Pohled Dylan.

„Au, ne tak silně.“ Zasyčela jsem skrz zuby, když mi školní zdravotní sestra čistila mou novou ránu antiseptikem.

„Kdybys prostě držela pusu zavřenou, tohle se nemuselo stát.“ Otočila jsem se doprava a dívala se z okna na těch pár mráčků plujících po modré obloze.

„Jak už jsem řekla, jsem hrdá na to, že jsem člověk, a teď všichni ví, co jsem.“ Sevřela jsem ruku v pěst, jak mi sestra začala obmotávat obvaz kolem předloktí.

Od incidentu v hale uběhlo dobrých pár hodin a já jsem byla donucena přijít do sesterny poté, co jsem se snažila očistit si ránu omýváním pod tekoucí vodou z kohoutku a ona navíc ne a ne přestat krvácet.

„S tebou je to marné. Můžeš se prosím prostě pokusit zůstat mimo potíže? Na jeden den, o nic víc nežádám.“ Naše školní zdravotní sestra je vlk, je jednou z nich. Nenávidí však způsob, jakým zacházejí s námi obyčejnými lidmi. Myslí si, že bychom všichni měli prostě žít v míru a s rovnými právy. Jako by se to někdy mělo stát.

„Jediné, co celou dobu dělám, je, že se držím mimo potíže, ale vy mě stejně budete jenom dál ponižovat, tak jaký to má vlastně smysl?“

„Smečka probírala veřejnou popravu, Dylan. Odteď musíš našlapovat po špičkách, a to nejen kvůli sobě, ale i kvůli tvé rodině.“ Už víc než čtyři měsíce nikoho veřejně nepopravili, takže jsem polichocená, že o tom uvažují. Popravují jen lidi, u kterých se domnívají, že jsou pro společnost tím největším problémem.

„No, tak to... jsem polichocená.“ Uchechtla jsem se a pak se podívala na to ošetření. ‚Hm, nevypadá to tak zle.‘ Rychle jsem se zvedla ze stanice pro lidskou zdravotní péči a stáhla si rukáv košile dolů, čímž jsem skryla důkazy o tom, že mi kdy někdo ublížil.

„Tohle je vážné!“ Věnovala jsem jí jen prázdný pohled, než jsem opustila místnost. Cestou ven jsem uslyšela, jak na mě znovu volá. „Prosím, prostě o tom přemýšlej.“ Stroze jsem přikývla a při odchodu jsem uvažovala, jak to řeknu mámě.

Později večer...

„Dilly, ploč jsi to žekla?“ Freddie ke mně vzhlédl s pusou plnou chleba.

„Nemluv s plnou pusou!“ napomenula ho máma a do tváří se mu vlila stydlivá červeň.

„Pomiň, mami.“ Jeho odpověď byla tlumená, jak polykal poslední sousto.

„Řekla jsem to, Freddie, protože je to pravda. Vlčí rasa je jenom kurevsky ubohá omluva pro...“ Máma mě přerušila neuvěřitelně přísným pohledem.

„Dylan! Mají uši všude. Ještě jedno slovo a jdeš do svého pokoje.“ Zamračila jsem se, má nenávist k lykanskému druhu sílila každým dnem.

„Co dalšího mi asi tak můžou udělat? Zbičovat mě? Zmlátit mě? Vypálit mi cejch? Už jim došly zasraný možnosti.“ Konstatovala jsem to a práskla rukama do stolu, čehož jsem vzápětí těžce litovala, protože mi ránou projela ostrá bolest.

„Co to mělo znamenat?“ Hlava mi vystřelila k máminu ustaranému výrazu. Obočí měla zvednutá a oči, když se na mě dívala, působily ponuře a odsuzovačně.

„Nic, to nic nebylo.“ Rychle jsem vzala svůj talíř do ruky a zamířila do kuchyně. „Nemám zrovna hlad a musím si udělat úkoly!“ Máma mě chytila za předloktí, což mě donutilo znenadání upustit talíř. Sledovala jsem ho pomalu padat k zemi, než se s třeskem roztříštil na kusy.

