Amy

Po asi deseti minutách váhání konečně vstupuji do sídla, kde moje máma, otčím a Noah už bydlí. Je to luxusní místo. Je mi hloupé jít dovnitř v botách, a tak je nechávám na chodbě, než vejdu do kuchyně.

Máma tam sedí a usměje se, jakmile mě uvidí. „Amy! Konečně jsi tady. Čekala jsem na tebe!“ Zvedne se od kuchyňského stolu s rozpřáhnutýma rukama. „Pojď mě obejmout!“

Okamžitě k ní přijdu, obejmu ji a vdechnu její vůni, zatímco chabě zašeptám: „Ahoj, mami... už je to docela doba, co?“

„To rozhodně,“ odtáhne se, aby si mohla prohlédnout mou tvář, ruce má položené na mých ramenou, zatímco se jí v očích hromadí mateřské slzy. „Tak zkrásněla jsi!“

Obávám se, že s ní musím nesouhlasit. Pořád vypadám jako oplácaná malá šprtka, ale je to moje máma – ta si vždycky bude myslet, že jsem ta nejkrásnější holka na světě, a tak si na rtech jen držím úsměv.

„Taky vypadáš dobře,“ myslím to vážně. Jonatan – její manžel a Noahův táta – ji musí rozmazlovat luxusními věcmi, protože krásně voní a vypadá dobře. Všechny přípravky, co používá, musí být pekelně drahé.

„Děkuju,“ řekne a ukáže na stůl. „Co kdybychom se posadily? Bylo by fajn všechno probrat.“

Posadím se a ona se mě okamžitě začne ptát na to, jak jsem se měla a co jsem dělala. Nalije nám oběma šálek čaje a pára před našima očima tančí, když sedíme naproti sobě.

Nakonec si povzdechnu a řeknu: „Chci studovat umění a učit se od těch nejlepších na vysoké škole tady v Cherry Hills, ale myslím, že začínám couvat.“

Můj strach je kvůli Noahovi. Totiž, jak bych si vůbec mohla užívat život s vědomím, že žije pod stejnou střechou? Ten chlap je důvěryhodný asi jako had a dokázal by mi udělat ze života peklo.

„Začínáš couvat?“ zeptá se máma.

„J-jo... tohle město už prostě nevnímám jako domov,“ zalžu.

„Nemůžeš tomu dát alespoň týden?“ zeptá se a v jejím hlase zazní náznak zoufalství. Vidím to v jejích očích, tu touhu, aby se naše pouto obnovilo. „Vím, že je ti sedmnáct a jsi prakticky dospělá, ale chybí mi moje dcera. Chybíš mi ty.“

Srdce se mi sevře.

Pravdou je, že mi máma strašně chyběla. Babička je sice milá a tak vůbec, ale já a máma jsme si byly neskutečně blízké, než si vzala Jonatana. My dvě jsme se vždycky u jezera společně proměňovaly a lovily králíky. Dělaly jsme to každý pátek, ale všechno to přestalo, když můj táta zemřel při nehodě na stavbě.

„Já... nevím,“ vyhýbám se jejímu pohledu s vědomím, že nedokážu říct ne, pokud v něm uvidím tu lásku. „Taky jsi mi chyběla, ale... věci se změnily.“

„Co se změnilo?“

Zvednu hlavu a pohlédnu do jejích zelených očí. Mám jí o Noahovi říct? Máma je dobrý člověk a vím, že by mi věřila, kdybych jí řekla, že mě můj nevlastní bratr dřív šikanoval a že mě děsí představa, že s ním budu bydlet. Ale problém je, že Noah je taky maminčin Alfa, a nechtěla bych, aby se s ním kvůli mně pohádala.

„Všechno,“ odpovím a nepřerušuji oční kontakt. „Dřív to bylo jen ty a já, ale teď jsi vdaná za Jonatana a jeho syna a... Noah... on je...“ Odmlčím se, zatímco máma na svém místě ztuhne.

„Co je s ním?“ zeptá se.

V žaludku se mi rozlévá strach. Teď, nebo nikdy. Pokud jí pravdu neřeknu teď, bojím se, že už to neudělám nikdy.

