V hravé náladě jsem vzala jeho tvář do dlaní a přiměla ho, aby ke mně vzhlédl. „Kdo je podle tebe hezčí? Lyleova ‚večeře‘, nebo já?“

„Ty,“ odpověděl okamžitě s nevinným úsměvem na rtech. Kdybych neznala jeho povahu, možná bych si ho spletla s čistým, vzrušivým panicem.

Abych byla naprosto upřímná, při těch sladkých slovech se mi srdce opravdu rozbušilo. Zároveň jsem ale věděla, že se nedá věřit ničemu, co muž řekne, zvlášť když vás chce dostat do postele.

„Říkáš to, jako bys s ní taky spal.“

„Říkáš to, jako bych s ní nikdy předtím nespal.“

Ztratila jsem řeč. „Ale proč?“

Místo odpovědi mě zvedl z podlahy a odnesl mě až na pohovku v obývacím pokoji.

„Hej!“ zpanikařila jsem a snažila se pevně sevřít nohy a vymanit se mu.

Jako by mou reakci očekával, neztrácel čas, vklouzl mi mezi nohy a ovinul si je kolem pasu.

Kdyby nás v tak kompromitující pozici viděl Lyle, možná by prostě vzteky explodoval.

Ta představa mě nesmírně potěšila.

Christopher mi začal rozepínat košili. „Vím, že na mě myslíš. Celý den jsem kýchal.“

„Musel ses nachladit,“ odsekla jsem a snažila se jeho ruce odstrčit.

Využil mého chvilkového rozptýlení, vzdal se snahy svléknout mi košili a přešel rovnou k tomu, že mi pod ni vklouzl rukama.

„Lhářko.“

To jsem nemohla popřít.

Vzal mé mlčení jako kladnou odpověď, zasmál se a přitiskl své teplé rty k mým. Uvězněná pod těžkou vahou jeho těla v kombinaci s jeho dravými polibky jsem sotva mohla pořádně dýchat.

„P-počkej...“ vykoktala jsem mezi polibky. „Mám hlad... Chci nejdřív večeřet—"

„Postarám se o to, abych tě pořádně naplnil.“

„Myslím to vážně.“

„Já mám taky hlad, telátko moje,“ odpověděl s upřímným výrazem. „Nech mě se z tebe napít, prosím.“

Telátko?

Podvolila jsem se, ležela nehybně a nechala ho, ať si se mnou dělá, co chce.

Zjevně spokojený s mou reakcí se na mě sladce usmál.

Když skončil, odstrčila jsem ho, abych mohla vstát a uvařit večeři. Jako by tušil, že udělám karamelizované vepřové, zabořil mi tvář do krku. „Chci karamelizované vepřové.“

Jestli já jsem byla „telátko“, pak on musel být ta nejrozmazlenější zámecká kočka.

Sledoval mě, jak se pohybuju po kuchyni, a jakmile jsem se zastavila na jednom místě, okamžitě ke mně přistoupil a zezadu mě objal.

„Použiješ cukr?“ zeptal se s bradou opřenou o temeno mé hlavy.

„Ano. Proč?“

Vařila jsem karamelizované vepřové; samozřejmě, že použiju cukr. Nenuceně odpověděl: „Nic. Jen nemám rád sladká jídla.“

„Tak proč chceš karamelizované vepřové?“

„Bude mi chutnat cokoliv, co uvaříš,“ pokrčil rameny.

Při těch slovech se mé počáteční podráždění změnilo v pobavení a tiše jsem se zasmála. S ohledem na jeho chutě jsem dbala na to, abych při přípravě přidala co nejméně cukru.

Vepřové však nakonec chutnalo hůř, než jsem si představovala, a nedokázala jsem se přinutit sníst víc než jednu porci. Christopher mezitím jídlo s chutí hltal.

Na zlomek vteřiny jsem zapochybovala, jestli nemá něco v nepořádku s chuťovými pohárky.

„Myslím, že stejně dávám přednost chuti svého telátka,“ řekl mi, jakmile si po večeři utřel ústa.

Obrátila jsem oči v sloup.

„Proč jsi nejedla? Myslel jsem, že jsi říkala, že máš hlad.“

„Byla jsem příliš zaneprázdněná obdivem tvé hezké tvářičky,“ vymyslela jsem si výmluvu a vyloudila ze sebe suchý úsměv.

Tomu se zasmál. „Malá potvůrko.“

Když se naklonil a zkusil mě políbit, instinktivně jsem ucukla, ale neuvědomila jsem si, že mi už jednou rukou svírá zadní část hlavy, což mu umožnilo polibek prohloubit.

Jeho obratný jazyk, na kterém stále ulpívala chuť karamelizovaného vepřového, se prodral přes mé rty a vklouzl mi do úst.