Když osm členů ochranky uvidělo Anthonyho signál, vrhlo se vpřed a Hatcherovy násilím vyvedlo. Ti si stěžovali, zatímco byli vlečeni ven ze sídla.

"Pan Anthony vás požádal, abyste odešli. Jste hluší?"

"Proč všude děláte jen potíže? To je ale otrava!"

Rozruch způsobený vjezdem Crawfordových vzbudil zájem v okolních domech. Někteří předstírali, že pijí čaj na svém balkonu, zatímco jiní se tvářili, jako by šli vyvenčit svého psa. Všichni očekávali, že se Hatcherovi ztrapní.

Richard a Paula byli celí rudí trapností a vztekem. Tohle je náš dům. Jak se opovažují nás Crawfordovi vyhnat? Jsou tak nerozumní!

Hatcherovi byli zvyklí žít v luxusu a takovou neúctu nedokázali snést. Museli však toto špatné zacházení přetrpět, protože měli co do činění s váženou rodinou Crawfordových. Nezbylo jim než stát u své brány a čekat, až Crawfordovi opustí jejich dům.

Mezitím Lilly dál bavila papouška, teď když tu už Hatcherovi nebyli, aby ji rozptylovali. "No tak, Polly! Podívej se na tohle!" Zvedla dlaň a odhalila půlku jablka. Schovala si jablko, které jí Gilbert oloupal ráno před odjezdem z nemocnice.

Polly se začal na větvi točit, jako by hodnotil Crawfordovy, kteří stáli opodál. Hugh držel svou vycházkovou hůl se slavnostním výrazem, ačkoli v jeho očích byl záblesk obav. Gilbert měl z té situace také starosti. Přál si mít křídla, aby mohl papouška chytit. Bylo mu líto Lilly, která musela mít zvednuté ruce tak dlouho, až ji bolely.

"Tady je nějaké vynikající zrní. Chceš ho?" Gilbertovi se podařilo najít nějaké krmivo pro papoušky a držel ho v dlani.

Lilly horlivě přikývla a řekla: "Strýček Gilbert je hodný člověk. Slez dolů, abychom mohli odjet, Polly."

Crawfordovi s žárlivou závistí sledovali Gilbertovu a Lillyinu blízkou interakci. Neměli tušení, kdy se ti dva tak dobře sblížili.

Najednou Polly odletěl ze stromu a přistál Gilbertovi na hlavě. Crawfordovi na Lilly nevěřícně hleděli, když se tomu zábavnému pohledu zachihňala. Od chvíle, co se s ní setkali, mluvila bez jakýchkoli emocí a chovala se jako stroj bez citů. Během svého desetidenního pobytu v nemocnici zůstávala bez výrazu a ostražitá.

Hughovým očím se zaleskly slzy; věřil, že stáří ho učinilo emotivnějším, a často se přistihl, jak nekontrolovatelně vzlyká.

"Bastard! Bastard!" zakrákal Polly, když radostně zamával křídly. Zdálo se, že je arogantně pyšný na to, že se mu podařilo Lilly rozesmát.

Lilly si nemohla pomoct a znovu se zachihňala. Pak Pollyho s vážným výrazem opravila: "Je to strýček Gilbert, ne Bastard!"

"Gilby! Gilby!" zakejhal Polly.

Gilbertovi cuklo v koutku úst, jak by nejraději toho ptáka roztrhal na kousky. Ačkoli si myslel, že je absurdní mít na hlavě barevného papouška, nebyl naštvaný, když viděl, jak je Lilly šťastná. Otevřel dlaň, aby ukázal ptačí zob, a zatímco se papoušek soustředil na jídlo, chytil ho za nohy.

Pták zaštěbetal: "Zachraňte mě! Zachraňte mě! Nejezte mě! Nejezte mě!"

Všichni byli papouškovým chováním otrávení. Nakonec se jim podařilo dát papouška na řetízek a opustit Hatcherovo sídlo.

Lilly papouška pohladila a zašeptala mu do ouška: "Neboj se, to je jen řetízek. Vypadáš v něm skvěle, Polly! Jakmile přijedeme domů, sundám ti ho."

Hugh se opřel o hůl a prohlédl si sídlo. Tady žila moje drahocenná dcera předtím, než zemřela. Zajímalo by mě, jestli ji dobře krmili. Spala dobře? Postaral se o ni někdo, když byla nemocná? Hrála si často na dvorku? Dívala se často z okna, aby se podívala na stromy?

Starcovu srdci ublížilo, když si vzpomněl na Jean; bratři Crawfordovi pocítili osten smutku, když viděli svého otce v tak mizerném stavu.

Hatcherovi se ke Crawfordovým přiblížili, když opouštěli sídlo. Rozhodli se zkusit štěstí u Lilly, protože je Crawfordovi ignorovali.

Richard chválil: "Naši příbuzní jsou vskutku geniální. Podařilo se jim toho papouška chytit!" Stephen dodal: "Má Lilly ráda papoušky? Slibuji, že ti v budoucnu koupím spoustu dalších papoušků, ano?"

