Bonnie

"Jsi v pořádku, Bonnie?" Alfův hlas mě vrátí do přítomnosti a s ním přijde i vlna studu, že jsem se v přítomnosti našeho Alfy takhle zasnila. "Omlouvám se, Alfo. Ano, mám se skvěle, děkuji. Jak se dnes daří vám?" Přikývne s úsměvem. "Mám se výborně, díky, Bonnie. Prosím, posaď se. Rád bych s tebou něco probral. Vím, že ty a Blue máte školu, takže vás nezdržím dlouho."

Přikývnu směrem k Alfovi Haroldovi a posadím se vedle Blue. Chová se ke mně úplně stejně jako otec a bratr, ale tohle je logické místo, kam se posadit. "Je všechno v pořádku, Alfo?" Vidím otcův zmatený výraz, protože nechápe, proč tu Alfa je. Obvykle jakožto Beta smečky by měl vědět o všech problémech, které je třeba řešit, dřív, než je Alfa začne řešit osobně, nebo tím pověří jej. Je ale jasné, že teď vůbec netuší, o co jde, a dokážu si představit, že je kvůli tomu pěkně nasraný.

"Ano, Beto, všechno je v pořádku. O téhle záležitosti jsme už mluvili, ale chtěl jsem to vyřešit osobně a zjistit, jestli bych nemohl být nějak užitečný." Pozoruji, jak otci dochází, o čem je řeč. Na vteřinu vypadá vytočeně, ale dělá, co může, aby to rychle zamaskoval. Ví, o čem to je, a nemá z toho radost.

"Bonnie, tohle je Starší Royston. Je zde na návštěvě ohledně nějakých formálních záležitostí a rozhodl se, že se ke mně dnes připojí." Nevím, jestli už se můj otec s tímhle Starším setkal, ale jsem si docela jistá, že nikdo z nás ostatních ne. "Není se čeho obávat, takže se prosím uvolněte. Jen jsem se chtěl zastavit a připomenout vám všem ten víkendový ples u Diamantové smečky, a taky jsem chtěl s tebou rychle promluvit, Bonnie."

Jak bych mohla na ten ples zapomenout? Nikdo o ničem jiném nemluví, zvlášť ve škole. Alfa z Diamantové smečky letos pořádá každoroční Ples modrého měsíce a všichni jsou z toho úplně šílení nadšením. Ples modrého měsíce hostí každý rok jiné smečky. Je to událost navržená tak, aby pomohla nezadaným vlkům najít svého druha, a pokud vím, bývá to většinou docela úspěšné, což je důvod, proč se to pořádá jednou ročně už přes sto let. Přidejte k tomu fakt, že Alfa Diamantové smečky je rovněž nezadaný, a máte na krku tisíce rozplývajících se vlčic.

"Takže, Bonnie, doneslo se ke mně, že se na ples nechystáš?" Na ples nesmíte jít, dokud vám není osmnáct, takže letos je to první rok, kdy tam s Blue smíme jít. Ale samozřejmě mi otec už stačil oznámit, že se plesu nezúčastním. Podle jeho slov nestrpí, abych mu tam dělala ostudu. Navíc, beztak mě můj druh nebude chtít, takže bych měla radši zůstat doma a ušetřit trapnosti sebe i jeho.

"To je pravda, Alfo. Nezúčastním se ho." Věnuje mi zmatený pohled a zakroutí hlavou. "Ale proč?" Na chvíli se zamyslím, jaký vymyslet důvod, a zároveň potlačím syknutí bolesti, když mě otec za Blueinými zády štípne do boku. "Prostě se na to necítím, Alfo. Skoro jsme skončili školu a já tvrdě pracuji na svém posledním úkolu, takže jsem si říkala, že zůstanu tady a místo plesu ho radši dokončím."

Není to tak úplně lež. Kvůli škole opravdu dřu, ale to proto, že dělám na Blueiném zadání. Svoje už jsem dokončila a odevzdala. Doufám, že to Alfa neví. Mám taky své vlastní plány, až budou pryč. Plány, které nechci rušit.

"Co se týče školy, vždycky jsi tvrdě dřela, Bonnie. A ačkoliv to obdivuji, obávám se, že tvůj úkol bude muset počkat, dokud se nevrátíš domů. Jsem tu, abych tě informoval, že od letošního roku je účast na Plese modrého měsíce povinná pro všechny dospělé vlky. K neúčasti by musel být nějaký závažný důvod a domácí úkoly to bohužel nejsou." Do prdele!

Skočím si na jazyk, usměji se a přikývnu. Obdaruje mě upřímným úsměvem, načež se zvedne a Starší Royston ho následuje. "Jsem rád, že jsme to vyřešili. Pokus se na to těšit, Bonnie. Mám pocit, že si užiješ spoustu zábavy." S úsměvem mu přisvědčím, zatímco se loučí a opouští dům, nechávajíc mě zmatenou a popravdě docela vyděšenou. Vyděšenou z toho, co na to řekne otec.

