Pohled Magnuse

Neměl jsem v úmyslu zastavovat.

Noc byla mladá, měsíc ostrý a těžce visel nad siluetou města, a můj vlk – neklidný, násilnický – přecházel pod mou kůží. Právě jsem opustil panství Shadowbane, otcův hlas se mi stále rozléhal v lebce, jako litanie požadavků a mocenských her. A tak jsem uprostřed cesty vystoupil, pustil svého lykanského chrta a rozhodl se jít, dokud vztek neochladne.

Pak jsem ucítil krev.

A strach.

Mužský strach – jasný, ostrý, vzdorovitý.

Dole na břehu řeky, pod blikajícím pouličním osvětlením, se odehrávala scéna. Křehká postava obklopená odpadlíky – špinavými míšenci s přílišným chtíčem a příliš málo mozkem.

Ale nebylo to to nebezpečí, co mě upoutalo.

Byla to ona.

Pohybovala se jako do kouta zahnaný plamen – křehká, dravá, srdceryvně krásná. Šaty měla roztrhané, vlasy divoké, pěsti zbarvené do ruda. A její vůně... bohové, ta vůně. Nebyla to vůně odpadlíka. Ani Omegy. Byla protkána nezaměnitelnou dominancí Alfy.

Což znamenalo, že to nebyla jen tak nějaká bezmocná vlčice ztracená ve městě – patřila k jedné z hlavních smeček. Soudě podle její ušlechtilé vůně, pravděpodobně dědička.

Bojovala jako bouře spoutaná v těle – každý úder byl čistý, zoufalý, přesný. Cítil jsem železo její krve, oheň její vůle. Byla samá ostrá hrana a tvrdohlavé mlčení, a něco ve mně – něco divokého a napůl pohřbeného – se utrhlo ze řetězu.

Můj chrt vedle mě tiše zavrčel. Zvedl jsem ruku. „Zůstaň.“

Chvíli jsem jen sledoval. Chtěl jsem vidět, jak daleko zajde. Jak dlouho to potrvá, než se zlomí.

Ale pak po ní jeden z nich vystartoval.

Pohnul jsem se, aniž bych přemýšlel.

Jediný kopanec s odporným křupnutím zbortil muži žebra. Ostatní ztuhli a jejich pach strachu naplnil noční vzduch.

Vstoupil jsem mezi ni a je, můj stín pohltil ten její, měsíc vyřezával na mém černém kabátě stříbro. Má vůně se valila ulicí a každý vlk v okolí ji musel cítit.

Odpadlíci klopýtli dozadu a třásli se.

Dobře. To by měli.

Otočil jsem se k té dívce. Stále seděla na zemi, hruď se jí zvedala, oči široce rozevřené. V koutku úst měla krev. Její vůně mě zasáhla znovu.

Ten druh vůně, který dokáže zrychlit tep lykana.

„Zajímavé,“ zamumlal jsem, mírně jsem se přikrčil a nechal svůj pohled po ní pomalu klouzat. „Nečekal jsem, že tu venku najdu tak dravou malou vlčici.“

Zorničky se jí rozšířily. Nesklopila oči – chytré a hloupé zároveň.

„Pověz mi,“ řekl jsem tiše, můj hlas byl jako tiché zavrčení zabalené do sametu. „Kdo tě naučil takhle bojovat?“

Neodpověděla. Jen zírala. Krev a svit hvězd na její kůži.

Odpadlíci za námi zasténali. Povzdechl jsem si. „Několik jich tu dýchá. To je odfláknuté.“

Obočí se jí stáhlo.

„Pravidlo číslo jedna,“ dodal jsem a narovnal se. „Když se do něčeho pustíš, dokonči to.“

Než stihla promluvit, otočil jsem se, s nečitelným výrazem, a ukončil to za ni.

Pár křupnutí. Pár výkřiků. Ticho.

Když jsem se vrátil, stále seděla na zemi, zády opřená o špínu, a mračila se na mě, jako bych právě urazil její hrdost. Rty se jí lehce zkroutily a poprvé za tu noc jsem se téměř usmál.

„Rychlé ruce,“ řekl jsem, „ale měkké srdce. Oheň bez tesáků.“ Naklonil jsem hlavu a nechal měsíční světlo zachytit okraj mého úsměvu. „Pověz mi, vlčku, jak plánuješ oplatit svému zachránci?“

Neřekla nic.

Jen zírala, šedé oči dostatečně ostré na to, aby prořízly kost.

Koutek úst mi cukl. „Žádná slova? Dobře. Však ty na něco přijdeš.“

Natáhl jsem ruku, abych jí pomohl vstát. Ale ve chvíli, kdy se moje ruka dotkla jejího zápěstí, mě odstrčila – rychle, dravě, bezhlavě. Ztratil jsem rovnováhu a přepadl dopředu.

Její tělo zachytilo to mé.

Z mých rtů vyklouzla tichá kletba, když jí paží projela bolest a má ruka přistála někde... nečekaně. Teplém. Neodpustitelně měkkém.

Zadrhl se jí dech. Můj se zastavil.

Na okamžik svět zamrzl. Její oči se doširoka otevřely, tváře se jí zalily červení, a než jsem stihl promluvit...

„Nikdy ti nikdo neřekl,“ zasyčela hlasem třesoucím se hněvem, „abys nezíral na potíže u okraje silnice?“

Pak mě kolenem kopla – tvrdě – a zařvala: „Pomoc! Strážci!“

Během několika okamžiků noční klid prořízlo ostré vytí sirén – verze zákona a pořádku našeho druhu.

Zamrkal jsem, napůl nevěřícně, napůl pobaveně, zatímco malá vlčice na mě shlížela, jako bych já byl padouch tohohle příběhu.

„Ty oplácíš laskavost chaosem,“ protáhl jsem a ležel tam, kde ona byla ještě před chvílí. „To je odvážné.“

Vstala, smetla si z tváře krev a její rty se zkroutily do úšklebku. „Jsem odvážná,“ řekla sladce. „A velmi, velmi zlá.“

A jen tak prostě se otočila a odešla – hlavu vztyčenou, ramena narovnaná, vzdor v ní jasně plál.

Sledoval jsem ji, dokud ji noc celou nepohltila.

Strážci dorazili o několik minut později. Můj Beta, Jackson, přiběhl zadýchaný, oči mu těkaly mezi mnou, odpadlíky v bezvědomí a slábnoucí ozvěnou její vůně.

Ztěžka polkl. „Alfo – máme to... uklidit?“

Neodpověděl jsem hned. Můj pohled utkvěl na ulici, kde stála, na té malé tvrdohlavé jiskře, co se odmítala nechat zhasnout.

„Najdi ji,“ řekl jsem nakonec klidným, leč nebezpečným tónem.

„Koho?“

Vrhl jsem na něj pohled.

Zbledl. „Jistě. Jdu na to.“

Jackson se otočil k odchodu a zamumlal něco o blížící se zkáze té ubohé ženy.

Ale mýlil se.

Neměl jsem v úmyslu jí ublížit.

Jen jsem chtěl vědět – jaký vlk skrývá tak ostré drápy pod tak jemnýma očima?