Holčička sklopila hlavu, aby se vyhnula pohledu na otcův falešný úsměv. Pevně objala svého králíčka a papouška a pomyslela si: Nechci spoustu papoušků. Všechno, po čem jsem toužila od chvíle, co maminka zemřela, bylo objetí od tatínka. Ale místo toho, aby mi projevil zájem, mě jen bil a nadával mi. Onehdy jsem si myslela, že mě tatínek ubije k smrti. Vždycky jsem věřila babiččiným poznámkám, že jsem nešťastná holka, kterou nikdo nemá rád. Během mého pobytu v nemocnici však na mě můj dědeček a strýčkové byli nesmírně hodní. Mluvili se mnou a říkali, že to není moje chyba. Já... Já už tatínka nechci.

Lilly nevěděla, jestli je špatné mít tak negativní myšlenky. Sebrala však odvahu a řekla: "Ne! Nechci, abys mi kupoval papoušky. Už tě nechci."

Stephen byl dceřiným náhlým výbuchem ohromen. Richard a Paula byli také v šoku z Lillyina rozhodnutí otočit se k nim zády; mysleli si, že ji zlákalo Crawfordovo bohatství.

Stephen se zamračil a zařval: "Lilly Hatcherová!" Ačkoli věděl, že jeho dcera je tvrdohlavá a poddá se jen po výprasku, snažil se vyhnout fyzickému trestu před Crawfordovými.

Paula nesouhlasně povzdechla a řekla: "I když na tebe otec může být trochu přísný, neměla jsi říkat tak neuctivá slova! Každé dítě potřebuje otce."

Richard se pokusil změnit téma návrhem: "To je ale neznalé dítě! Nepůjdeme na oběd, drazí příbuzní? Můžeme si udělat čas a lépe se poznat."

"Přesně tak! Je to tak vzácné, že se setkáváme. Jean o vás všech skoro vůbec nemluvila," dodal Stephen vesele.

Hatcherovi se střídali v podlézání a zdůrazňování svých blízkých vztahů s Crawfordovými.

Edward už nedokázal ovládnout svůj hněv, když slyšel Stephena vzpomínat na Jean a na to, jak byl dobrým manželem. Prokřupal si klouby, popadl muže pod krkem a tvrdě s ním mrštil o bránu sídla.

Zařval: "Už jsi skončil s těmihle nesmysly? Nejsi hoden být naším příbuzným! Přestaň s těmi žvásty."

Síla nárazu o kovový plot způsobila, že Stephenovi začala silně krvácet hlava.

"Počkáme v autě." Gilbert zvedl Lilly do náruče a odešel, aniž by se ohlédl.

Rodina Crawfordových Edwardovo jednání neodsuzovala. Kdyby se nemuseli soustředit na Lilly a jejího papouška, sami by zasáhli.

Stephen byl nečekaným útokem šokován. Dával si pozor na svá slova a nevěděl, kdy toho muže urazil.

"Přestaň!"

Bum!

"Prosím, přestaň!"

Bum! Bum!

Richard a Paula s hrůzou sledovali, jak je jejich syn brutálně bit. Bylo jasné, že někomu jako Edwardovi, architektovi, na svém chování nezáleží. Opakovaně popadl Stephena za hlavu a rozbíjel s ní o zeď.

Paula křičela: "Přestaň! Pojďme si promluvit jako civilizovaní lidé. Jsme rodina!"

"Prosím, uklidněte se, Edwarde," naléhal Richard.

Edward na starší manželský pár zavrčel a pohrozil: "Obvykle nebijí ženy a seniory, ale mohl bych, kdyby si to situace vyžádala. Neobviňujte mě z krutosti, jestli se opovážíte říct ještě jedno slovo."

Odplivl si na zem, sebral sílu a znovu mrštil Stephenovou hlavou o zeď. Pak oběť kopl na to nejzranitelnější místo, čímž jí způsobil nesmírnou bolest.

Mnoho sousedů se seběhlo, aby se stali svědky toho rozruchu, když uslyšeli Stephenův hlasitý nářek rozléhající se po celém sídlišti. Nakonec Edward účty vyrovnal. Jak ses mohl opovážit zradit mou sestru. Budeš trpět do konce svého života. Už nikdy nebudeš mít děti.

Když viděli svého syna takto mučeného, starší manželský pár sevřel strach. Odvážili se propuknout v pláč až tehdy, když Crawfordovi odjeli.

"Zbláznili se? Jak mohou být tak krutí!" zaječela Paula.

Richard byl také otřesen, protože se nikdy nesetkal s tak iracionálním člověkem, jako byl Edward. Řekl: "Přestaň brečet. Pospěšme si do nemocnice."

Paula okamžitě vytáhla telefon, aby zavolala sanitku. K jejímu zděšení byla její telefonní linka odpojena kvůli opožděné platbě účtu.

Hatcherovi mohli jen sledovat, jak Stephen trpí, protože neměli žádné peníze na to, aby navštívili doktora.