Bonnie

Budím se s tělem pokrytým silnou vrstvou potu, zatímco se snažím popadnout dech. Nestává se to často, že by si otcovo týrání našlo cestu i do mých snů, ale když už se to stane, je to naprosté peklo. Většinou moje noci pronásleduje ta nejhorší možná verze výprasku, a po tom mlácení, které jsem dostala v úterý večer, se ani nedivím, že se mi o tom zdá. Zdalose mi o tom už dvě noci po sobě a nemám pocit, že by to mělo v brzké době přestat.

Ano, slyšeli jste mě dobře. Řekla jsem výprasky, v množném čísle. Věděla jsem a smířila jsem se s tím, že po škole dostanu trest. Za prvé proto, že to se mnou otec ráno nestihl dokončit kvůli tomu, že se s ním telepaticky spojil Alfa, a za druhé proto, že jsem do školy vyklouzla bez jediného slova. Věděla jsem, že ho to vytočí ještě víc, ale já jsem prostě potřebovala odejít.

Nicméně to, co jsem opravdu nečekala, byl způsob, jakým se mi pomstí. Fyzické nebo psychické týrání společně s hladověním a odebráním mého oblečení patřilo do otcovy běžné praxe, ale tentokrát se rozhodl říct bratrovi o tom, jak jsem na něj "sváděla vinu", což následně vedlo k tomu, že jsem nedostala výprask jen od otce, ale i od bratra. A abych byla upřímná, na malou chvíli tam v tom pokoji jsem si opravdu myslela, že tu noc nepřežiju, ale naneštěstí jsem ji přežila.

Se syknutím se posadím a držím se při tom za bok. Už předtím jsem měla zlomená žebra, ale tohle je popravdě to nejhorší. Myslím, že ten můj kretén bratr se postaral o to, aby jich bylo víc než jen jedno. Jak kurva milé od něj! Jako by zlomená žebra nebyla dostatečně špatná, další částí mého trestu bylo, že jsem přišla o postel, takže jsem musela spát na podlaze jen s jedním jediným prostěradlem.

Hlasitá rána do mých dveří mě donutí sebou trhnout a zakňučet bolestí. "Čokle, koukej vstávat!" Zpoza dveří zaduní otcův hlas. "Už jsem vzhůru, pane," zavolám zpátky. Ano, další věc, kterou nesmím dělat, je říkat mu v domě tati. Když jsme ve společnosti, musím tak mluvit, ale jinak je to vždycky pane nebo mistře. "Do pěti minut ať jsi dole a děláš snídani, nebo ti přísahám, že na tebe pošlu tvého bratra. Ráno nemám čas ti nakopat zadek." Podívám se na starý budík, co stojí na okně, a povzdychnu si, když zjistím, že je teprve půl páté ráno. Posranej život.

Skoro vůbec jsem se nevyspala a stojí mě veškerou sílu se jen zvednout z podlahy, ale zvládnu to a odtáhnu se dolů udělat snídani. Brzy nato mám na stole naskládanou hromadu lívanců, misky s ovocem a láhev se sirupem společně se slaninou a vajíčky. "Tohle je všechno? Na to, že musíme cestovat šest hodin, to zrovna není nějaká extra hostina."

Je den plesu a já vím, že očekává pořádnou snídani, která je před tou dlouhou cestou zasytí, ale tohle je to nejlepší, co právě teď zvládnu, a tiše jsem doufala, že to bude stačit. Jak hloupé ode mě. "Omlouvám se, pane. Můžu vám ještě něco přinést?"

Ještě než vůbec stihne odpovědět, Blue a Rowan si nakráčejí do kuchyně, oba nastrojení s jasným cílem udělat dojem, a tváří se při tom neuvěřitelně samolibě. Rowan má na sobě černý oblek s bílou košilí a lesklé černé boty. Vlasy má nagelované k dokonalosti a ten závan vody po holení, který zaplní celou místnost, mě nutí se ptát, jestli mu v té lahvičce vlastně vůbec něco zbylo.

Blue má na sobě přiléhavé modré šaty, které neponechávají žádný prostor fantazii. Dlouhé blond vlasy má vyžehlené a sahají jí těsně pod ramena. Na nohou má boty na vysokém podpatku a na obličeji tunu make-upu. Vím sice, že dnes večer je ples, ale nenapadlo by mě, že už se na něj oblékne teď. Nechtěla by se na něj radši připravit až tam? Ať už je to jakkoli, vypadá to, že vyráží spíš do nočního klubu než na ples určený k hledání druhů.

S Blue jsme dvojvaječná dvojčata, a i když já mám plno chyb, ona je nádherná, což z ní dělá ještě o to větší tragédii, protože je to naprostá mrcha. Kdyby měla povahu, co by se vyrovnala jejímu vzhledu, byla by pro někoho naprosto úžasnou družkou.