„On... je na mě zlej, jasný?“

Máma zmlkne, a protože nemám tušení, co se jí honí hlavou, zoufale se snažím situaci zlehčit. Nemůžu si pomoct, je to zvyk.

„A-ale není to tak hrozný!“ dodám spěšně. „B-byl na mě horší spíš dřív, takže to třeba zvládnu přejít.“

„Přejít?“ máma zní najednou rozzlobeně. „Pokud je na tebe Noah zlej, pak to nemůžeš jen tak přejít. Neměl by projevovat k nevlastní sestře takovou neúctu!“

„J-já vím, ale on je Alfa –“

„Ale ty jsi moje dcera,“ přeruší mě odhodlaným hlasem. „Jsi obrovská součást této rodiny a tohle by se nemělo brát na lehkou váhu, Amy. Nezáleží na tom, že Noah je Alfa. Nemá právo být na tebe zlý!“

„Přesně tak!“ připojí se k hovoru Jonatanův hlas. Musel slyšet celý náš rozhovor. Posadí se ke stolu, jeho modré oči upřené na mé. „Nikdo by na tebe neměl být zlý, a už vůbec ne můj syn. Omlouvám se, Amy. Měl jsem si uvědomit, že něco není v pořádku, už když ses odstěhovala k babičce. Ale byl jsem hloupý a naivní. Omlouvám se.“

„Já...“ Docházejí mi slova, když zírám na Jonatana. Jeho upřímnost je překvapivá. Nikdy jsem nečekala, že bude na mé straně. „Já... ehm... děkuju.“

Máma mi položí ruku na rameno. „Okamžitě to vyřešíme, zlato.“

„J-jak?“ zachraptím, což přiměje mámu a Jonatana vyměnit si pohled.

Nakonec promluví Jonatan. „Tím, že udělám to, co jsem měl udělat už dávno: vyhodím ho. Noah je možná můj syn a Alfa Podzimní smečky, ale je nezodpovědný a násilnický. Tohle není první pochybná věc, kterou v poslední době udělal. Noah se musí naučit, jak ovládat svůj vztek. Může se vrátit, až si uvědomí, že se chová jako hajzl a odprosí mě. Pak ho možná budu ochotný vzít zpátky.“

S trhnutím se po jeho slovech nadechnu. „P-páni... není to trochu drsné?“

„Vůbec ne,“ odpoví Jonatan.

„Opravdu?“ zeptám se. „Kde bude bydlet?“

„Jsem si jistý, že si dokáže někde najít postel,“ Jonatanova tvář je chladná, když to říká, a já se otřesu. Jemu na svém synovi vůbec nezáleží? Noah může být můj nepřítel, ale pořád je to Jonatanův jediný syn.

Nemůžou to vyřešit tak, že si prostě promluví? Nebo by to mohlo být tím, že Jonatan a Noah spolu nevycházejí, a on využívá mého neštěstí jako poslední kapku a omluvu k tomu, aby vyhodil vlastního syna?

Najednou zaslechnu, jak se někdo blíží do kuchyně, a když zvednu zrak, uvidím Noaha, jak si protírá oči od spánku. To si po našem setkání u brány zdříml?

„Co je k obědu?“ zeptá se unaveným hlasem.

„K obědu?“ odfrkne si Jonatan. „Ty s námi dnes obědvat nebudeš, synu.“

Noahova hlava po tátových slovech prudce vyletí vzhůru, ospalý opar v očích nahrazen zraněným, animálním šokem. Podívá se z Jonatana na mou mámu a nakonec na mě, jeho modré oči pátrají po odpovědích.

„Jak to jako myslíš?“ zavrčí.

„Slyšel jsi mě,“ zavrčí zpátky Jonatan, vstane ze židle a narovná ramena. „Už nechci, abys tady bydlel. Byl jsi na Amy hnusný. Řekla nám to.“

Noahův pohled střelí k mému a já mám chuť se propadnout do země. I když sotva můžeme být přátelé, cítím se provinile, když vidím ten výraz zrady na Noahově tváři. A všichni ví, že kdo žaluje, ten si koleduje.

„Slyšel jsi mě, chlapče? Musíš odejít,“ zavrčí Jonatan hlasem zbaveným veškerých otcovských emocí.

