Pohled Lilah

Ta nehoda se mi v hlavě přehrávala pořád dokola. Jak se to tažení u srdce pár chvil předtím zesílilo. Copak už mě sledoval? Musel být dostatečně blízko na to, aby mě volal. Mohl mít s tou havárií něco společného? Mohl za smrt mé mámy on?

Doktorka odhrnula závěs a usmála se na mě.

„Jak se dnes cítíte?“ Byla vždycky tak strašně čiperná!

„Jako by mě přejel náklaďák,“ odsekla jsem sarkasticky.

„Dobře. Jen potřebuju udělat nějaká vyšetření, jestli vám to nevadí?“

„Mám na vybranou?“ Podívala jsem se na své zápěstí, které bylo připoutané k posteli. Nikam nepůjdu, dokud k tomu Alpha Colt nedá svolení.

Uchechtla se a sepla si blond vlasy dozadu. Byli tady všichni tak hloupí? Tohle s nimi udělal život ve smečce?

Moje máma vždycky zoufale toužila po smečce, která by nás ochránila. Myslela si, že je to naše jediná možnost. Přesto jsem byla vždycky tajně vděčná, když nás vykopli. Nenáviděla jsem život ve smečce, nenáviděla jsem, když mi jeden člověk říkal, co mám dělat. Nenáviděla jsem, že všichni vědí o mých záležitostech.

„No, vypadáte mnohem lépe. Stále ale čekáme, až se ty kosti zahojí. Po zítřku by se to mělo trochu urychlit.“

Zítra, moje osmnáctiny. Den, na který jsem se těšila a zároveň se ho bála. Teď to bylo horší, když tu máma nebyla. Vždycky jsem si myslela, že ho oslavím s ní,

„Skvělý!“ protočila jsem oči. Ale potlačovala jsem slzy. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl brečet. Mysleli by si, že jsem slabá.

Najednou mě zasáhla jeho pižmová vůně dubu, spolu s tím zataháním u srdce. Od včerejška, kdy jsem se probudila, za mnou nepřišel, za což jsem byla vděčná. Ale k posteli si mě připoutal už teď.

Objevil se těsně před mým pokojem. Jeho kobaltově modré oči mě přelétly a prohrábl si své krátké tmavé vlasy. Nepohnul se a čekal, až k němu promluví doktorka. Těžko se dalo říct, že by mluvili v soukromí, slyšela jsem každé jejich slovo.

Doktorka mu řekla, že si myslí, že mám bolesti, protože mám sarkastické poznámky. Jasně že mám bolesti, měla jsem autonehodu a obě mé zasrané nohy jsou zlomené.

„Jsi vzhůru.“ Konstatoval očividné.

„Jsem vzhůru už od včerejška!“ odsekla jsem podrážděně a odmítala se na něj podívat.

„A jak vidím, v sarkastické náladě.“

„Co se mnou chceš?“ Po celé té době jsem to stále nevěděla. Nemohlo to být jen proto, že jsme byli druzi. Proč by mě tak dlouho hledal?

Koutky rtů se mu nepatrně zvedly v úšklebek. „Je vzácné, aby se mnou někdo takhle mluvil a prošlo mu to.“

„Myslíš, že mě to zajímá? Zabil jsi mi tátu a s největší pravděpodobností i mámu.“

Povzdechl si a svalil se do křesla vedle mé postele. Poškrábal se na strništi na bradě. „Tvůj otec zradil mého otce. Pokud jde o tvou matku, s tím nemám nic společného. Za to si můžeš sama.“

„Ale tys ji nechal zemřít!“ Odvrátila jsem hlavu na znamení, že jsem skončila.

„Možná to tak teď cítíš, Lilah, ale tvoje matka možná dostala, co si zasloužila!“

„Cos to sakra řekl?!“ Byla jsem vzteky bez sebe. Kdybych se tak mohla dostat z postele, vrazila bych mu pěstí do obličeje.

„Slyšela jsi mě. Jsem Král Alfů a ona tě přede mnou držela v ústraní. Odmítla se poklonit. Její osud byl zpečetěn, ať už mýma rukama, nebo v rukou Měsíční bohyně.“

„Rozhodla se nepoklonit se z hodně dobrýho důvodu!“

„Ach Lilah, máš se toho tolik co učit.“

„Od tebe se nebudu učit nic! Pravdu už znám. Máma mě naučila všechno, co jsem potřebovala vědět.“

„Lilah, mohla bys alespoň poslouchat!“

„Jen počkej, až se uzdravím. Donutím tě zaplatit za to, cos řekl o mé mámě!“ Každý kousek mého těla bojoval s tím tažením. S touhou být s ním, s potřebou, aby jeho tělo bylo přitištěné k mému. Nenáviděla jsem pouto druhů, ale zítra to bude ještě mnohem horší.

