ÚHEL POHLEDU: EMERY

Aurelia plakala tak dlouho, dokud jí nezbyly žádné slzy.

Zavřená v dusivé, vlhké kajutě na palubě říčního člunu, který je převážel z lidských zemí, se její vzlyky odrážely od dřevěných stěn. Křičela na Emeryho kvůli jeho hlouposti, bušila mu do hrudi drobnými, otlučenými pěstmi a pak, zbavená vší energie, se zhroutila do jeho náruče a vydávala srdcervoucí nářky.

Emery ji v té tmě jednoduše držel.

Adrenalin, který živil jeho odvahu v trůnním sále, se naprosto vytratil a zanechal za sebou jen chladný, paralyzující děs.

Nyní byl otrokem. Měl menší cenu než špína. A nebyl otrokem lidstva, ale monster.

Viktorův děsivý baryton se mu rozléhal v mysli. *Budou si tě předávat. Zlomí tě. Využijí.*

Jeho ženské tělo, pevně stažené pod kabátcem, nezůstane tajemstvím napořád. Svléknou z něj oblečení. Objeví *ji*. A až tábor zdivočelých Lycaonů, kteří nenávidí lidi, zjistí, že je tu čerstvá, nedotčená lidská žena vydávající se za chlapce, Emery přesně věděl, co se stane.

Roztáhnou ji a budou ji drancovat, dokud nezačne krvácet. Horké zarudnutí z jeho půlnoční noční můry se zvrtlo v odpornou realitu.

Těžce polkl a kroužil dlaní po Aureliiných chvějících se zádech. „Dýchej, Lio. Prostě... dýchej. Dostanu nás odsud.“

Těžké dveře kajuty se s úpěním otevřely a do jejich stísněného vězení vniklo ostré měsíční světlo.

Dovnitř vešli dva mohutní lycaonští vojáci, pach vlhké srsti a oceli je předcházel. Nemluvili. Jeden z nich trhl Aureliinou bradou vzhůru a vnutil jí do krku tmavou, hořce páchnoucí pilulku. Než stačil Emery vykřiknout, druhý voják mu tvrdým železným stiskem sevřel čelist a vrazil mu na jazyk podobnou pilulku.

Hořká necitlivost zasáhla Emeryho krevní oběh jako tříštící se vlna a během několika vteřin ho vtáhla do naprosté temnoty.

***

Agresivní drncání dřevěných kol vtáhlo Emeryho zpět k vědomí.

Hlava mu třeštila, lebku měl jako vycpanou vatou. Zamrkal do ostrého slunečního světla, které proudilo zamřížovaným oknem jedoucího kočáru. Aurelia tiše zasténala a pohnula se na lavici naproti němu.

„Kde to jsme, Emy?“ vydechla.

Emery se zvedl, opřel se rukama o mříž okna a vyhlédl ven.

V hrdle mu uvízl vyděšený vzdech.

„Urai,“ zašeptal Emery a krev mu ztuhla na led. „Území Lycaonů.“

Krajina venku byla hřbitovem lidské důstojnosti pod širým nebem. Rozlehlá pole mrtvé země se táhla na míle daleko a hemžila se postavami zahalenými do hadrů. Lidé. Stovky, možná tisíce se jich pohybovaly jako vydlabané schránky. Muži tahali žulové balvany na puchýřnatých ramenech.

A k Emeryho naprostému zděšení – ženy.

Desítky mladých, vyděšených lidských žen táhly železné řetězy blátem, což byl pohled z Navarrského království zcela vymazaný.

Věžovití, širokoramenní lycaonští vládci procházeli po obvodu, roztržitě práskali tlustými koženými biči do hlíny a ostré *prásk* se rozléhalo jako hrom.

Emery se svezl zpět na sedadlo.

Tohle už nebyla noční můra. Tohle bylo peklo na zemi a oni právě projeli přímo jeho branami.

Kočár nakonec zastavil pod zubatými, mrakodrapnými pilíři z černého kamene, patřící k impozantní pevnosti. Ravenwood.

