Skupina jednotlivců vtrhla dveřmi právě ve chvíli, kdy Paula a Richard diskutovali o svém dalším kroku.

"Jste to ale šťastný generální ředitel, pane Hatchere! Kdy nám splatíte ten dluh osmdesát milionů dolarů, který nám dlužíte?"

Ukázalo se, že tito lidé jsou z agentury na vymáhání pohledávek a že rodinu Hatcherových obklíčili.

"Co... Co se to děje?!" řekla Paula a lapala po dechu.

Richard křikl: "Zastavte! Máte vůbec tušení, kdo jsme? Rodina Crawfordových z Clodstonu jsou naši příbuzní!"

Naneštěstí auto rodiny Crawfordových už odjelo, čímž nechalo Richarda bez jakékoli podpory.

Dvě řady černých Maybachů byly natolik zastrašující, že si přihlížející drželi odstup.

Ubohá rodina Hatcherových s tím ostře kontrastovala...

Urostlí muži z vymahačské agentury se rozesmáli. "Ach, to je ale pověst. Tvrdíte, že jste příbuzní Crawfordových, ale zajímají se o vás vůbec?"

Richardova tvář zrudla jako rak!

Lidé z vymahačské agentury byli všichni chuligáni. Jak je mohl přimět, aby naslouchali zdravému rozumu nebo ho přestali bít jen proto, že byl slabý a starý?

Okamžitě se ozvalo pronikavé plácnutí, jak Richard i Paula dostali tvrdou facku a padli na kolena!

Sneslo se na ně násilí všeho druhu, včetně úderů pěstmi a kopání. Po nějaké době měli Paula i Richard oteklé tváře a modřiny na nosech. Nářkem se svíjeli v agónii.

Všechno se rozpadalo. Kdysi působivá rodina Hatcherových se po tomto veřejném ponížení psychicky zhroutila. Nakonec byla vila vyklizena a všechna jejich zavazadla byla vyhozena ven.

Debbie, s tváří zalitou krví, byla také vyhozena. Celá rodina byla v žalostném stavu!

Okolní obyvatelé si mezi sebou šeptali.

"Víte to? Ta malá holčička Hatcherových je vnučkou rodiny Crawfordových z Clodstonu!"

"Cože?! Ta vyzáblá malá holčička? Ta, která ve dvou letech ztratila matku?"

"Páni! To muselo být pro rodinu Hatcherových tak těžké. Být jimi, přišla bych o rozum!"

"Dostali, co si zasloužili! Jednou jsem viděla, jak to dítě trestali tím, že muselo stát venku na horku. Řekla jsem k tomu pár slov a stará paní Hatcherová mi vynadala."

"Hahaha! Neříkala snad ta stará dáma vždycky, že její vnučka je rodinným prokletím? Teď už svých minulých činů pravděpodobně litují!"

Ať už byla lítost rodiny Hatcherových upřímná, nebo ne, přihlížející si jejich utrpení z povzdálí zjevně užívali.

Skutečně si to zasloužili!

Stephen neustále kašlal, v uších mu hučelo a vyplivoval krvavou pěnu.

"Stephene, jak je ti?" plakala Debbie s obavami.

Paula si na ní vylila zlost a řekla: "Proč brečíš? Kde jsi byla předtím? Proč jsem tě před chvílí neviděla?"

"Před chvílí jsem viděla Lilly, tak jsem ji prosila, aby dědečkovi a babičce odpustila, protože jsou staří... ale ona odmítla..." vzlykala Debbie.

Paulina nenávist vzrostla a obvinila Lilly ze všeho toho ponížení, které toho dne utrpěli.

Vychovávali tu mizernou holku víc než tři roky, ne? Neměla v sobě vůbec žádný vděk!

Byla to nevděčná dcera, přesně jako její mrtvá matka!

Ta mizerná malá holka proklela svou vlastní matku a způsobila její smrt. Přivedla také ke krachu jejího syna a uvrhla na ně zkázu. Tohle všechno se dělo kvůli ní!

Čím víc o tom Paula přemýšlela, tím byla rozzlobenější. Chtěla říct, že jim na Lilly nezáleží, ale teď, když jim na ní záleželo, chtěla se jí držet a nikdy ji nenechat odejít!

Paula neměla jak ulevit svým křivdám, takže mohla jen v duchu nadávat a přát smůlu všem v rodině Crawfordových!

...

Anthony zaťukal prsty na obrazovku v autě a odeslal zprávu, ve které stálo: "Zbavte se rodiny Hatcherových."

"Zabít je?" přišla odpověď z druhého konce.

Anthony se ušklíbl. "Zabít je?"

Nemohl přece spáchat vraždu, jen aby se vypořádal s nějakým odpadem.