Bude úplně jedno, že nám o tomhle řekl sám Alfa, nebo že je to teď nový vlkodlačí zákon, a že vlastně nemám na vybranou, stejně to nějakým způsobem bude moje chyba a on mě za to nechá zaplatit. Po tom výprasku včera v noci a dnes ráno už opravdu nemám sílu snést žádnou další bolest, ale mému takzvanému otci to bude fuk. Udělá si, co uzná za vhodné.

Nebylo by to poprvé, co by mě obšťastnil několika výprasky za sebou, a pochybuji, že by to bylo naposledy. Zmlátí mě do bezvědomí a pak mě prostě nechá ležet na podlaze, dokud se neproberu, aby mohl ve svém týrání zase pokračovat.

Ještě než vůbec Alfa vyjde z domu, snažím se rychle vyklouznout z obýváku pryč od své pekelné rodiny v naději, že se odtud dostanu dřív, než si na mě zase něco najdou. Naštěstí jsem byla dost chytrá na to, abych ráno upustila tašku ke vchodovým dveřím, takže můžu odejít bez zbytečného rozruchu.

Samozřejmě nejsem padlá na hlavu a vím, že za tohle všechno později zaplatím, ale prozatím... prozatím prostě zvednu hlavu vysoko a vyrazím do školy. Zbývá už jen týden školy a já se nemůžu dočkat, až to budu mít konečně za sebou. Skončit se školou. Skončit se svou takzvanou rodinou a navždycky skončit s touhle smečkou!

Naštěstí se mi podaří dostat ven a brzy už jsem na cestě. "Ahoj, Bon." Vzhlédnu a usměju se na Lilly, která právě vychází ze svých vchodových dveří. Lilly je moje nejlepší kamarádka už od mých čtyř let, kdy se její rodina připojila k naší smečce. Nedokážu si představit život bez ní.

Ví o mém životě úplně všechno. Nikdy mě ani mou situaci nesoudila a vždycky tu pro mě byla. Než se objevila Lexi, Lilly byla jediná dobrá věc v mém životě a teď, když mám obě, cítím se požehnaně. Vzhledem k mému životu to zní asi hloupě, ale je to pravda. Nechtěla bych být bez jediné z nich.

Lilly je taky důvod, proč jsem tu pořád zůstala, ten jediný důvod, i když mi bylo osmnáct už před sedmi měsíci. Chápete, zatímco můj život je peklo, ten její je na tom dost podobně. Její otec je také násilník a každý den ji šikanuje. Týral i její matku, dokud před několika lety naneštěstí nezemřela.

Stejně jako v mém případě, Alfa o tom zneužívání nic neví a její otec se postará, aby její zranění byla na místech, která se dají snadno zakrýt, přesně jako to dělá ten můj. Sice ji její otec nebije tak často, jako ten můj, ale často jsem přemýšlela, jestli v tom jejím týrání není ještě něco horšího než v mém. Nevím, co přesně by to mohlo být, ale něco mi na tom prostě nesedí a doufám, že se mi s tím jednoho dne svěří.

Od našich devíti let plánujeme, že jakmile nám bude osmnáct, odejdeme ze smečky.

Ano, mohly jsme utéct už dřív, ale to by taky znamenalo, že by nás mohli hledat, a kdyby nás našli, tvrdě bychom za to zaplatily. Zato kdybychom odešly až v osmnácti, už by nás sem nemohli přinutit se vrátit. A i když mně bylo osmnáct před sedmi měsíci, Lilly je pořád sedmnáct. Proto jsem tady ještě zůstala. Lilly sice slaví osmnáctiny až za dva dny, ale čas na odchod se blíží. Náš plán máme připravený už několik let a jsme nachystané vyrazit.

"Bon, já vím, že jsme měly v plánu odejít tenhle víkend, když budou všichni pryč, ale co kdybychom prostě ten ples využily jako možnost k útěku?" Věnuji jí zmatený pohled, ale ona začne znovu mluvit, dřív než vůbec stihnu něco říct. "Přemýšlej o tom, Bon. Diamantová smečka je odsud čtyři hodiny cesty.

Když vymyslíme nový plán a utečeme odtamtud rovnou v noc plesu, získáme obrovský náskok dřív, než si vůbec někdo všimne, že jsme zmizely. Pochybuju, že nás někdo půjde hledat, ale i kdyby ano, budeme už hodně daleko. Nechci čekat ani o minutu dýl, než bude nutné. Já nemůžu."

Bolest v jejích očích je syrová a zasahuje mě přímo do srdce. Možná to bude riskantnější utíkat z plesu, ale zároveň chápu, proč už dál nechce čekat, protože já taky ne. "Máš pravdu, Lil. Uděláme to. Teď jen potřebujeme dát dohromady nový plán." Usměje se a ze strany mě obejme. "To nech na mně, Bon Bon."