Lucienův pohled

Ve chvíli, kdy mi z úst vyšla ta slova – Jdeme hned – jsem ztuhl. Ne. Ne takhle.

Otočil jsem se k Caelumovi, svému Betovi, svému bratrovi ve zbrani, a položil mu otázku, která už hryzala mého vlka. „Podívej se na mě. Vypadám, že bych mohl přivítat mládě? Vypadám jako Alfa, nebo jako napůl vyhladovělý stín?“

Caelum zaváhal, rty pevně semknuté. Jeho mlčení bylo dostatečnou odpovědí.