Rychle jsem svou ruku stáhla a obrátila se na Freddieho. „Zůstaň tam a nehýbej se, dokud to nebude uklizené, jasné, prcku?“ Jen doširoka vykulil oči a přikývl. Otočila jsem se zpět k mámě a všimla si jejího zkoumavého pohledu upřeného na mou paži. Její sevření se přesunulo na druhou stranu, když mi paži otočila a pak mi vyhrnula rukáv. Objevil se obvaz a po narušení rány skrz něj prosakovala trocha krve.

„Co se to sakra stalo?“ Oči se jí rozšířily a začala nešikovně sahat na obvaz. Dřív, než jej mohla jakkoli rozmotat, jsem jí svou paži vytrhla z rukou.

„Měla jsem nehodu ve škole. Nic to není.“ Začala jsem sbírat velké kusy rozbitého talíře, abych je mohla hodit do koše.

„Co jsi provedla, Dylan?“ Dívala se na mě s čirými obavami a teprve tehdy mi došlo, jak ta rána musí připadat někomu, kdo nezná souvislosti.

„Do prdele! Neudělala jsem si to sama! Dostala jsem veřejný trest na shromáždění, jasný? Nic to není.“ Výraz v její tváři okamžitě spadl a udělala krok ke mně, čímž mě donutila ustoupit. „Mami, jsem v pohodě. Tak dej pokoj, dobře.“

„Co jsi udělala? Nikdy jsem neslyšela o tom, že by jako trest někomu rozřezali ruku.“ Její šok i obviňování byly v hlase jasně patrné, takže jsem si ztěžka povzdechla.

„Vystoupila jsem proti synovi alfy.“ Možná jsem ho taky praštila, ale tuhle část jsem jí nehodlala vyzradit. „Není to jedna velká řezná rána, mami. Je to cejch, ‚lidská špína‘, to mi vyryli do ruky.“

„To už ti teď vypálili i cejch?!“ Nad jejím ublíženým tónem jsem protočila panenky a šla pro smetáček a lopatku. „Ty jsi vážně tak stejná jako tvůj otec.“ Zatímco mluvila, z úst jí unikl povzdech a prohrábla si vlasy rukou, přičemž jsem rychle smetla drobné kousky rozbitého talíře. „Doručili ti novou uniformu. Je položená na tvé posteli. Dylan, prosím, snaž se do budoucna zůstat uctivá, nechci, aby byla moje dcera naprosto zohavená. Ačkoli od toho nemáš daleko.“

„Páni, díky.“ Pak jsem přešla ke svému malému bratříčkovi Freddiemu, foukla jsem mu polibek na krk a slyšela, jak se zahihňal. „Tak co, prcku, jak to jde ve škole?“

„Dobý.“ Pokrčil rameny a vrátil se k vybarvování obrázku dinosaura.

„Tak to je dobře, vyhýbej se průšvihům, jasné, chlape?“ Mířila jsem nahoru do svého pokoje a v myšlenkách se zatoulala k trvalé nápisové jizvě, která se na mé paži velice pomalu hojila. Nechutný zrůdy. Myslí si, že jim patří svět jen proto, že jsou rychlejší, silnější a dokážou se proměnit. Pche. Kdybyste se ptali mě, nebylo to zas až takové terno.

Vteřinu poté, co jsem vešla do svého pokoje, mi spadla čelist. Na posteli byly pečlivě vyskládány šedé kalhoty, což samo o sobě nepřekvapovalo; ne, tím, co mě šokovalo, byla šedá zapínací košile až ke krku, ovšem naprosto bez rukávů. Každičký díl uniforem míval vždy rukávy, s výjimkou tohoto. Ti čoklové to udělali schválně. Chtějí, aby svět viděl mou paži a uvědomil si, jaká jsem ohavná stvůra. Chtějí, aby svět věděl, že já, Dylan Rileyová, nejsem nic víc než ‚lidská špína‘.