Pohled Riley

Čas se v té cele rozplynul – hodiny se slévaly v dny, dny v nekonečnou šeď existence. Ztratila jsem pojem o ročních obdobích, o cyklu měsíce, dokonce i o svém vlastním odrazu ve vyleštěném kovovém umyvadle.

Klouby na rukou se mi dřely o beton, když bota Harper tvrdě narazila do mých žeber.

„Vyber si, čokle – kudlu přes obličej, nebo deset facek?“

Z dechu jí táhlo hnijící maso, ale já nespustila oči z rezavého kanálku v rohu.

Pět let v téhle díře mě naučilo první pravidlo přežití: když vlci vycení zuby, ukaž jim hrdlo, než ti ho vyrvou.

„Facky,“ zachroptěla jsem, hlasem drsným, ale pevným.

První úder mi s trhnutím otočil hlavu na stranu a ústa mi zaplavila měděná horkost krve. Počítala jsem každý úder jako modlitbu.

Sedm.

Osm.

Devět.

„Ubožačko,“ zamumlala Harper, uplivla mi k nohám a odkráčela pryč se svou smečkou hyen.

Zůstala jsem schoulená, štípání na tváři už bledlo pod hlubší bolestí vzpomínek.

Takhle jsem žila 1 825 dní – volila jsem menší zlo a polykala svou hrdost jako rozbité sklo.

Moje mysl zabloudila, jako vždycky, k prvnímu dni u smečky Ebonclaw.

Kael mě zahnal do kouta v knihovně, jeho kolínská byla ostrá jako borovicové jehličí.

„Ať už nás pojí krev nebo ne, Scarlett je moje jediná sestra,“ řekl tiše a výhrůžně, zatímco mi prsty svíral zápěstí, až mi dělal modřiny.

„Sáhni na ni ještě jednou a zařídím, že Odpadlíci budou proti mně vypadat jako chůvy na hlídání.“

Přikývla jsem tehdy jako hlupačka, stále dost naivní na to, abych si myslela, že rodina znamená ochranu.

K smíchu.

Raději mě viděl v řetězech, než by uvěřil, že jsem Tessu do Černého lesa nevylákala já.

Maddox...

Pevně jsem zavřela oči, ale jeho tvář se stejně vynořila – jeho úsměv, ze kterého mě bolela žebra.

Když jsme se potkali poprvé, zorničky se mu rozšířily a jeho vlk zavyl poznáním.

„Družko,“ zašeptal a zastrčil mi sedmikrásku za ucho.

Ty první dny byly plné světlušek a kradmých polibků.

Dokud si Scarlett nezačala podvrtávat kotníky zrovna na našich schůzkách. Dokud každou narozeninovou večeři nepřerušil její „naléhavý“ hovor.

A on vždycky odešel – mumlal omluvy, které chutnaly jako popel.

Moji rodiče?

Otec se mi nikdy nepodíval do očí.

Matka sebou cukla pokaždé, když jsem se ji pokusila obejmout.

Jednou jsem jim upekla koláč z lesních bobulí, které jsem sama nasbírala.

Našla jsem ho v koši, nedotčený.

Na kuchyňské lince ležely bezchybné Scarlettiny makronky a čekaly na chválu.

A Tessa...

Ta byla se Scarlett nerozlučná.

V den útoku jsem je viděla, jak spolu piknikují u jezera.

Tak proč by mě Tessa následovala do Černého lesa?

Strážcův obušek prudce narazil do mříží.

„Návštěva,“ zahučel.

Nepohnula jsem se.

Ani jsem nezvedla hlavu.

Na ta slova jsem se přestala těšit už před lety.

Tady pravidla povolovala rodinné návštěvy jednou za měsíc.

Šedesát měsíců. Šedesát šancí.

Ani jednou nikdo nepřišel. Ani moji rodiče. Ani Kael. Dokonce ani Maddox.

Dřív jsem sedávala u skla, prsty si pročesávala vlasy a předstírala, že ty modřiny nejsou zas tak hrozné.

Zírala jsem do chodby a čekala na siluetu, která se nikdy neobjevila.

Ani dopis. Ani šepot. Dokonce ani lež.

Nakonec jsem doufat přestala.

Přestala jsem předstírat, že někomu na mně záleží.

Přestala jsem být Riley – dcerou, sestrou, družkou.

A stala se úplně něčím jiným.

Přitiskla jsem čelo na chladnou zeď, dech trhaný, pěsti sevřené.

Ať si žijí své dokonalé malé životy.

Protože jednoho dne se ty dveře otevřou.

A až se tak stane, nevyjdu ven jako ta dívka, kterou zahodili.

Vyjdu ven jako bouře, kterou nikdy nečekali.

Rachot závory mě vytrhl z neklidného spánku, ten zvuk se odrazil od stěn jako výstřel.

„Vězeň číslo 4729,“ zahřměl hlas, po kterém následovalo zaskřípění těžké oceli. „Vstaňte a postavte se čelem ke dveřím.“

Zvedla jsem se z kavalce, kosti mi vrzaly jako zrezivělé panty. Strážcova uniforma byla tuhá a naškrobená, jeho výraz nečitelný. Ale na jeho postoji bylo něco jiného. Pak jsem za ním uviděla ředitele věznice, jak v ruce drží štos papírů. Jeho obvyklé zamračení vystřídala chladná, neutrální maska.

„Riley Ebonclaw,“ začal a odkašlal si. „Z nařízení Vlkodlačí nápravné komise byl váš trest v plném rozsahu odpykán. S okamžitou platností se vám uděluje propuštění z...“

Zbytek jeho slov se slil v šum. Můj zrak se upíral na otevřené dveře, na ten obdélník oslepujícího světla za nimi. Pět let byl tenhle práh jen posměškem. Přeludem.

Teď se přede mnou otevíral naplno – skutečný, syrový a čekající.

„...přejděte na příjem k vyřízení formalit.“

Podal mi desky s papíry, ale ruce se mi třásly tak silně, že jsem si je nedokázala vzít.

Krok za krokem jsem vyšla vpřed. Každé došlápnutí bylo těžké jako olovo.

Vzduch za celou byl jiný – hutnější, sytější, protkaný zapomenutými pachy: antiseptikem, kovem... a svobodou.

Když jsem překročila práh, strážce mi na zápěstí zacvakl náramek.

Připravila jsem se na elektrický šok.

Ale byl to jen obyčejný sledovací pásek, slabě bzučící potlačenou magií.

„Hodně štěstí,“ zamumlal si ředitel pod vousy.

Neodpověděla jsem. Nemohla jsem.

Můj pohled uvízl na zářícím červeném nápisu VÝCHOD před námi – majáku planoucím na konci dlouhé chodby.

Celých 1 825 dní jsem přežívala tak, že jsem se plazila. Tím, že jsem dávala přednost bolesti před hrdostí.

Nyní, když jsem vyšla na nádvoří a sluneční svit mi poprvé po letech dopadl na tvář, něco hluboko ve mně ožilo –

Něco prastarého. Něco divokého.

Něco, co už hodně, hodně dlouho nezašeptalo.

Dveře se s vrzáním otevřely a já přimhouřila oči do světla.

Mysleli si, že mě zlomili.

Mysleli si, že se budu plazit věčně.

Ale když mé plíce naplnil čerstvý vzduch, usmála jsem se.

Ať se třesou.

Bouře právě vyšla ven.