Pohled Aysel

Denní světlo se rozlévalo vysokými okny Síně strážců Moonvale, ostré a chladné jako soud.

Teď měli směnu jiní strážci – vlci, které jsem nepoznávala.

Když slyšeli, že ten, kdo strážce zavolal, je zároveň hlavním podezřelým, na chvíli zamrzli, stáhli obočí a do jejich pachu se vnesl nádech nedůvěry.

Vlk, který se odvážil vejít do Síně strážců ze své vlastní vůle, aby požádal o prokázání své neviny, byl obvykle buď hlupák... nebo byl skutečně čistý.

Jen se na mě podívali – na ty slabé krvavé skvrny na mém rukávu, na mou klidnou tvář – a jejich instinkty se přiklonily k té druhé možnosti.

Ale společníci oběti byli hluční, dramatičtí, přísahali na samotnou Měsíční bohyni. Takže policisté udělali to, co museli – dali přednost protokolu před instinktem.

Pak přišla část, kvůli které se změnil vzduch v místnosti:

„Oběť“ a já jsme patřily ke stejné smečce.

Celestine Wardová – ta vzácná adoptivní dcera Moonvale, věčně se koupající v náklonnosti Luny Evelyn.

A já – skutečná dcera, stojící osamoceně na druhé straně místnosti a dožadující se vyšetřování.

Vyšetřovatelka, která prováděla záznam, mrkala celou dlouhou minutu na rodokmen, než si pod vousy zamumlala: „Měsíci, pomoz mi.“

Nevyčítala jsem jí to.

Dokonce i z pohledu zvenčí to byl přesně ten druh zvráceného smečkového dramatu, o kterém si vlci drbou celá léta.

Ještě před několika hodinami mě Alfa Remus před všemi do krve zfackoval. Fenrir se na mě mračil, jako bych zabila jeho družku. Lykos prakticky vrčel moje jméno, jako by to byla kletba.

A Damon, můj domnělý snoubenec – držel Celestine, jak lehce pokašlávala, bledá a jemná jako ta dokonalá Luna ve výcviku.

Při pohledu na něj, jak se kolem ní točí, ztemněly vyšetřovatelce oči odporem.

Její pach zahořkl soudností.

„Očekáváte, že uvěřím, že se tahle holka pokusila zabít tamtu? Jasně.“

Kdyby mohli vlci nahlas obracet oči v sloup, právě to udělala.

Ten způsob, jakým Damon česal Celestininy vlasy dozadu, jak se její třesoucí se prsty přidržovaly jeho rukávu – to bylo obscénní. Taková věc, která donutila každý můj instinkt toužit vycenit tesáky.

Ale neudělala jsem to.

Jen jsem tam seděla, klidná jako led, odpovídala na otázky, s pevným hlasem.

Vyšetřovatelka – mladá, bystrá a pravděpodobně jediná zde, která měla fungující mozek – mě chvíli pozorovala a pak přede mě tiše postavila šálek horkého čaje.

A malou tabulku čokolády.

Skoro jsem se usmála. Musela si všimnout, že mi sluhové z Moonvale nepřinesli ani snídani. Jejich loajalita začínala a končila s kýmkoliv, koho Luna upřednostňovala.

Samotný případ nebyl nijak komplikovaný.

Řidič se přiznal.

Byl najat – ale ne mnou.

Jméno, které vyšlo najevo, všechny omráčilo.

Aine Rooková.

Tanečnice ze smečky Bluemoon. Celestinina rivalka v jejich společném souboru.

Přiznala všechno – řekla, že měla v úmyslu Celestine jen lehce zranit, zničit její šanci na roli primabaleríny. Ale využila probíhající rodinný spor jako zástěrku. Slyšela fámy o tom, že „nenávidím svou sestru“, a rozhodla se to hodit na mě s vědomím, že to moje rodina celé spolkne i s navijákem.

Chytrá mrcha.

Kdybych tam nezašla, abych nepřiznala naprosto nic, bylo by jí to prošlo.