I kdyby toužil po pomstě, rodina Crawfordových musí zůstat nevinná.

"Ať zažijí něco, co je horší než smrt."

Lilly seděla tiše v autě a držela svého plyšového králíčka a papouška.

Hugh zjemnil tón a snažil se působit přátelsky. "Lilly, jedeme domů!"

Gilbert dodal: "Náš domov je v Clodstonu. Později poletíme letadlem."

Lilly poslušně přikývla a zůstala zticha. Ta roztomilost, kterou měla, když přemlouvala papouška, zmizela.

Ale pořád to bylo lepší než předtím.

Hughovi se sevřelo srdce. Z Lillyiny poslušnosti se cítil ještě hůř.

Jen děti, které vyrůstaly v traumatickém prostředí, by byly tak tiché. Čím vším si Lilly musela projít, aby se z ní stalo tohle?

"Pojďme... Pojďme domů," zamumlal Hugh.

Najednou se Lilly zeptala: "Dědečku... Můžeme vzít domů i maminčin popel?"

Hugh smutně přikývl. "Dobře. Pojedeme domů všichni společně."

Lilly se ulevilo.

Rodina Crawfordových si pronajala soukromé letadlo. Lilly se dívala z okna na oblohu a mraky jako by letěly podél ní.

Natáhla krk, pak položila plyšového králíčka, zkřížila paže, opřela si je o okno letadla a vykoukla ven.

"Na co se díváš, Lilly?" zeptal se Bryson a vřele se usmál.

"Strýčku Brysone, jsme teď na obloze?" zeptala se Lilly a otočila hlavu.

Bryson přikývl a řekl: "Ano."

Nikdy předtím v letadle neletěla...

Najednou se Lilly zeptala: "Pak, je tu nahoře maminka?"

Bryson a Gilbert, kteří seděli poblíž, byli ohromeni a oba zvolali: "Cože?"

Lilly sklopila oči, tiše se zadívala z okna a tiše řekla: "Říkali, že maminka zemřela a odešla do nebe... Takže maminku uvidíme později, že?"

Lilly se dívala z okna zády k ostatním a do očí se jí hrnuly slzy.

Věděla, že ta historka, kterou jí vyprávěli, že každý, kdo zemře, bude v nebi, je jen lež, která se říká dětem.

Maminka tu nahoře na obloze nebude...

Ale nemohla si pomoct a cítila se vzrušená. Opravdu tu chtěla svou matku vidět...

Najednou se Hughovy oči zalily slzami.

Ostatní bratři také mlčeli, s hlavami otočenými k oknu, pěsti pevně sevřené.

Gilbert choval Lilly v náručí a jemně zašeptal: "Lilly, je čas spát. Svou maminku můžeš vidět ve snech, až usneš..."

Lilly souhlasně zamumlala, po tvářích jí tiše stékaly slzy, když se choulila v Gilbertově objetí.

Strýček Gilbert také lže.

Usnula už nespočetněkrát, ale o mamince se jí nezdálo ještě ani jednou.

Aniž by to Lilly tušila, propadla se do spánku. Z červené šňůrky obepínající její zápěstí vycházela slabá záře, sotva znatelná, pokud by tomu člověk nevěnoval velkou pozornost.

Ve snu Lilly cítila, jak její tělo halí hřejivý pocit, jako by se vyhřívala na slunci. Cítila se neuvěřitelně lehká, skoro jako by se mohla vznášet vzduchem...

Obklopená nadýchanými bílými mráčky připomínajícími cukrovou vatu, Lilly opatrně natáhla ruku, utrhla malý kousek a vložila si ho do úst. Oči jí zajiskřily radostí.

Bylo to navíc sladké!

Zezadu na ni zavolal jemný a povědomý hlas: "Lilly..."

Lilly se rozšířily oči a otočila se, aby uviděla svou matku stát nedaleko. Matka na ni hleděla se slzami v očích.

"Maminko!"

Lilly k ní přiběhla a matka ji pevně objala.

Jean něžně pohladila její malou hlavičku a zašeptala: "Od nynějška, Lilly, budou tvou rodinou dědeček a všichni tvoji strýčkové. Musíš žít šťastný život, dobře?"

Lilly po tvářích stékaly slzy, když poslušně odpověděla: "Ano, maminko. Budu."

Jean pokračovala: "Babička má také podlomené zdraví. Můžeš mi pomoct se o babičku postarat?"

Lilly horlivě přikývla a bojovala, aby zadržela slzy.

Udělám to. Určitě se o babičku postarám.

Jean se usmála. Chtěla říct víc, ale její postava začala slabě zářit a blednout.

"Miluji tě, Lilly. Vždycky tě budu milovat!"

Lilly ve spánku volala svou matku a její tvář byla zmáčená slzami...