„Ještě jeden den, Lilah. Nebudeš mi schopná odolat.“ Byl na můj vkus až příliš klidný. Rozčilujícím způsobem lhostejný.

„Tak to zkus!“ zavrčela jsem skrz zatnuté zuby a on se se smíchem postavil.

„Nemusím to zkoušet. Už to vím.“

Odešel a smál se na celé kolo, když se objevila zdravotní sestra. Ještě jsem ji tu neviděla. Usmála se na mě a položila k mé posteli džbánek s vodou.

„Ahoj, jsem sestřička Halle.“ Ohlédla se za odcházejícím Alfou. „Předpokládám, že to nedopadlo nejlépe?“

„Ne, je to zasranej idiot!“

Její zelené oči se po mém prohlášení široce rozevřely. „Prosím, takhle mu neříkej.“

„Proč tě to zajímá? Ty s ním nesdílíš pouto! Nic mu nedlužíš.“

Zastrčila si pramen uhlově černých vlasů za ucho. „Je to Král Alfů a tvé chování by nás všechny mohlo dostat do potíží.“

„Co tím myslíš?“ Byla jsem zvědavá, co s nimi já mám společného.

„Když potrestá jednoho, potrestá nás všechny.“

„To je pěkně v prdeli!“ Věděla jsem, že existuje důvod, proč tak nenávidím život ve smečce. Všude to bylo stejné. Každý Alfa potrestal celou smečku za jednu chybu. Takhle si udržovali kontrolu. Takhle se jim nikdy nikdo nepostavil.

„Takhle to tu prostě chodí. Je to lehčí, když tu není.“

„Tohle není smečka z Red Bay?“ To bylo jméno poslední smečky, ze které nás vykopli. Hotel, kde jsme s mámou bydlely, nebyl moc daleko. Tak proč mě Alfa Colt vzal někam jinam?

„Ne, my jsme jedna z menších smeček. Bílý Půlměsíc. Byla jsi příliš zraněná, než aby tě mohli přesunout dál. Alfa Colt na nás všechny v podstatě řval, abychom tě zachránili. Nechci ani domyslet, co by se stalo, kdybys zemřela.“

Otevřela jsem pusu dokořán. Proč tak zoufale toužil udržet mě naživu?

„Bylo by lepší, kdybych zemřela!“ Vzpomněla jsem si na všechno, co mi o něm máma řekla. Na ty smečky, které brutálně vyvraždil. Na to, jak likvidoval vlky a Lykany, pokud vybočili z řady.

„Tak zlé to být nemůže. Kromě toho si myslím, že máš štěstí, že máš za druha zrovna jeho. Já svého druha ještě ani nepotkala.“

„Pak nemáš důvod zůstávat. Uteč se mnou!“ nabídla jsem. Byla to střelba naslepo, ale abych se odsud dostala, budu potřebovat pomoc. Zavrtěla hlavou a podívala se na mě, jako bych se zbláznila.

„Máš zlomené nohy. Není šance, že bys někam odešla. A já nejsem tak hloupá, abych to udělala.“

V duchu jsem si povzdechla, zatímco jsem zírala na své potlučené nohy. Měla ale pravdu. Daleko bychom se nedostaly. Ne když jsem se ani nedokázala postavit.

Po zbytek dne mě nechali o samotě. Halle zaskočila, než jí skončila směna, aby se ujistila, že dostatečně piju. Když viděla, že jsem se svého ranního hrnku ani nedotkla, zklamaně mlaskla.

„Musíš pít. Uvidíme se ráno.“

„Nikam se nechystám.“ Odfrkla jsem si a tím ji rozesmála. Já jenom chtěla pryč. Proč si všichni mysleli, že si jen vymýšlím a dělám legraci?

Zavřela jsem oči a zasténala. „Proč se vracíš?“ odfrkla jsem si, když se sem vnesla jeho vůně.

„Říkal jsem si, že by sis to mohla chtít přečíst.“ Hodil mi na postel mou knihu.

„Kdes to vzal?“

„Můj Beta to vytáhl z těch trosek.“ Otočil se ke mně zády.

„Počkej – proč?“

„Zdá se, že je to pro tebe důležité. Neměla jsi toho moc, ale tohle sis nechala.“

„Ach.“ To gesto mě zmátlo. Znala jsem ho jen jako psychopata. Ne jako někoho, komu by na mně záleželo.