Pohled Dylan

„Mami? Jsem doma!“ křikla jsem ve chvíli, kdy jsem konečně dorazila. Téměř okamžitě seběhla ze schodů našeho malého domku a rychle mě schoulila do náruče se slzami v očích.

„Dylan, já... je mi to tak líto kvůli včerejšku. Seděla jsem u tebe hodiny, ale tys se ani nehnula, musela jsem se vrátit domů k Freddiemu.“ Plakala mi na rameni, zatímco já jen protočila panenky. Na objímání si moc nepotrpím, vždycky u toho vypadám jen nepatřičně. A ona navíc umí být občas velmi melodramatická.

„Mami, jsem v pohodě.“ Máma nakonec přestala vzlykat. Pomalu mě pustila ze svého objetí a otřela si oči.

„Táta by byl tak pyšný na to, v jakou silnou mladou dámu jsi vyrostla.“ Usmála jsem se a chtěla se otočit k odchodu nahoru po schodech. „Dylan... já... uvařila jsem tvé oblíbené.“ Už teď jsem cítila vůni hovězího vývaru, který připravovala. Ta vůně se linula celým domem. Bylo velice vzácné, že se nám podařilo sehnat potraviny na hovězí vývar. Usmála jsem se a přikývla, vědoma si toho, že musela pro ty ingredience něco udělat.

„Díky, mami.“ Máme s mámou komplikovaný vztah, moc spolu nemluvíme, ale láska tam bezesporu je. Usmála se a pak se vrátila do kuchyně, aby dodělala večeři. Prostě nemáme nic společného. Ona nerozumí mému odhodlání bránit se, a já zase nerozumím její submisivitě. Nikdy jsme si nevytvořily takové to pravé pouto jako většina rodičů s dětmi. Chtěla správnou malou holčičku, ale dostala mě, to největší chlapečisko na světě. Jistě, není to žádná bojovnice, ale to neznamená, že mi nebo mému bratrovi nepomůže všemi možnými způsoby, jak jen to půjde, nebo se o to alespoň snaží. Ohromně na mě spoléhá, někdy asi až moc. Občas si říkám, že mě vidí jako toho stereotypního ‚muže v domě‘.

„Dilly!“ Zprudka jsem se otočila a sotva jsem stihla Freddieho chytit, když na mě skočil ze šestého schodu.

„Uf.“ Trochu mi vyrazil dech, když mi ovinul nohy kolem pasu. Záda mě bodla od tlaku, kterým na ně působil. „Freddie, opatrně, ještě to hodně bolí,“ zasténala jsem, zatímco on se smál.

„Pardon.“ Naklonila jsem se a zafuněla mu na tvář, až se hystericky rozesmál. Pak jsem ho položila zpět na zem. Vzal mou ruku do své malé ručičky a běžel k jídelnímu stolu, přičemž mě táhl s sebou.

„Dylan... tvoje záda...“ Máma se zastavila ve dveřích se dvěma miskami s vývarem v rukou a zírala mi na záda, když jsem si sedala ke stolu. Pomalu jsem nechala ruku, aby si ohmatala košili přikrývající obvazy, jež mi kryly záda. Látka byla mokrá a neměla jsem pochyb o tom, že rány znovu krvácejí.

„Sakra, po večeři budu muset jít znovu za sestrou.“ Podívala jsem se na ruku a okamžitě uviděla trochu červeně ulpěné na svém prstu, což mé podezření potvrdilo. Muselo to krvácet dost silně, když to prosakovalo mými vrstvami oblečení. Věděla jsem, že některé rány byly hluboké.

„Proč mě nenecháš ti pomoct? Můžu tě ošetřit, hned jak se najíme?!“ Položila misky na stůl přede mě a Freddieho. Zavrtěla jsem na ni hlavou a usmála se.

„To je v pořádku. Byla bys na to moc jemná a potřebuje to pevně stáhnout. Ale i tak děkuji.“ Povzdechla si, než se vrátila do kuchyně pro svou vlastní misku, pak přišla zpět a sedla si ke mně a k mému bratrovi, abychom jedli.

„Myslím, že jsem schopná ti rány vyčistit a znovu obvázat, Dylan. Když jsi byla malá, asi jsem ošetřovala mnohem horší věci.“ Protočila jsem na ni panenky, ale souhlasila jsem s její pomocí. Hádám, že mi to alespoň ušetřilo cestu až do Sheilina domu a zase zpátky.

