Pohled Riley

Vězeňská brána se se sténáním otevřela jako čelisti nějaké prastaré bestie.

Světlo mi poprvé po pěti letech dopadlo na tvář. Mělo hřát.

Ale nehřálo.

Oblečení, které jsem měla na sobě při příchodu, mi teď plandalo na těle, viselo volně přes kůži příliš těsně napnutou na křehkých kostech.

Kulhala jsem kupředu a táhla jednu nohu za druhou. Ne proto, že bych chtěla soucit.

Protože to bylo to jediné, co mé tělo ještě zvládlo.

U obrubníku nečinně běželo černé Bentley. Okénko sjelo dolů s tichým mechanickým vrčením.

Kael.

Pohledem mi sklouzl po nohách a rty se mu zkroutily do úšklebku.

„Ještě pořád předstíráš, že jsi slabá, i po pěti letech v cele?“

Jeho hlas byl ostrý, chladný – jako sklo namočené v jedu.

Hrdlo se mi stáhlo. Štípání v očích mě zaskočilo.

Můj bratr.

Ten, kterému jsem se kdysi tak zoufale snažila zavděčit.

Neřekla jsem nic. Jen jsem kulhala dál, kolem něj.

Kael za volantem ztuhl.

V jeho vzpomínkách jsem byla to dychtivé štěně, které mu vždycky spěchalo posloužit, které vždycky prosilo o špetku pozornosti.

Pamatoval si mě, jak v zimních bouřích čekám před jeho kanceláří s domácí polévkou.

Pamatoval si, jak mu masíruju ramena, když se vrátí pozdě domů, jak mu třesoucími se prsty nazouvám bačkory.

Pamatoval si dívku, která ho uctívala jako boha.

Ale ta dívka zemřela někde mezi vězeňskými mřížemi a lavicí v soudní síni.

„Nasedni,“ vyštěkl.

Když jsem se nepohnula, odfoukl a zmírnil tón – jenom o trošku.

„Máma a táta pro tebe připravili večeři na uvítanou.“

Máma a táta.

Ta slova mi teď připadala cizí.

Tři roky v tom domě mě naučily hořké pravdě: nikdy jsem nebyla jejich dcera.

Ne doopravdy.

Byla jsem nepohodlnou připomínkou života, na který se snažili zapomenout.

A Scarlett? Ona byla jejich slunce, měsíc i hvězdy.

Neřekla jsem nic. Jen jsem šla dál.

Kael zaklel, zabouchl dveře a vyrazil za mnou.

Jeho ruka mě sevřela za zápěstí a prudce trhla.

„Už jsi s tím svým divadýlkem skončila?“

Zavrávorala jsem a tvrdě dopadla na zem. Nohou mi projela bolest jako nůž. V ústech jsem ucítila krev.

Kael se nade mnou tyčil, tvář zkřivenou znechucením.

„Pořád děláš křehkou? Pět let nestačilo na to, aby z tebe vymlátili ty tvoje lži?“

Trhnutím mě postavil na nohy, jako bych byla kus odpadu.

„Vylákala jsi Tessu do toho lesa. Víš, co se jí stalo. A pořád se opovažuješ chovat jako oběť?“

Vzhlédla jsem k němu ze země a spolkla výkřik v hrdle.

„Byla jsi odsouzena na základě důkazů. Protože pach na místě činu patřil tobě.“

„A Scarlettin?“ zašeptala jsem.

Neodpověděl.

Protože to věděl.

Věděl, že ta náušnice, kterou našel v blátě, nebyla moje.

Věděl, že zpráva odešla ze Scarlettina zařízení.

A přesto stál u soudu a neřekl vůbec nic.

Znovu mě trhnutím postavil na nohy s úšklebkem.

„Nemysli si, že máš odslouženo. Tessa je pořád v bezvědomí. Dokud se neprobudí, tvá vina přetrvává. A Scarlett pořád dlužíš omluvu.“

Omluvu?

Neodpověděla jsem. Jen jsem si vytrhla ruku a ustoupila.

Ta vzdálenost ho bodla víc, než by to dokázala moje slova.

„Pojď domů,“ zopakoval a snažil se, aby to znělo jako nabídka.

Jako by to něco znamenalo.

„Riley.“

Srdce se mi sevřelo.

Ten hlas.

I po těch letech jsem ho okamžitě poznala.

Maddox.

Vstoupil mi do zorného pole – boty vyleštěné, oblek bezchybný, tvář vytesaná ze stejného chladného kamene jako vždycky. Ale byl to ten hlas, který mě zničil.

„Gratuluji k tvému propuštění,“ pronesl, jako by šlo o nějakou promoci.

Kdyby to řekl někdo jiný, možná bych ze sebe vydolovala úsměv. Možná bych poděkovala.

Ale ne on.

Ne ten chlapec, který kdysi přísahal, že mě bude chránit.

Ne ten muž, který stál u soudu a pomohl mě odsoudit.

Ne ten, který mě prosil – žadonil –, abych to vzala na sebe, aby Scarlett nemusela trpět.

„Ona by vězení nepřežila,“ řekl tehdy.

„Ale ty... ty jsi silná, Riley. Ty jsi na bolest zvyklá.“

Málem jsem se pozvracela.

Tento muž – tento druh – stál v soudní síni a díval se, jak mě vlečou pryč.

Při čtení rozsudku se mi díval do očí a neřekl vůbec nic.

Co hůř.

Odmítl mě přes naše pouto přesně ve chvíli, kdy se dveře cely zavřely.

Stále jsem si tu bolest pamatovala. To telepatické pouto se trhalo jako sval od kosti. Jeho hlas znějící:

„Odmítám tě.“

A teď?

Chce předstírat, že mezi námi ještě něco je?

Natáhl ruku. „Riley, přijel jsem, abych tě vzal dom...“

„Jedu domů s Kaelem,“ řekla jsem a skočila mu do řeči, aniž bych se na něj podívala.

Akorát tak nahlas, aby v každé slabice slyšel to opovržení.

Kael překvapeně zamrkal.

Maddoxova ruka zamrzla ve vzduchu.

Odkráčela jsem pryč – kulhající, třesoucí se a sotva se držící na nohou.

Ale neohlédla jsem se.

Ne proto, že bych chtěla s jedním z nich jet domů.

Nechtěla jsem nikam s nikým jezdit.

Ale pravdou bylo, že jsem byla stále na vodítku.

Jeden měsíc. Tak dlouho trvá mé období pozorování.

Jeden špatný krok, jedna sebemenší záminka a rodina Valeových mě může nechat hodit rovnou zpátky do toho vlkodlačího vězení.

A tentokrát už bych se nedostala ven.

Takže jsem šla. Ne kvůli Kaelovi.

Ne kvůli Maddoxovi.

Dokonce ani kvůli sobě.

Šla jsem, protože systém se stále díval.

A prozatím jsem tu roli musela hrát.