Alfa Nicholas

"Tenhle ples je prostě padlý na hlavu! Co se stalo s tím, že se druzi setkávali úplně normálně? Na večírcích nebo běžných plesech, jako jsou ceremonie pro Alfy a tak dále. Proč musí existovat ples jenom pro setkávání druhů a proč se, sakra, musí každá smečka střídat v jeho pořádání? Přece by to mělo být na rozhodnutí Alfy!"

"Rád vidím, jak z tebe zase září tvoje obvyklá šťastná povaha, brácho!" Ukážu Shaneovi prostředníček, zatímco on ze mě může umřít smíchy. "Přísahám, že čím jsi starší, tím víc jsi mrzutý." Ušklíbnu se nad jeho slovy zrovna ve chvíli, kdy do místnosti vejdou naši rodiče a oba se smějí. Zjevně slyšeli náš rozhovor. Pitomej vlkodlačí sluch! "Jděte do prdele. Jsem prostě společnost snů!" odfrknu si, zatímco usrkávám kávu a snažím se nevnímat jeho otravný hlas.

"Už si zase stěžuješ na ten ples, tati?" zeptá se Lottie, moje dcera, když vejde do jídelny a posadí se naproti mně. Lottie bude za pár týdnů šestnáct a znamená pro mě celý svět. Má typické chování puberťačky, ale neměnil bych ji za nic na světě, i když je věrnou kopií své matky – ženy, na kterou bych nejraději už nikdy nemusel myslet.

"Nestěžuju si, jen konstatuju fakta." Zasměje se, zatímco se dveře znovu otevřou a moji další bratři Will a Robbie nakráčejí dovnitř a vypadají poněkud zmačkaně. "Pořád ještě remcá na sobotu?" zeptá se Will, čímž rozesměje celý stůl, zatímco já frustrovaně zavrtím hlavou. Já ostatním jejich názory neberu, tak proč nemůžu mít ten svůj? "Je to snad tak hrozné, tati? Bude to jedna noc a navíc... Mohl bys potkat svou družku."

Usměji se nad jejím výrazem ve tváři, ale uvnitř se mi při té představě sevře žaludek. Je mi dvacet osm a kdybych měl svoji družku potkat, tak už se to přece dávno stalo, ne? Je vzácné, aby vlk v mém věku nenašel svou družku, a ještě vzácnější je, aby ji nepotkal Alfa, ale hádám, že tohle je prostě můj osud. Rodiče do mě už posledních deset let ryjí, abych se ji víc snažil najít, ale popravdě řečeno, já ji potkat nechci. Už ne.

Bývaly doby, kdy jsem si nedokázal představit nic lepšího než setkání se svou družkou. Bylo to jediné, na co jsem myslel, ale teď, teď je to to poslední, po čem bych toužil. V podstatě jsem se svým životem spokojený. Jsem Alfa neuvěřitelné smečky. Mám úžasnou rodinu; dceru a nejlepšího přítele Tonyho. O nabídky od žen také nemám nouzi, takže když dojde na uspokojení jakýchkoli potřeb, nemusím se ničeho bát. Proč bych to měl chtít narušovat?

"Po snídani bych si s tebou rád promluvil, synu." Kývnu na otce, ačkoli už moc dobře vím, o čem se mnou chce mluvit, a jakkoliv moc bych mu chtěl říct, ať na to rovnou zapomene, mám k němu příliš velký respekt na to, abych to udělal. I když toho určitě začnu litovat hned, jak s tím hovorem začne.

Do třiceti minut je snídaně za námi a já jsem ve své kanceláři s otcem sedícím naproti mně. "Vím, o čem tenhle rozhovor bude, tati. Nezměním názor, takže s tím, prosím, rovnou přestaň." Pár vteřin zůstane zticha a zírá na mě, což ve mně vyvolává nervozitu. "Nicky, je na čase." Vstanu a začnu přecházet po kanceláři, zatímco se snažím přijít na to, jak tomuhle udělat přítrž.

"Pojď dál, zlatíčko," zavolám, když ucítím blížící se Lottie. Vejde dovnitř s úsměvem, oblečená do šatů, které jsou na můj vkus až moc krátké. Ale už jsem se naučil vybírat si s pubertální holkou své bitvy moudře, a tohle není jedna z nich. "Můžu vyrazit s holkama do obchoďáku? Bude tam i Hannina máma. Necháme si jen udělat nehty a vlasy na dnešní ples."

"Samozřejmě, zlato. Užij si to." Podívá se na mě a ještě dřív, než něco řekne, přesně vím, co se chystá vypustit z pusy. "Tak co se s ní stalo tentokrát?" zeptám se, zatímco lovím z kapsy kreditní kartu a podávám jí ji, přičemž jí vtisknu pusu do vlasů.

Pokrčí rameny a snaží se nahodit co nejnevinnější výraz, což znamená, že svoji kartu opět ztratila a čeká na novou. Přísahám, že tahle holka si snad každých pár týdnů musí objednávat novou. "Dávej si pozor, měj mobil u sebe a dej mi vědět, až se budeš vracet." Přikývne na souhlas, pak se rozloučí s mým otcem a vyklouzne z kanceláře.

