tulipánku.“ Než stihl pokračovat, Lilly ho přerušila a zasyčela: „Nejmenuji se Tulipánek. Jsem Lilly.“

Muž si pohladil bradu a řekl: „Já jsem skutečně tvůj mistr. Tvá matka mě před svou smrtí požádala, abych jím byl.“

„Ne, to by neudělala,“ namítla Lilly. Nedokázala uvěřit, že by ji maminka předala nějakému cizímu člověku.

Muže její popření vyvedlo z míry. Když Jean ležela na smrtelné posteli, spatřila ho a prosila, aby chránil Lilly a Crawfordovy. Lilly v té době byly teprve dva roky a jeho duchovní podobu vidět nemohla. Pravdou však zůstávalo, že on je jejím mistrem! Před dvěma dny, když byla Lilly na pokraji smrti, konečně uslyšela jeho hlas. Přesto stále odmítala jeho slovům uvěřit.

Muž si mnul nos a pronesl: „Jean Crawfordová je tvá matka a ty jsi Lilly Hatcherová. Vím, kdo jsi.“

Lilly semkla rty a odsekla: „To ví každý.“

Jak inteligentní mladá dáma. Hatcherovi by ji nikdy nedokázali šikanovat, kdyby nebylo její malé postavy a touhy po lásce.

Muž se ušklíbl a odvětil: „Nerozpitvávej všechno, maličká. Až ti bude lépe, můžeme provést nezbytné rituály. Jmenuji se Pablo Belmont. V minulém životě jsem byl obávaný muž.“

Když si Pablo všiml Lillyina zmateného výrazu, vysvětlil: „Je přirozené, že nevíš, kdo jsem, protože jsem se nenarodil ve tvé době. Jsem však nadaný muž. Mohu tě naučit spoustu věcí, například to, jak se bránit před těmi, kdo tě šikanují.“

„Umírají velcí muži?“ vyzvídala Lilly. Když zjistila, že její otázka zůstala bez odpovědi, zeptala se znovu: „Když jsi tak schopný, jak tvrdíš, jak to, že jsi zemřel?“

Pablovi došla po jejích vyzývavých otázkách slova. Lilly sevřela prostěradlo a kousla se do spodního rtu. „Jestli jsi opravdu můj mistr, proč jsi mě tu nechal samotnou?“ Od maminčiny smrti se o ni nikdo nestaral, ani když plakala nebo když si ublížila. Celý uplynulý rok se ze všech sil snažila nezpůsobovat žádné potíže. Navzdory její snaze ji ale otec a prarodiče nemilovali. Debbie ji občas dokonce i zbila.

„Ode dneška tě budu chránit,“ prohlásil Pablo slavnostně. Tvář mu ztvrdla a nenabídl žádné další vysvětlení. Lilly se od něj odvrátila a kousala si spodní ret.

Pablo pohladil Lilly po hlavě a řekl: „Odpočiň si. Později se vrátím. Tohle je můj dárek na uvítanou.“ Spěchal za Lilly a nyní se musel vrátit, aby dořešil nějaké nedodělky.

Lilly pocítila hřejivý pocit a všimla si, že jí zápěstí obepínají červené nitky. Pokoj opět utichl. Rozhlédla se kolem, ale nikoho neviděla. K jejímu překvapení se její bolavé tělo cítilo lépe a její srdce nalezlo klid.

Po deseti dnech se Lillyiny rány většinou zahojily. Nakonec jí bylo dost dobře na to, aby mohla jet domů.

„Tohle je zázrak. Zahojila se tak rychle. Vzhledem k závažnosti jejích zranění jsem očekával, že to zabere tři měsíce,“ zvolal nevěřícně lékař.

Brzy nato dorazil Gilbert a pozoroval Lilly na posteli, její oči upřené na červenou nitku na zápěstí. Vypadala neuvěřitelně osaměle a vyděšeně.

„Lilly, co se děje?“ Natáhl ruku a jemně ji pohladil po hlavě. „Co je to?“ Ukázal na červenou nitku, zvědavý, jelikož ji minulou noc na Lillyině zápěstí neviděl.