Vojáci je vytáhli ven a odvedli je bludištěm neskutečně luxusních, neskutečně chladných mramorových chodeb, dokud je nevtlačili do obrovské, nádherně zdobené komnaty.

Než vůbec stihli promluvit, těžké dubové dveře se otevřely dovnitř.

Do místnosti vpochodovala starší lidská žena, těsně následovaná mladší služebnou a třemi lycaonskými strážci. Starší žena – s pronikavým zrakem a vyzařující přísnou autoritu – upřela svůj unavený pohled na Emeryho.

Ztuhla. Oči jí přejížděly po jeho porcelánové pleti, půlnočních vlasech, jemných rysech čelisti. „Bohové na nebesích. Žiju už přes šedesát let a ještě nikdy jsem neviděla muže, který by měl byť jen zlomek tvé krásy, malý princi.“ Hleděla na něj se zlověstnou směsicí úcty a hluboké lítosti.

Emery udělal nejistý krok vzad a instinktivně se posunul tak, aby ho Aurelia zablokovala ve výhledu. „Nechte nás na pokoji.“

„Naneštěstí pro tebe nejsi dnešní prioritou ty.“ Starší žena se prudce otočila na podpatku. „Amie, připrav vanu s těmi nejtěžšími oleji. Vy tři, svlékněte ji.“

Lycaonští strážci se okamžitě vrhli na Aurelii. Popadli ji za paže a bez námahy jí z těla strhli hedvábí, zatímco ona ječela a bránila se jim.

„Přestaňte!“ zakřičel Emery a napřáhl pěst, ale stará žena na něj vrhla pohled tak chladný, až mu zmrzl mork v kostech.

„Zasáhni, a strávíš noc zaklesnutý do pranýře v žaláři,“ varovala ho. „Musí být vykoupána. Očištěna. Je to nezbytné pro to, co přijde.“

*Pro to, co přijde?*

Emery bezmocně sledoval, jak vzlykající Aurelii ponořují do kouřící, voňavé vody. Neschopen snést ponížený pláč své sestry a hnán zoufalou potřebou vymyslet únikovou cestu, Emery proklouzl nezajištěnými dveřmi komnaty a jako duch se vydal tichou kamennou chodbou.

Bezcílně bloudil temnými chodbami, dokud ho tiché, dunivé hlasy nezastavily na místě.

Přitiskl se zády pevně ke studenému kamennému rohu a napínal sluch, aby slyšel.

„Ta dívka tu bestii nezvládne, lorde Viktore. Je to šílenství,“ ozval se hladký, sametový hlas – lord Orion, ten z trůnního sálu.

„Na tom mi pramálo záleží, Orione,“ odpověděl Viktorův ledový baritone bez emocí. Chodbou se rozléhalo zřetelné klapání těžkých bot. „Počasí zpozdilo náš návrat. Čas vypršel. Dnes v noci půjde do zakázaných komnat.“

Emeryho hruď se bolestivě stáhla. *Zakázaných komnat?*

Orion si těžce povzdechl. „Jde posloužit vrcholové zdivočelé bestii. Předhodit ji tam naprosto naslepo... Je to rozsudek smrti.“

„Tak ať zemře,“ ušklíbl se Viktor beze špetky milosrdenství. „Pokud se ta dívka zlomí dřív, než se bestie nasytí, prostě tam hodím toho hezoučkého malého prince. A jestli on zemře, překročím hranici znovu a vyrvu z těch ubohých navarrských královských postelí dalších deset princezen. Starám se jen o to, aby byl ukojen vztek bestie.“

Chodbou zaznělo hrobové ticho.

Emery nemohl dýchat. Plíce se mu svíraly, svět se kolem něj divoce točil.

Nebyli tady, aby drhli podlahy. Nebyli tady, aby rozlévali víno.

Byli koupeni jako postradatelné maso. Chodící maso na zkrocení zuřivosti divoké, surové lycaonské bestie, dokud nebudou zcela doslova roztrháni na kusy.