ÚHEL POHLEDU: EMERY

Předvolání přišlo za úsvitu.

Před Emeryho dveřmi zastavili dva obrnění strážní. „Král vás žádá v trůnním sále, princi Emery.“

*Takže Sterling nepromarnil jediné nadechnutí, než běžel donášet.*

Emery zatnul čelist a popadl svůj kabát. Bude to jen další bičování. Tiberiunovu horkou kůži už přežil předtím; přežije ji znovu.

Ale v okamžiku, kdy Emeryho odváděli k hlavnímu sálu, chloupky na pažích se mu zježily. Bylo tam přílišné ticho.

Za normálních okolností byl navarrský královský dvůr kakofonií hádajících se ministrů a cinkajících pohárů s vínem. Dnes skrz těžké dvoukřídlé dveře prosakovalo dusivé, hřbitovní ticho.

Když stráže rozrazily dveře, Emery nenarazil na odsuzující pohledy dvořanů upřené jeho směrem. Místo toho každý ministr, každý lord a samotný tlustý král Tiberius nespouštěli oči ze středu sálu a třásli se jako deštěm zmáčení psi.

Uprostřed místnosti stály dvě postavy.

Měly na sobě bezchybná, splývavá bílá roucha. Jejich havraní vlasy dlouhé do pasu tvořily s čistou látkou ostrý kontrast. Při letmém, nevědomém pohledu vypadaly jako elegantní učenci. Emeryho oči však zachytily mírně špičaté uši, nepřirozenou dokonalost jejich chladných, tesaných tváří a naprostou, děsivou masu svalů, která se plynule pohybovala pod hedvábím.

Lycaoni.

A žádní mrchožrouti. Tohle byla aristokracie nejvznešenější krve.

Samotný vzduch kolem nich se zdál být těžší.

„Co říkáš, králi Tiberie?“ promluvil první z Lycaonů. Po jedné tváři se mu táhla zubatitá jizva a jeho hlas byl hluboké, štěrkovité dunění, při kterém vibrovala mramorová podlaha.

Král Tiberius svíral opěrky svého trůnu a potil se tak, že to skrz samet málem prosakovalo. „Ne... To je neslýchané. Tohle neděláme!“

Zjizvený Lycaon – lord Viktor – nechal do své tváře vklouznout děsivě klidný výraz. Udělal jeden jediný, mučivě pomalý krok vpřed. Celý navarrský dvůr sebou sborově trhl.

„Hluboce se mýlíš, pokud věříš, že jsme sem přijeli vyjednávat, člověče,“ prohlásil Viktor. Nebyla to hrozba; byl to slib masakru.

„Zklidni své tesáky, lorde Viktore,“ vmísil se do hovoru druhý Lycaon. Jeho hlas byl hladší, obalený předstíranou zdvořilostí. „Dnes jsme pouzí obchodníci.“ Sáhl do záhybů svého bezchybného roucha a nechal na podlahu dopadnout těžký sametový pytel. Sálem se rozlehl zřetelný, nezpochybnitelně těžký cinkot mincí z ryzího zlata. „Dejte nám princeznu a Navarrské prázdné královské pokladnice budou okamžitě plné.“

Emerymu v žilách naprosto ztuhla krev.

*Princeznu?*

*Ne. Ne, ne, ne.*

Těžké boční dveře se s úpěním otevřely a dva královští strážní vtáhli do sálu prudce se třesoucí Aurelii. Oči měla zarudlé a rozšířené naprostou hrůzou.

„Chci mít jistotu, že tomu naprosto rozumím,“ vydechl Tiberius, jehož chamtivé oči ten zlatý pytel otevíraly snad silou vůle. „Předám vám tu dívku... a nemáte žádné další požadavky? Žádné dohody? Jen to zlato?“

„Přesně tak,“ odpověděl nezjizvený Lycaon.