Nicméně v tomhle stavu vydržím být v její blízkosti sotva pár minut. Svého druha sice ještě nenašla, ale až se to stane... Panebože, bude mi ho tak líto, ať už to bude kdokoli. Udělal by mnohem líp, kdyby ji nikdy nepotkal, než aby ji musel mít za družku. Ale protože vím, jak obrovské štěstí vždycky mívá, vůbec nepochybuju, že skončí s nějakým skvělým druhem, který si ty její kecy prostě nechá líbit. Chudák chlap.

"Haló!" Otcův řvoucí hlas mě vytrhne z mých zatoulaných myšlenek a vrátí mě zpět do mojí posrané přítomnosti. "Omlouvám se, pane. Jen jsem se na okamžik zamyslela." Přejde přes celou místnost, až stojí přímo přede mnou, a pak se skloní tak, že má tvář přímo před mojí. Je tak blízko, že cítím jeho dech na svém obličeji a chce se mi zvracet, ale naštěstí ten pocit potlačím. "Tohle je už podruhé, co na tebe dneska ráno musím řvát. Děkuj svým šťastným hvězdám, že musím ten tvůj ksicht udržet čistý na dnešní večer, jinak bys dostala přesně takovou facku, jakou si teď zasloužíš."

Jen přikývnu, ale neřeknu ani slovo, zatímco se on otočí a odejde. Obejme stůl, sedne si do jeho čela, aniž by ze mě spustil oči. "Neboj se, čokle, já na to nezapomenu. Až se vrátíme z plesu, budeš po právu potrestána. A teď, co kdybys radši naservírovala snídani dřív, než se dáš do balení, ať můžeme konečně odjet? A kdo ví, třeba se ti to podaří zabalit hned na první pokus a nebudu muset do tvého seznamu trestů přidávat další."

Při jeho slovech se Rowan i Blue začnou smát, protože moc dobře vědí, jaká je pravda. Oba moc dobře vědí, že nezáleží na tom, jak perfektně sbalím všechny věci, co potřebují. Nezáleží, jak moc si na tom dám záležet. Otec si vždycky nějakou chybu najde a k hromádce trestů se jen přidá další.

"Jo a mimochodem, kdybys to náhodou ještě nevěděla, dnes ráno se k nám na snídani nepřidáš." Už jsem tak nějak tušila, že to bude součást trestu, a to byl taky ten důvod, proč jsem se dnes ráno vzbudila tak neskutečně hladová. Ale i když mi v břiše kručí hlady, vynechat snídani nebo jakékoli jiné jídlo pro mě není nic neobvyklého. Naučila jsem se s tím žít, takže dnešek nebude nijak výjimečný.

Zanedlouho jsem měla sklizeno ze snídaně, všechno jsem uklidila a sbalila všem věci na noc. Smečky, které žijí blízko smečky pořádající Ples modrého měsíce, se vrací po plese rovnou domů. Ale ty, které to mají příliš daleko, přespí, a než odjedou domů, ještě se druhý den zúčastní společné snídaně. Někteří nocují v domě smečky nebo na jejich území, jiní přespí v místních hotelích nebo si zkrátka vyberou místo podle svého. Naše smečka se v nedávné době stala spojencem Diamantové smečky a díky tomu jsme dostali pozvání, abychom přespali přímo v jejich domě.

"Odjíždíme za pět minut!" zaryčí můj otec do schodů. Rychle zkontroluju svoji tašku, abych se ujistila, že mám úplně všechno, a můžeme vyrazit. Co nikdo z mé rodiny neví, je fakt, že s nimi nemám po plese vůbec v plánu se vrátit. Lilly a já jsme si obě daly dohromady plán. Ten plán zahrnuje útěk z Diamantové smečky uprostřed noci, po kterém budeme utíkat ze všech sil. Naštěstí pro mě toho moc nemám, sotva něco. Takže i když jsem si sbalila nějaké oblečení a pár osobních věcí, včetně fotky mé matky, všechno se to dalo poskládat do jedné jediné malé tašky, aniž by to někomu přišlo podezřelé.

Když vyjdeme ven a zamíříme k otcovu SUVčku, uvidím Lilly a jejího tátu vycházet z jejich domu a kráčet k autu. Podívá se mým směrem a já vidím ten výraz v jejích očích. Má sbaleno a je na to připravená přesně tak moc, jako já. Když se rozjedeme směrem k Diamantové smečce, naposledy se rozhlédnu po mojí smečce a najednou zjišťuji, že mi vůbec není smutno, že odjíždím.

Nebude mi chybět ani jediná osoba a ani jediná věc, co je s tímhle místem spojená. Ano, sice tady je pár fajn lidí, ale nejsou tak fajn, aby mě tu dokázali udržet. Snažím se nedat najevo žádné emoce, ale uvnitř mě pohlcuje pocit nadšení nad představou, že se sem už nikdy nebudu muset vrátit. Konečně svobodná, už jenom já a Lilly. Konečně svobodná a navždycky pryč od té bolesti, kterou pro mě představuje moje rodina.