Noah

Většina lidí si myslí, že to mám jednoduchý.

Vidí dres, kapitánskou pásku, holky, co mi strkají psaníčka do skříňky, učitele, co mi všechno prominou, protože „tuhle sezónu vedu tým“. Vidí ty nejlepší momenty, touchdowny, to sebevědomí.

A jasně, hraju s nima tu hru. Proč bych neměl? Ta image mě drží na vrcholu už od prváku.

Ale to, co nevidí – ta část, kterou bych nikdy nepřiznal nahlas – je, že tou nejlepší částí mýho dne nejsou touchdowny. Nejsou to ovace, a dokonce ani výhry.

Je to obličej Jessy Lombardiový, když se jí dostanu pod kůži.

Nemělo by mě to tak bavit. Jednak je to Jacksonovo dvojče. Což znamená, že teoreticky je tabu. Ale bože, ona mi to dělá tak snadný. To, jak jí zčervenají tváře, to, jak s něčím práskne nebo na mě vyštěkne nějakou ostrou malou odseknutou větu – Jessa je jako jeden obří obnažený nerv. Citlivá až na půdu.

A mě baví zkoušet, jak daleko můžu zajít, než vybouchne.

Vezměte si třeba dnešní ráno.

S Jacksonem jsme měli namířeno na trénink, ale nejdřív jsem se stavil u něj doma. Vejít do jejich kuchyně mi vždycky přijde... divný. Nevím proč. Možná proto, že skoro fyzicky cítím, jak moc tam Jessa nechce, abych tam byl.

Stála u linky a mazala si máslo na toast, jako by ji ten chleba osobně urazil. Oversize tričko, rozcuchaný vlasy, bosý nohy zkroucený na dlaždicích. Na vteřinu jsem skoro nic neřekl.

Skoro.

„Dobré ráno, sluníčko,“ prohodil jsem a opřel se o futra.

Způsob, jakým jí ztuhla ramena – bylo to okamžité zadostiučinění. Jako sledovat, jak chytá plamen.

„Takhle mi neříkej,“ zamumlala, oči upřené na talíř.

„Co? Myslel jsem, že by se ti líbila přezdívka.“

Protočila oči tak silně, že přísahám, že jsem slyšel, jak to cvaklo.

Jackson se zasmál, naprosto nevědomý. „Nevšímej si jí, brácho.“

Samozřejmě jsem ji neignoroval. Nemohl jsem. To nikdy nedělám. Místo toho jsem si všiml toho toastu a neodolal jsem. „Zase extra porce másla?“

Praštila nožem tak, jako by mě jím chtěla pobodat.

„Vážně? To tě nikdy neomrzí komentovat, co jím?“

A přesně takhle se mi udělal den. Ten záblesk hněvu v jejích očích, to, jak jí přeskočil hlas u slova nikdy. Neuvědomovala si to, ale dávala mi přesně to, co jsem chtěl.

Pozornost.

Jde o tohle: Jessa mě nechápe. Myslí si, že si do ní rýpu jen proto, abych byl kretén, nebo protože nemám nic lepšího na práci. Ale pravda? Není to tak jednoduché.

Všímám si jí.

Víc, než bych měl.

A všímat si jí – opravdu si jí všímat – je nebezpečné.

Protože Jessa není jako ty ostatní holky, co se mi vnucujou. Nechichotá se, když jdu kolem, a nemrká na mě v naději, že se na ni usměju. Nechce ode mě nic.

Kromě toho, abych možná zmizel.

A to ve mně vyvolává touhu do ní šťouchat, provokovat ji, štvát ji. Nutilo mě to chtít, aby se na mě podívala, i kdyby to mělo být s ohněm v očích. Protože když je na mě naštvaná, tak mě aspoň vidí.

Ve škole je to ještě lepší.

V jídelně jsme s Jacksonem nechali celej tým popukat smíchy nad blbýma interníma vtipama, když jsem ji uviděl sedět s Mariah. Vždycky ten nejvzdálenější stůl, vždycky se sklopenou hlavou, jako by doufala, že zmizí.