„Odejít? Jakože odejít ze sídla?“ zeptá se Noah zmateně. „Ale tohle je můj –“

„Už ne.“ Jonatanův ledový pohled nezakolísá, když ho přeruší, a najednou působí kuchyň, domov, který všichni sdíleli, mnohem chladněji než kdy jindy. „Tohle není tvůj domov, dokud se nenaučíš respektovat každičkého člena této rodiny, včetně mě.“

Rozhostí se ticho, a když vidím, jak Noahovy oči temní, svírá mě strach. Alfa v něm se dere napovrch, ale stejně rychle, jako se lykan v jeho nitru vynoří, ho zase potlačí, a ramena mu klesnou v porážce.

„Fajn...“ Zamumlá. „Stejně nechci žít s bandou lúzrů.“

Jonatan neodpovídá a Noahovy modré oči znovu sklouznou ke mně, ale tentokrát v nich není hněv. Jen hluboký smutek, který mi drásá něco hluboko uvnitř. Proč se na mě dívá tak, jako bych ho právě odmítla?

Nakloním hlavu na stranu, ale Noah už opouští kuchyň a běží po schodech nahoru. Jakmile je pryč, máma a Jonatan si s úlevou povzdechnou.

„Páni, nemyslela jsem si, že to vzdá tak snadno,“ zamumlá máma, což mě zmate. Skoro to vypadá, jako by už předtím plánovali Noaha vyhodit z domu, ale to je absurdní. Nečekali by přece a nepoužili by mě jen jako výmluvu k tomu, aby to udělali, ne?

Jonatan si prohrábne vlasy rukou. „Z mé zkušenosti platí, že když Noah povolí až příliš snadno, většinou to znamená, že něco plánuje,“ řekne a temné oči má plné starostí.

Přejede mnou vlna neklidu. Představa Noaha, jak spřádá plány, není zrovna uklidňující, zvlášť když se brzy stane mým Alfou.

Věnuji Jonatanovi pohled. „Měla bych se bát?“

„Kdepak,“ usměje se na mě. „Jen se neúčastni žádných smečkových lovů, dokud nevychladne. Noah není typ, co drží zášť, ale umí být neuvážený, když je naštvaný.“

Kývnu a snažím se to vstřebat. Pokud jsem v něčem dobrá, je to vyhýbání se Noahovi za každou cenu, a to bude mnohem snazší, teď když nebudeme bydlet ve stejném domě.

Během zbytku oběda si s mámou vyprávíme historky z lovu. Je zvláštní si s ní zase povídat, a když odcházím z kuchyně, abych si našla svůj nový pokoj, mám úsměv na rtech.

...dokud nenajdu nahoře v patře Noaha opřeného o stěnu.

Když se blížím, vzhlédne, a i v přítmí chodby vidím stíny pod jeho očima. Mluví za vše o jeho vnitřním zmatku.

„Noahu,“ začnu váhavě, nevím, co říct. Zastaví mě dřív, než stihnu pokračovat.

„Odvážný tah, nechat svýho novýho Alfu vyhodit z jeho vlastního domu.“ Jeho hlas je tichý, zraněný.

„Já jsem to ne–“ snažím se vysvětlit, ale on zvedne ruku.

„Ušetři si to.“ Jeho tón je teď hořký, a já couvnu, když narovná ramena a tyčí se nade mnou. Ten chlap je vážně obrovský. „Tohle kolo jsi vyhrála, prcku. Ale pamatuj, že hra ještě neskončila.“

S tím projde kolem mě a je mu úplně jedno, že je tak obrovský, až mě to odstrčí stranou. Pokud něco, tak se zdá, že ho náš velikostní rozdíl spíš baví, a já se oklepu.

Jak je možné, že je Noah ještě děsivější, než býval dřív?

Sleduju Noaha, jak odchází, jeho kroky nesou těžkost, která se odráží chodbou. Těžce polknu, opřu se o zeď a nohy se pode mnou třesou.

Je možné tady žít a nevídat se s Noahem? Život v Cherry Hills znamená, že se musím připojit k Podzimní smečce, abych měla skupinu na lovení, a to znamená, že se Noah stane mým Alfou.

To uvědomění vyvolá v mých žilách vlnu hrůzy a pěst se mi bezděčně sevře. Musím najít způsob, jak se mu nějak vyhnout...