Bonnie

Cesta do Diamantové smečky je dlouhá. Mezi zastávkami na záchod, tankováním aut a jídlem uběhlo už skoro sedm hodin a my jsme pořád na cestě. Zdržení na dálnici nám přidalo další hodinu navíc, za což jsem byla vděčná. Člověk by si myslel, že trčet v autě s tátou, bratrem a sestrou budu nenávidět, ale pravda je úplně opačná.

Miluju cestování, i kdyby to mělo být jen autem. Miluju pozorování krajiny a všech těch krásných věcí, které tam venku ve světě jsou. A to nejlepší na tom je, že když cestujeme, táta je zaměstnaný řízením, zatímco Rowan sedí na místě spolujezdce a Blue má vždycky na uších sluchátka a něco poslouchá, což znamená, že mě nechávají na pokoji.

Přála bych si, abych tenhle čas mohla využít ke čtení té jediné knihy, kterou vlastním. Je moje oblíbená, patřila mojí mamince, a ačkoliv se tátovi v průběhu let podařilo vzít mi všechno, na čem mi záleží, tohle je jediná věc, kterou nedokázal najít a zničit. A jestli tenhle ples půjde podle plánu, tak už nikdy nedostane příležitost ji zničit.

Vzhledem k tomu, že si svou knihu číst nemůžu, většinou místo toho poslouchám jakoukoli hudbu, kterou Rowan vybral, a sním o tom, jaký by byl můj život bez mé rodiny. O tom, jaký můj život jednou bude... už brzy.

Kručení v břiše mou mysl vrací zpátky do auta, zatímco přemýšlím, jestli se budu moct najíst, až budu ve smečce. Vím, že na menších plesech se většinou podávají jídla, ale na těch větších to bývá spíš švédský stůl, a pokud je to tak i tentokrát, pak se jen modlím, abych si mohla vzít jídlo, aniž by mě táta zastavil. Jsem zvyklá být dlouho bez jídla, ale z nějakého důvodu s tím dnes bojuju víc. Nejedla jsem od včerejší večeře a umírám hlady.

Když jsme před pár hodinami zastavili na jídlo, táta ostatním řekl, že je mi z cesty špatně a nic nechci, takže prý počkám v autě, zatímco budou všichni jíst. Chtělo se mi brečet, ale měla jsem dost rozumu na to, abych kvůli tomu nedělala žádný poprask. Sice mi donesl láhev s vodou, když dojedli, ale ukázalo se, že mi ji dal jen proto, že to navrhla jedna z vlčic, aby mi to pomohlo s mou „cestovní nevolností“. I tak mi bylo jedno, jak jsem k ní přišla, byla jsem prostě jen vděčná.

„Za chvíli tam budeme,“ zahučí táta z předního sedadla SUV. Rowan ztlumí hudbu a já pak ve zpětném zrcátku zachytím tátův pohled, když si mě vyhledá. „Čokle, řeknu to jenom jednou, tak radši dobře poslouchej. Jestli zachytím i jen náznak toho, že se chováš nevhodně nebo děláš něco, čím bys ztrapnila naši rodinu nebo smečku, přísahám na samotnou měsíční bohyni, že už nikdy nespatříš světlo světa. JE. TO. JASNÉ!“ Začíná mluvit potichu, ale samozřejmě zanedlouho už řve tak nahlas, že se celé SUV otřásá.

„Ano, pane. Rozumím.“ Můj hlas zní pro uši kohokoliv jiného normálně, ale mně připadá vyčerpaný, smutný a prostě znechucený tímhle životem. A jestli v něm to samé slyší i táta, tak si dokážu jen představit, jakou z toho musí mít radost.

„A proboha, jestli potkám svýho druha, drž se od nás sakra dál. Nechci, aby věděl, že jsme příbuzné, to by samo o sobě stačilo, aby ho to odehnalo. Ne, nepotřebuje tě poznat, dokud to nebude naprosto nezbytné,“ prohlásí Blue ze svého sedadla, zatímco si začíná kartáčovat vlasy. Hádám, že dorazíme každou chvíli. „Jo, s tím souhlasím,“ zabručí Rowan z předního sedadla.

„Možná zničí život nějakýmu chudákovi a bude jeho družka, pak už se kolem nás nebude muset motat,“ dodá Blue, očividně sama se sebou spokojená. „Nic takového nehrozí, zlatíčko. Jestli tu ten ubožák, co má být jejím druhem, dneska večer je, tak se to ani nedozvíme, protože uteče ve chvíli, kdy si to uvědomí, a dřív, než ho vůbec stihne zahlédnout. Sakra. Doufám, že tu není. Dovedeš si představit tu ostudu pro naši rodinu?“ Tátova slova by měla bolet, ale není to nic, co bych od něj neslyšela už tisíckrát.

„Pochybuju, že vůbec nějakýho druha má. Měsíční bohyně by nikdy nebyla tak krutá, aby na někoho uvalila takovouhle věc.“ Blue se zachechtá, jako by jí vlastní slova připadala k popukání. Přestávám jí věnovat pozornost a vyhlédnu z okna právě včas, abych viděla, že jsme dorazili na území smečky, a páni, vypadá to úžasně. Páni, tohle místo je prostě nádherné.

Vzhledem k tomu, že je můj táta beta naší smečky, je naše auto druhé v řadě vozů, které vjíždějí dovnitř, a zanedlouho už parkujeme a míříme k domu smečky. Zatímco čekáme, abychom mohli jít dovnitř, využiju chvíli a rozhlédnu se. Dům smečky je obrovský a zdá se, že má asi pět pater, což je na dům smečky docela dost. Náš dům smečky je známý tím, že je velký, a má čtyři patra.

Celý vnějšek domu je natřený světle šedou barvou, zatímco všechny dveře a okenní rámy jsou bílé a vystupují do popředí. Všude jsou lidé a je jasně vidět, že ve vzduchu visí vzrušení, a navzdory tomu, jak se cítím, nebo plánům, které mám, se stejně přistihnu, jak doufám, že si ten krátký čas, který tu máme, budu moct užít.

Jakmile vystoupíme z našeho SUV, uvítají nás a odvedou do místnosti, která vypadá jako taneční sál. Místnost je obrovská a už teď se zdá být docela plná. Pokud vím, všichni, kdo tu jsou, bydlí buď přímo v domě smečky, nebo na jejím území, ale to přece nemůže být pravda, že ne? Nechápu, jak můžou mít místo pro tolik vlků. Jen o několik minut později vystoupí dva muži před dav a postaví se na pódium, kterého jsem si předtím nevšimla, čímž na sebe strhnou pozornost celé místnosti.

„Dobrý večer všem. Pro ty z vás, kteří mě ještě neznají, jmenuji se Shane a jsem beta zde v Diamantové smečce. Tohle je můj bratr a gama, Will. Nejprve vám chci všem poděkovat, že jste sem dnes přicestovali. Chápu, že někteří z vás urazili pěkný kus cesty a rádi by si před dnešním večerem trochu odpočinuli, takže vás nebudu zdržovat déle, než je nutné.

Ačkoliv se vítání a seznamování obvykle ujímá alfa smečky, vzhledem k tomu, že dnes dorazilo tolik smeček tak těsně po sobě, je nemožné, aby to zvládl, ale posílá vám své díky a nemůže se dočkat, až vás všechny dnes večer uvidí, kde se s vámi všemi osobně setká a přivítá vás.“

Nevadí mi si na alfu ještě trochu počkat. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale podle toho, co mi říkali, je to prý nevrlý protiva, a toho už mám ve svém životě dost. Dalšího už nepotřebuju.