Lilly zvedla hlavu a zeptala se: „Kde je můj králíček, strýčku Gilberte?“

Gilbert si vzpomněl, že když byla Lilly v bezvědomí, tiskla k sobě opotřebovaného plyšového králíčka. Ve chvíli paniky tehdy tu špinavou hračku v rychlosti zahodil.

„Byl ten králíček důležitý, Lilly? Obávám se, že je pryč,“ řekl Gilbert jemně. Rychle dodal: „Můžu ti obstarat úplně nového. Půjdu hned teď jednoho koupit!“

Lilly se kousla do rtu ve snaze zadržet slzy, které se jí koulely po tvářích. „Toho králíčka mi dala maminka.“

Tatínek vyhodil všechny maminčiny věci. Ten malý králíček byla jediná věc, co zbyla. Byla to jediná věc, kterou mi tu po sobě maminka nechala, a teď je pryč. Maminka je pryč, můj takzvaný mistr je pryč, a můj králíček je taky pryč.

Když Anthony vstoupil do pokoje a spatřil Gilberta a plačící Lilly, zamračil se a vážně se zeptal: „Co se stalo?“

„To není moje vina, Anthony! Lilly si zapomněla králíčka v sídle Hatcherových,“ vysvětloval Gilbert nevinně. Nechtěl přiznat, že králíček je navždy pryč, ze strachu, že by to Lilly rozrušilo. Když řekne, že je u Hatcherových, pořád existovala naděje.

Anthony vřele prohlásil: „Obstarám ti úplně novou hračku, Lilly. Nebuď smutná.“ Byl více než schopen koupit všechny plyšové králíčky na světě, kdyby jen chtěla.

„Byl to jediný dárek, který Jean Lilly zanechala,“ řekl Gilbert a zavrtěl hlavou.

„Tak si pro něj dojdeme,“ zavelel Anthony. Nevěděl, jestli je králíček stále v sídle Hatcherových, ale zařekl se, že prohledá všechny popelnice v South City, aby ho našel.

„Já chci jet taky, strýčku Anthony!“ zvolala Lilly. Kromě králíčka si musela vyzvednout ještě něco dalšího důležitého.

V sídle Hatcherových seděli v obývacím pokoji Richard se Stephenem a vypadali ztrhaně. Místo ztratilo spoustu ze své dřívější velkoleposti poté, co věřitelé zabavili všechno cenné.

Stephen se zhroutil na pohovku, neoholený a vyčerpaný.

„Proč jsi dlužil tolik peněz, Stephene? Co teď budeme dělat?“ naříkala Paula.

Hatcherovi byli vyhlášeni v úpadku v ten samý den, kdy byl Stephen přijat do nemocnice. Nejenže jim věřitelé zabavili veškerý majetek, ale i sídlo Hatcherových jim bylo nuceně odebráno. Nyní z nich byli bezdomovci.

Richard zakřičel: „Proč pořád brečíš? Nic z toho by se nestalo, kdyby ses k Lilly chovala líp.“

„Proč ze všeho obviňuješ mě? Ty ses ke své vnučce taky nechoval zrovna laskavě!“ ohradila se Paula.

„Přestaňte se hádat!“ zařval Stephen. Celý den strávil řešením bankrotu své společnosti. Navíc mu mohlo hrozit i vězení, jelikož se do případu zapojil soud.

Richard a Paula zmlkli a litovali svého dřívějšího špatného zacházení s Lilly. Kdyby na ni byli hodní, mohli mít šanci zařadit se do nejvyšších pater společnosti, vzhledem k jejím vazbám na Crawfordovy.

„Takový nevděčný fracek. Úplně na nás zapomněla hned, jak zbohatla,“ odfrkla si Paula zahořkle.

Koneckonců jsme její prarodiče. Jak může být tak bezcitná a nevděčná? Rodina je přece místo, kde se učíme odpouštět a zapomínat. Navíc tohle vlastně ani nebyla naše vina. Shodila Debbie ze schodů a způsobila, že potratila.

Vtom seběhla Debbie ze schodů a ujišťovala je: „Nebojte se. Lilly se určitě vrátí.“