Pohled Aysel

Zavládlo těžké ticho. Všechny pohledy se upřely na ty dva – dokonalý pár, zářící v ranním světle.

Usmála jsem se bez špetky vřelosti. "Nedělejte si starosti. Jediná špinavá věc je tady to, jak čistí se všichni tváříte, že jste."

Lykos vyštěkl: "Jsi jen žárlivá. Pomáhá jí, protože je slabá!"

"Jasně, jasně," odvětila jsem tónem ostrým jako čepel. "V místnosti plné lidí je ona ta jediná křehká – a nějakou záhadnou náhodou padne do náruče zrovna mému druhovi. A Damon? Ach, ten je prostě až příliš laskavý, že? Tak laskavý, že si nemohl pomoct a musel ji chytit. Jestli jednou skončí ve stejné posteli, bude to pravděpodobně tím, že všichni ostatní kolem byli slepí."

Hruď se mi zvedala a klesala, když jsem ze sebe vydala nucený, hořký smích. "Upřímně, dívám se na vás oba a nedokážu říct, kdo je špinavější – dvě dokonale sladěné popelnice přetékající lžemi."

"Aysel, špatně jsi to pochopila," řekl Damon přiškrceným hlasem. Odtáhl se od Celestine vteřinu poté, co jsem se otočila. Ale slyšet ho, jak ji – zase – brání, ve mně sedřelo něco až na živé maso.

"Špatně pochopila?" Naklonila jsem hlavu a pohlédla mu do očí. "Damone, uvědomuješ si vůbec, kolikrát jsi mi tohle za ta léta řekl?"

Ztuhl. "Můžu to vysvětlit. Má to svůj důvod..."

"Nechci to slyšet."

Ve vlčí říši na úmyslech nezáleželo. Pouto se měřilo tím, co jste udělali, ne tím, co jste tvrdili, že cítíte. A Damon stál proti mně už tolikrát, že se to nedalo spočítat.

"Ohledně toho korunovačního ceremoniálu..." začala Luna Evelyn.

"Korunovace?" přerušila jsem ji s křivením rtů. "Sliby vůbec nezazněly. Co by se mělo korunovat?"

"Jak to myslíš?" Evelyn překvapeně zamrkala.

Všichni na mě zírali – Damon, Alfa Remus, Lykos, Fenrir. Jen Celestine se v záři svíček slabě zablesklo v očích, jako by na tento okamžik čekala.

"Vážně to nechápeš?" Otočila jsem se zpět k Damonovi. "Včera, když jsi ode mě odcházel, jsem ti řekla – jestli odejdeš, jsme vyřízeni. Takže mi dovol to říct jasněji: Damone Blackwoode, je mezi námi konec. Už tě nechci."

"Ne!" Jeho hlas praskl jako hrom. "S tím nesouhlasím."

Vypadal, jako by dostal ránu do lebky. Viděla jsem, jak se mu chvějí svaly na čelisti.

Byl součástí mého života od mých tří let – dvě desetiletí společného dechu, společných lovů, společných slibů. Byl to můj osudový druh... nebo jsem tomu alespoň věřila.

"Takhle to nemyslíš," řekl a snažil se zklidnit hlas. "Jsi naštvaná. Vezmi to zpátky, Aysel."

Neodpověděla jsem mu. Místo toho můj pohled sklouzl k Luně Evelyn. "Rozchod je oficiální. Jestli nechcete korunovační ceremoniál bez nevěsty, máte teď šanci ho zrušit."

"Dost!" Řev Alfy Remuse otřásl sálem. "Pouto mezi Moonvale a Blackwoodem bylo dohodnuto už dávno! Myslíš si, že jsou spojenecká páření nějaká dětská hra? Když jsi byla mládě, prosila jsi, abys si ho mohla vzít. A teď to zahodíš, jako by to nic neznamenalo? Myslíš si, že se svět točí kolem tvých nálad?"

Chladně jsem opětovala jeho pohled. "Tak si ho můžete vzít vy sám. Nebo ještě lépe..." Můj pohled přelétl k Celestine. "Nemáte náhodou ještě jednu dceru?"

"Aysel!" Damonův hlas se zlomil. "Víš, že miluji jen tebe."

Jednou jsem se dutě zasmála. "Taky jsem tomu kdysi věřila."

Než kdokoli stihl odpovědět, těžké dubové dveře zavrzaly a otevřely se. Dovnitř vstoupil nový vymahač, ze kterého byl stále slabě cítit déšť a železo.

"Valeová?" řekl a zvedl obočí. "No ne – nebyla tady i včera v noci?"

Ta slova zmrazila celou místnost.

Byl to jeden z vymahačů, kteří řešili včerejší incident s odpadlíky. Osud ze mě zjevně chtěl udělat veřejnou podívanou.

"Ty znáš Aysel?" Damon se prudce otočil.

"Jaký malér způsobila tentokrát?" zavrčel Alfa Remus, jemuž už docházela trpělivost.