Celestine se samozřejmě rozhodla odpustit. Protože to je to, co umí nejlépe – proměnit hříchy jiných vlků ve scénu pro své vlastní svatouškovství.

Aineina taneční kariéra skončila, ale zdálo se, že je jí to jedno. Když mě míjela cestou ven, její pach byl chladný, její výraz nečitelný.

Zastavila se jen na tak dlouho, aby zašeptala: „Možná jsi dokázala, že jsi čistá, Aysel Valeová, ale stejně jsi prohrála. A vždycky prohraješ.“

Neodpověděla jsem.

Její slova mě bodala méně než dřív. Možná jsem byla jen otupělá.

V síni mezitím zavládlo ticho.

Tvář Alfy Rema se stáhla do něčeho, co připomínalo lítost – dokud neotevřel ústa.

„Kdybys nebyla tak arogantní,“ řekl, „tvoji spolužáci by se proti tobě nepostavili. Způsobila sis to sama.“

Skoro jsem se zasmála. „Jistě. A jestli jí někdy vypadne vlas, bude to moje vina, protože dýchám moc blízko? Radši byste ji měli obalit do skla a třikrát denně jí zapálit kadidlo.“

Bouchl rukou do stolu a z hloubi hrudi se mu vydralo zavrčení. „Dávej si pozor na jazyk!“

Mladá vyšetřovatelka odsekla: „Žádná fyzická agrese v Síni, Alfo.“

Rozkazovačný tón důstojníka pronikl i autoritou Alfy a Remus ztuhl, srst měl stále napůl zježenou.

Celestine slabě zakašlala a více se o Damona opřela. Hlas Luny Evelyn kapal výčitkami.

„Aysel, podívej se, co jsi udělala. Zdraví tvé sestry je už tak dost křehké – musíš ji tímhle protahovat?“

Fenrir si zkřížil paže s temným výrazem. „Věděla jsi, že jsi nevinná. Mohla jsi to vyřešit v tichosti, místo abys dělala smečce ostudu.“

Lykos si odfrkl. „Možná to je ten účel. Někteří vlci touží po pozornosti, i kdyby to znamenalo celu.“

Zírala jsem na ně na všechny – na svou krev, na svou smečku, na rodinu, u které jsem kdysi věřila, že by pro mě zemřela – a necítila jsem nic než chlad.

„Jasně,“ řekla jsem. „Jsem dramatická, jsem žárlivá, jsem dravá. Ale alespoň jsem stále vlk, ne nějaký tvor, který se schovává za stínem světice a nazývá to láskou.“

Místnost ztichla.

Naklonila jsem hlavu a rty se mi zkroutily do unaveného úsměvu. „Je vtipné, jak dokážete vycítit lži, ale ty její nikdy. Možná máte čumáky jen na ozdobu.“

Jeden z mužských strážců se zakuckal, jak se snažil nesmát. Mladá vyšetřovatelka jednou pobaveně mrskla ocasem.

Čelist Luny Evelyn se zaťala.

Vyšetřovatelka se ke mně otočila a řekla jasně: „Aysel Valeová, případ je oficiálně uzavřen. Můžete jít. Co se týče Celestine Wardové, jakožto poškozená strana můžete být kontaktována kvůli dalším krokům.“

Konečně.

Tiše jsem jí poděkovala a otočila se k odchodu. Damon udělal pohyb, jako by mě chtěl následovat – ale Celestine zavrávorala, chytila se jeho rukávu a on ztuhl.

Typické.

Neohlédla jsem se, dokud mě nezasáhl hlas Luny Evelyn. „Aysel, počkej. Včerejší obřad spojení tebe a Damona musel být kvůli Celestininu zranění zastaven, ale Velekněz určil datum dalšího – za méně než měsíc ode dneška... Do té doby bys měla zůstat na panství.“

Ta slova zasáhla jako vtip od samotných bohů.

Pomalu jsem se otočila, oči mi spočinuly na Damonovi – na té paži, která stále objímala mou sestru.

„Luno Evelyn,“ řekla jsem tiše, „podívejte se znovu. Už teď drží svou Lunu. Opravdu si myslíte, že je to pořád můj obřad?“