Jakmile jsme dojedly, chtěla jsem jenom spát. Měla jsem za sebou velmi dlouhý a únavný den. Rychle jsem se posadila na malou stoličku, kterou máma schovávala v komoře, a svlékla si košili, zatímco Freddie seděl u stolu a dělal si své jednoduché úkoly. Netrvalo dlouho a máma přišla s velkou mísou teplé slané vody a trochou vaty. Bude to štípat, to mi bylo jasné.

Pomalu mi začala odmotávat obvaz kolem hrudníku a u poslední vrstvy výrazně zpomalila. Cítila jsem, jak se sloupává z každé rány, a ztuhla jsem bolestí a sevřela ruce v pěst.

„Ježíši!“ uslyšela jsem mámu vykřiknout, jakmile byl obvaz úplně odstraněn. Vzduch na zádech byl ale příjemný. Povzdechla jsem si a paží si zakryla svá opět obnažená prsa. „Tohle je víc než patnáct!“ Začala jsem slyšet její popotahování. Povzdechla jsem si a otočila se, abych se jí podívala do tváře, jen abych zjistila, že se po ní koulejí slzy.

„Mami, jsem v pohodě, je to dobrý.“ Zavrtěla hlavou.

„Není to dobrý. Jsem tvoje matka a neměla bych dopustit, aby se tyhle věci děly. Moc mě to mrzí. Tvůj otec by...“ A už je to tady zas. Pokaždé, když se něco stalo, vždycky vytáhla tátu. Hrozně mě to štvalo, protože bez ohledu na to, jak moc jsme si všichni přáli, aby tu byl, prostě tu není.

„Přestaň bláznit!“ Byla jsem tvrdá? Rozhodně! Potřebovala to slyšet znovu? Naprosto. „Táta je mrtvý. Nevíme, co by udělal, protože tenhle život nikdy nepoznal. Nikdy nepoznal tenhle svět.“ Já věděla, co by udělal. Nejspíš by napadl toho chlapa, co držel bič, a při tom by se nechal zabít. „To nejlepší, co pro mě můžeš udělat, je přestat brečet a pomoct mi. A příště netrvej na tom, že mi pomůžeš, když to nezvládneš.“

Začala mi omývat otevřené rány teplou slanou vodou, což mě donutilo hlasitě sykat bolestí. Věděla jsem, že je to nutné, aby se předešlo infekci, ale můj ty bože, bolelo to jako čert.

„Některé z nich jsou opravdu hluboké, Dylan!“ znovu popotáhla a já jsem nad tím v duchu protočila panenky.

„Říkala jsem ti, že jsem v pohodě, prostě mě zase zavaž, abych mohla jít do postele.“ Moje zranění očividně zasáhla mámu víc než mě. Hádám, že tak je to ale vždycky. Když se to děje vám, prostě to musíte překonat, ale když se to děje někomu, koho milujete, chcete jen převzít jeho bolest na sebe.

Rychle mi kolem pasu a hrudi přiložila čistý obvaz a pevně jej utáhla, aby mě stáhl. Miska s vodou, kterou použila, měla teď červenou barvu. Zřejmě od krve, která mi kapala ze zad.

„Můžeš se prosím držet zpátky? Alespoň jen pro tenhle týden. Další bičování bys nevydržela.“ Jen jsem přikývla. Pak jsem vstala ze stoličky, přešla k Freddiemu a láskyplně mu zacuchala vlasy.

„Dobrou noc, prcku.“ Zachichotal se a trochu si upravil vlasy.

„Dobrou, Dilly.“ Usmála jsem se a šla nahoru do své malé ložnice. Jakmile jsem byla uvnitř, zavřela jsem dveře a svalila se na postel na břicho. Věnovala jsem chvilku tomu, abych si poplakala nad tou bolestí v zádech. To, co máma udělala, bylo sice důležité, ale kurva to bolelo, i když bych jí to nikdy neřekla. Rychle jsem si rukou zakryla ústa, abych utlumila jakýkoli zvuk, který bych mohla vydávat.

Nemohla jsem to nikomu říct. Musela jsem být silná, protože v dnešní době se stále více lidí hroutilo. A mámu by zlomilo, kdyby věděla, jak moc trpím. Krátce nato mě přemohl spánek. Měla ale pravdu v tom, že se prozatím musím držet zpátky. Další bičování bych už nezvládla!