Chloe

To odhalení se rozléhalo v náhlém tichu pracovny.

„Já... opravdu nevím, co to je Krev oměje,“ vykoktala jsem, hlas se mi třásl, jak mi obrovská váha Ryderových slov pronikala až do morku kostí.

Ryder se zapřel svalnatými pažemi o svůj mahagonový stůl a naklonil se ke mně. Jeho karmínové oči plály a hledaly v mé tváři lež, kterou zjevně nenašel. „Je to zmutovaný jed. Dá se vypěstovat jen tak, že ho měsíce krmíš krví Alfy. Než vykvete, listy se zbarví do karmínova. Žádné šestileté dítě tohle jen tak náhodou nenajde v posraný zahradě, Chloe.“

Dech se mi zadrhl v krku. „Tak proč...“

„Protože jsi byla snadný cíl,“ Ryderův hlas duněl jako blížící se bouře. Jeho tesáky se krátce prodloužily v záblesku čiré dravé zuřivosti. „Někdo zavraždil Alfu a Lunu. To, že to hodili na dítě, jim umožnilo převzít smečku a zacházet s tebou jako se psem. Na dítě, o kterém pravděpodobně věděli, že má silnější pokrevní linii než Hunter.“

Zírala jsem na něj. Základy mého ubohého života praskaly. Vina, kterou jsem nesla – drtivá tíha vražedkyně vlastních rodičů – byla lež. Šestnáct let bití, hladovění a izolace, to vše postavené na vypočítavém výmyslu.

„Vytrhnu z nich pravdu. Ale právě teď potřebuješ doktora.“

Než jsem stihla protestovat, Ryder mě vyvedl z pracovny a nahoru po velkolepém schodišti. Zavedl mě do obrovské, honosné ložnice s okny od podlahy až ke stropu. „Běž se osprchovat,“ přikázal a ukázal na luxusní přilehlou koupelnu. „Voda je rychle horká. Smyj ze sebe smrad Silver Peaku. Seženu ti nějaké oblečení.“

Stála jsem uprostřed koupelny jako duch. Deset minut jsem nechala vařící vodu smývat špínu, zatuchlý pot a přetrvávající pach sklepa Silver Peaku. Voda ale nedokázala smýt tu deseticentimetrovou ránu na břiše ani překrývající se mozaiku jizev na mých žebrech.

Když jsem vyšla ven, roztřesená navzdory silnému plyšovému ručníku, do kterého jsem byla zabalená, Ryder seděl na okraji matrace. V rukou držel složené námořnicky modré tepláky.

Nezízal. Neposmíval se mojí kostnaté postavě. Jemně mi podal tu měkkou látku. Bylo to poprvé v životě, co jsem na sobě měla mít něco, co nebylo špinavé nebo se to prakticky nerozpadalo.

Pak jsme šli do smečkové nemocnice. Byla bez poskvrnky, hučela tichou efektivitou, jakou Silver Peak nikdy nedisponoval.

„Harper,“ štěkl Ryder, když rázoval sterilní chodbou.

Energická žena s tmavými vlasy staženými do ledabylého drdolu se otočila a upustila desky s papíry. Oči jí těkaly z Rydera na mě a zúžily se s ostrostí Alfy. „Rydere, co jsi to sakra přivedl do mojí nemocnice? Páchne jako čisté trauma.“

„Potřebuje kompletní prohlídku,“ přikázal. „Hned.“

Harper mi pokynula do vyšetřovny a poklepala na polstrovaný stůl. Zaváhala jsem, rukou jsem svírala lem své vypůjčené mikiny.

„Chloe,“ Ryderův hlas zjemněl a ztratil svou ostrou hranu. „Prostě jí to ukaž.“

Pevně jsem zavřela oči a vyhrnula látku nahoru, čímž jsem odhalila infikovanou ránu a hrozivé modřiny lemující mé břicho.

Harper zhluboka, až z hloubi duše zalapala po dechu. Desky v jejích rukou s hlasitým rachotem spadly na podlahu. Její tmavé oči, tak podobné těm jejího bratra, se rozšířily čirou, nefalšovanou hrůzou. „Ježíši Kriste,“ zašeptala, ruce se jí vznášely nad mou zmlácenou kůží, aniž by se jí dotkly. „Rydere... tohle není jen týrání. Tohle je systematické mučení. Její tělo doslova bojuje se sepsí.“

„Já vím.“ Ryderův hlas byl mrtvý, dutý monotónní zvuk, který byl nekonečně děsivější než jeho křik. Pootevřela jsem oči a uviděla ho, jak zírá na kachlovou zeď. Čelisti měl semknuté, svaly mu v nich prudce tepaly. Pěsti měl zaťaté tak pevně, až mu krvácely klouby.

„Nasazuji jí silná antibiotika. Ale okamžitě potřebuje tuhle hojivou mast, aby vytáhla infekci,“ poradila přísně Harper a přehrabovala se ve skříňce. Podala Ryderovi malý keramický kelímek. „Třikrát denně. Jestli to nebude vypadat líp do osmačtyřiceti hodin, půjde na kapačky.“

Ryder si vzal kelímek, jeho karmínové oči střelily ke mně. „Postarám se o to.“

O několik minut později, zpátky v rozlehlém tichu jeho pracovny, mě Ryder posadil na pohovku. Klesl přede mnou na jedno koleno a odšrouboval víčko keramického kelímku. Vzduch zasáhla vůně eukalyptu a máty.

„Vyhrň si tričko.“

Polkla jsem knedlík strachu v krku a poslechla. Jeho velké, zjizvené ruce – ruce, které ve válkách lámaly vaz – byly neuvěřitelně jemné, když mi nanášel chladivou mast na okraje mé pálící rány. Kontrast mezi jeho smrtící pověstí a jeho něžným dotekem mi naprosto zkratoval mozek.

„Dýchej, Chloe,“ zamumlal, palcem mi přejel po neotlučené kůži nad pupíkem. „Zadržuješ dech v očekávání, že tě uhodím. To neudělám.“

Hruď se mi zadrhla. Pomalu jsem zvedla pohled a konečně se tomu vrcholovému predátorovi podívala do očí. To, co jsem viděla, nebyla lítost. Byla to temná, obsesivní a vyloženě děsivá potřeba mě chránit.

Za každou cenu.