Fenrir si odfrkl. "Síň vymahačů by jí klidně mohla vyhradit stálou celu. Myslí si, že je pořád ve své rebelské fázi?"

Odsoudili mě tak snadno, jejich slova byla ostrá a nacvičená.

Jen Celestine sklopila řasy a její hlas byl jemný a opatrný. "Prosím, otče. Nedělej ukvapené závěry. Aysel je ještě mladá. Občas prostě jedná v emocích."

"Ještě mladá? Je jí třiadvacet." Remus bouchl pěstí do stolu. "Kdyby tak měla aspoň polovinu tvé disciplíny, Celestine, nemusel bych si dělat takové starosti."

"Páni, zadržte," přerušil ho vymahač, zjevně uražený. "Kdo řekl, že byla zatčena? Tu dívku včera v noci napadli odpadlíci. Skoro ji roztrhali. Má štěstí, že je naživu. Kdyby jí nepomohl kolemjdoucí – a nezakročil jeho právník – ti parchanti to mohli otočit proti ní."

Zavrtěl hlavou a zamumlal: "Pořád má obvázanou ruku. Chudinka byla celá od krve, když jsme ji našli. Během výslechu ani nemrkla. Jen tam tiše seděla, až zatraceně klidná. Myslel jsem, že je sirotek – a ukázalo se, že má rodinu. Hm. Teda, vy jste mi ale rodinka."

Jeho poslední slova dopadla jako drápy na všechny ty samolibé tváře v místnosti.

Poprvé zavládlo ticho.

Najednou si vzpomněli, jak jsem byla bledá, když jsem vešla. Nikdo se ani nezeptal.

"Ona byla zraněná?" Hlas Luny Evelyn se zachvěl.

"Nic to není," řekla jsem tiše. "Jen pár škrábanců."

Pravdou bylo, že odpadlíci dopadli mnohem hůř.

Vymahač pokračoval, zcela lhostejný k narůstajícímu napětí. "Byla vyděšená k smrti. Říkala, že ji někdo sleduje, ale nikdo z její rodiny nebral telefony. Asi jste měli všichni vypnutá spojení. Ten muž, co jí pomohl, za ni musel sám zaplatit kauci. Zatracená škoda."

Každé slovo dopadalo jako úder.

Z Damonovy tváře vyprchala barva. Viděla jsem přesně ten okamžik, kdy mu to došlo – ten telefonát. Ten, který odbyl s tím, že jen zbytečně dramatizuji.

Řekl mi, ať "nedělám scény". A já jsem zavěsila, třesoucí se, obklíčená odpadlíky.

Kdysi jsme si slíbili, že ať se stane cokoli, nikdy nebudeme ignorovat volání toho druhého.

Ten slib porušil.

Alfa Remus si odkašlal a z jeho hlasu zmizela ostrost. "Přijď dnes večer domů na večeři, Aysel. Uděláme tvá oblíbená jídla."

Lykos se nepohodlně ošil. "Ti odpadlíci byli chyceni, že?"

Vymahač přikývl.

Fenrirův tón ztvrdl. "Pak požaduji, aby čelili plnému trestu. A ten samec, co zachránil mou sestru – jak se jmenuje? Dlužíme mu náš vděk."

Tiše jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. "Nechte si to. Domů nepřijdu. Na rodinu si umíte hrát dost dobře i beze mě. Sbohem."

Otočila jsem se a jednou mávla, ostré gesto vzdoru.

"Aysel!" Damon vyrazil za mnou, ale Celestine ho chytila za zápěstí.

"Je to moje vina," zašeptala a její hlas se třásl přesně tak akorát, aby zněl upřímně. "Kdybych se včera v noci nezranila, nemusel bys ji nechávat samotnou. Teď je naštvaná, ale uklidní se. Miluje tě příliš na to, aby zůstala rozzlobená. Jen jí dej čas."

"Ano," souhlasila Luna Evelyn a poplácala dceru po ruce. "Nech ji být. Vzpamatuje se, jako vždycky. Udělal jsi správnou věc, Damone. Nemocná sestra budoucí Luny má přednost před záchvatem vzteku."

Celestine pokorně sklopila zrak, i když jsem i ze dveří cítila z jejího pachu, jak se jí zmocňuje uspokojení.

Před třemi lety spadla během plavby do moře – spolu se svým bývalým druhem. Zemřel, když zachraňoval Damona. Celestine přežila, ale probudila se a volala Damona jménem svého mrtvého milence.

Její mysl se roztříštila. Její srdce možná ne.

Včera v noci po své nehodě znovu prodělala relaps a volala po duchovi toho muže. Evelyn přivolala Damona, aby ji uklidnil – přímo uprostřed našeho korunovačního ceremoniálu.

Všem to přišlo rozumné. Logické. Oprávněné.

Kdyby měli znovu na výběr, stejně by si vybrali ji.

Protože Celestine Wardová, miláček Moonvale, byla vždycky tou křehkou bytostí, kterou stálo za to zachránit.

A já, Aysel Valeová – nechtěná dědička – jsem byla vždycky ta, kterou si mohli dovolit ztratit.