Lord Viktor přistoupil k Aurelii. Nedíval se na ni s touhou; díval se na ni tak, jako řezník zkoumá laciný kus masa. Hrubě ji chytil za bradu, naklonil jí hlavu doleva, pak doprava. Rty se mu ohrnuly v naprostém znechucení. „Ta postačí.“

Tiberius popadl své dřevěné soudcovské kladívko. *Prásk.*

„Prodáno. Princezna Aurelia se tímto stává majetkem lycaonského teritoria.“

„NE!“

Výkřik se vydral z Emeryho hrdla dřív, než si vůbec uvědomil, že má otevřená ústa.

Vrhl se vpřed a divoce se pral s královskými strážemi, které ho okamžitě sevřely za paže. „Tohle nemůžete udělat! Je to vaše vlastní krev, Vaše Veličenstvo! Posíláte ji na jatka!“

„Království má dluhy, Emery,“ ušklíbl se Tiberius a mávl odmítavě rukou posetou drahokamy. „A ona konečně dokazuje, že je k užitku.“

Emeryho plíce pálily. Hlas se mu zlomil do vysoké, zoufalé tóniny, která hrozila zradit jeho jednadvacetileté tajemství. „Půjdu já!“ Emery se prudce ošil a upřel své zuřivé modré oči na dva dravce. „Kam jde moje sestra, tam jdu i já!“

Aurelia popadla dech, její hlas se tříštil. „Emy, ne, zbláznil ses?!“

Lord Viktor na něj sotva pohlédl. Klenutě povytáhl jedno dokonalé tmavé obočí. „O vyzáblého samce nemáme zájem.“

„Vezměte si mě,“ zasyčel Emery a divoce kopal do stráží, které ho držely. „Protože jestli mě tu necháte, přísahám při Světle, že přejdu velkou horu a ulovím si vás sám.“

Z hrdla lorda Viktora poprvé uniklo temné, humoru zbavené uchechtnutí. „Ta hora by spolkla tvoje křehké kosti vcelku, malý princi.“ Viktor přistoupil blíž a tyčil se nad Emerym. Čirá dravčí aura vyzařující z Lycaona stačila na to, aby z Emeryho plic vytlačila vzduch.

„Vůbec chápeš, o co prosíš?“ Viktorovy šedé oči se do něj zavrtaly. „Jsi hezká malá věcička. Pokud překročíš naše hranice jako otrok, budeš patřit komukoli, kdo si na tebe ukáže. Budeš sloužit v hlubokých dolech, dokud ti nepraskne páteř, nebo budeš sloužit na zádech a dávit se vším, co ti tvůj pán vnutí do hrdla. Budou si tě předávat. Zlomí tě. Využijí.“

Emerymu po páteři přeběhl prudký záchvěv. Lycaonova slova mu zpět přinesla živé, děsivé vzpomínky z jeho půlnočního snu. *Na zádech. Ojetá, dokud se ti nepodlomí nohy.*

Každý instinkt v Emeryho falešném mužském těle na něj křičel, aby utekl. Aby přežil.

Ale podíval se na Aurelii. Podíval se na sestru, která ho celý svůj život chránila před monstry právě tohoto dvora.

Emery zvedl bradu a zadíval se přímo do propasti Viktorových šedých očí. „Kam jde ona, tam jdu já.“

Druhý Lycaon otráveně povzdechl. „Nerozcestovali jsme se zrovna kvůli dvěma.“

„Pak povezeme zavazadlo navíc,“ přerušil ho Viktor a jeho pohled ani na okamžik neopustil Emeryho vzdorovitou tvář.

Viktor znovu sáhl do roucha a nedbale hodil na podlahu druhý, o něco menší pytlík zlata. Dokutálel se přímo k chamtivým botám krále Tiberia. „Vezmeme si i toho hezounka.“

*Prásk!*

Kladívko udeřilo do dřeva.

Ozvěna zpečetila Emeryho osud. Právě sám sebe – i to nedotknutelné ženské tělo, které po celý život skrýval – prodal přímo do chřtánu těch nejnemilosrdnějších bestií, jaké kdy existovaly.