Lucienův úhel pohledu

Ve chvíli, kdy mi ta slova opustila rty – *Jedeme hned* – jsem ztuhl. Ne. Takhle ne.

Otočil jsem se k Caelumovi, svému Betovi, svému bratru ve zbrani, a položil mu otázku, která už sžírala mého vlka. „Podívej se na mě. Vypadám, že jsem připravený přivítat vlče? Vypadám jako Alfa, nebo jako napůl vyhladovělý stín?“

Caelum zaváhal a pevně semkl rty. Jeho mlčení bylo dostatečnou