Ale já ji nenechám zmizet.

„Hej, Jacksone!“ zařval jsem přes celou místnost. „Radši si schovej jídlo, nebo ti ho Jess sežere, než vůbec mrkneš.“

Stůl vybuchl. Dokonalý.

Zaznamenal jsem, jak se jí stáhla ramena, jak její ruka zamrzla v půli cesty k puse. Nevzhlédla, ale věděl jsem, že mě slyšela. Věděl jsem, že cítila to bodnutí.

A jo, možná to ze mě dělá hajzla. Ale něco na jejím mlčení mě dostává. Jako by držela všechny tyhle emoce uvnitř, a já jsem ten jedinej, kdo ví, jak je z ní vytáhnout.

Jackson to nechápe. Pro něj je Jessa prostě... Jessa. Jeho dvojče, jeho stín, sestra, nad kterou nepřemýšlí dvakrát. Nevšímá si, jak sebou trhne, když si lidi šuškají, nebo jak si těsněji utáhne mikinu jako brnění.

Ale já jo.

Já to vidím.

A někdy přemýšlím, jestli to není ten důvod, proč do ní pořád rýpu – protože kdybych to nedělal, možná by si jí nevšiml už vůbec nikdo.

Odpolední trénink mi měl Jessu vymazat z hlavy. Většinou se to stane. Jakmile jsem na hřišti, na ničem jiném nezáleží. Rozehrání míče, křupnutí chráničů, řev kluků – to všechno přehluší.

Ale dnes ne.

Dneska, když jsem zavřel oči, jediné, co jsem viděl, bylo, jak mě vraždí pohledem přes svůj toast, zrudlé tváře, blýskající oči.

A pak – pomoz mi bože – to, jak po mně přejela pohledem. Myslela si, že je nenápadná, ale zachytil jsem to. To, jak její oči spočinuly na mých ramenou, na mé hrudi.

Myslí si, že si toho nevšímám, ale všímám.

A ta myšlenka se mě drží dýl, než by se mi líbilo.

V noci, když ležím v posteli, se snažím přesvědčit sám sebe, že to nic není. Jessa je citlivá, to je všechno. Reaguje na mě, protože mačkám ty správný tlačítka. Kdyby to nedělala, pravděpodobně bych ztratil zájem.

Až na to... že zájem neztrácím.

Jestli něco, tak jsem na tom závislej.

Chci vědět, jak daleko můžu zajít, než nakonec vybouchne. Než mě nechá nahlédnout na ten oheň, o kterým vím, že ho skrývá.

Chci vědět, jestli ten oheň pálí stejně žhavě, i když to není hněv.

Další ráno ji přistihnu, jak na mě zase zírá.

Neuvědomuje si to – směju se něčemu, co Jackson řekl, zakláním hlavu, a když se po ní podívám, její oči jsou upřené na mě. Ne v nenávisti. Ne v hněvu. Jen... mě pozoruje.

A na jednu šílenou vteřinu mám pocit, že mě vidí. Ne rozehrávače. Ne Jacksonova nejlepšího kamaráda. Ne toho kreténa, co jí nedá pokoj.

Jenom mě.

Naše pohledy se střetnou a vzduch se změní. Vypadá přistiženě, jako jelen ve světlech reflektorů.

Pro tentokrát se neušklíbnu. Pro tentokrát se jen dívám zpátky.

Pak ale nastoupí panika a já to zakryju úsměvem. „Líbí se ti, co vidíš, sluníčko?“

Její tvář vzplane. „Leda ve snu.“

Ale slyšel jsem, jak se jí zatajil dech. Viděl jsem, že nedokázala dost rychle odvrátit zrak.

A tehdy vím, že mám průšvih.

Protože trýznit Jessu Lombardiovou už není jenom hra.

Je to závislost.

A dřív nebo později se mi to vymstí.