Otočím se čelem k otci a nedokážu zastavit povzdech, který mi unikne ze rtů. "Jsem šťastný, tati. Proč to měnit?" Chvíli si mě prohlíží a pak si promne obličej rukou. "Rozumím tomu, co říkáš, synu, vážně ano, ale přesto věřím, že by to pro tebe z mnoha důvodů bylo dobré. Vím, že tě minulost stále pronásleduje, ale to neznamená, že ve své budoucnosti nemůžeš mít všechno, co bys mít měl." Jen pouhá zmínka o mé minulosti mě dokáže okamžitě nasrat.

Od té doby uběhlo už přes patnáct let, a přesto se mi to nějak nedaří nechat plavat.

"Říkáš, že jsi šťastný, synu, ale opravdu jsi? Skutečně? Nejsem si jistý, že jsem někdy poznal vlka, který by nechtěl svoji družku, a rozhodně jsem nikdy nepoznal Alfu, který by nechtěl svou Lunu. Je to prostě nevídané." Má pravdu, to vím, a možná, že někde hluboko, opravdu velmi hluboko uvnitř mě dřímá malá část, která po mé družce touží. Ale já prostě nemůžu... Představa, že bych měl znovu trpět... Prostě to nedokážu. Můj otec jako obvykle zřejmě vytuší mé myšlenky, když mé mlčení pochopí jako něco víc. "Nicky, odhlédneme-li od těch očividných věcí, Starší tohle prostě nenechají plavat."

"Co po mně, sakra, chtějí, tati? Mám si nějakou družku prostě vyčarovat?" Starší nesnášejí, když Alfa nemá svou Lunu, ale co ode mě čekají? I kdybych nějakou družku chtěl, zatím jsem ji nepotkal, takže fakt nechápu, co po mně chtějí, ledaže...

"Prosím, neříkej mi, že udělají to, co si myslím." Povzdechne si a pak přikývne, čímž mě nasere ještě víc. "Prosím, řekni mi, že si děláš srandu, tati. Vážně?" Ani on z toho nevypadá dvakrát nadšeně, takže doufám, že v tomhle stojí na mojí straně. "Ačkoliv bych si moc přál, abys měl družku, chci, aby to byla tvoje skutečná družka, ne žádná falešná. Řekl jsem to samé i Staršímu Stoneovi, ale obávám se, že neposlouchal."

"Takže co bude teď? Mám vůbec nějakou možnost volby, nebo mě prostě navlečou do obleku a dovedou mě v den svatby k oltáři, abych poznal svou budoucí družku, aniž bych se s ní předtím vůbec setkal?" Chovám se k němu hnusně a vím to, ale nemůžu si pomoct. Vím, že to není otcova vina a vážím si toho, že se snažil pomoct, ale on je momentálně jediný v téhle místnosti, a proto nese celou tíhu mého debilního chování.

Svalím se do křesla a prsty si promnu obličej. "Takže nejenže musím hostit ples, o který vůbec nestojím, ale taky musím čelit vlčicím, co nemají druha a jsou víc než ochotné stát se mojí Lunou? Tati, uvědomuješ si, jak šílené to je? Kdo říká, že některé z nich nebudou jen bezcitné mrchy, kterým jde jen o prachy a o ten titul s tím spojený?"

"Já vím, synu, já vím." Zakroutím hlavou, ale on zvedne ruku a zarazí mě dřív, než stihnu říct víc. "Vážně vím. A i když sice plně nerozumím tvým myšlenkám ohledně toho, že nepotřebuješ a nechceš družku, dokážu pochopit, že tohle taky zrovna není ten správný způsob, jak to řešit." Sice to neovlivní celý jeho život tak jako ten můj, ale je jasně vidět, že z toho nemá radost. Vypadá unaveně a vystresovaně, a to je to poslední, co bych pro něj chtěl. Proti svému lepšímu úsudku a vlastním touhám jsem se rozhodl, že mu trochu ulevím.

"Udělám to. Setkám se s těmi ženami a promluvím si s nimi. Bude jich jen pár na to, abych to přežil, ale nic neslibuju." Někdy, když Alfa nepotká svou družku, Starší je povzbudí k tomu, aby si místo čekání na tu osudem určenou družku zkrátka nějakou vybrali sami. Když tohle udělají, většinou mají vybráno jen pár žen, se kterými se Alfa setká, zpravidla tak čtyři nebo pět. To se dá zvládnout.

Výraz v jeho tváři mě však okamžitě upozorní, že je něco špatně. "O co jde?" Trochu se ošije a vypadá u toho nesvůj. "Hádám, že sis dnes ještě nečetl e-maily, že?" Zavrtím hlavou, že ne. "No, Starší letos zavedli nový zákon, který nařizuje, že jakýkoli nezadaný vlk a jakákoli nezadaná vlčice se teď musí zúčastnit každoročního Plesu modrého měsíce. Je to povinné."

"To si ze mě kurva děláte srandu!" Zakroutí hlavou, zatímco se mi z toho točí celá moje. "Je mi to líto, synu, ale bude tu spousta nezadaných vlčic připravených stát se tvojí Lunou." Do prdele!