Pohled Lilah

„Pomoc!“ zakňučela jsem, když mě do nohou chytly křeče. V nemocnici byla tma a zdálo se, že nikde nikdo není.

Mé nohy byly v agónii, zuřil v nich oheň. Nemohla jsem si pomoct a vykřikla jsem bolestí. Přiběhla doktorka. Nemocnice se rozsvítila a doktorka se do mě snažila napumpovat léky. Ale nic nezabíralo. Nic nezastavilo to pálení.

„Co se to děje?“ Alfa Colt doktorku v podstatě odstrčil, aby se na mě podíval.

„Kosti se jí snaží srovnat.“ slyšela jsem, jak doktorka volá.

„Proč teď?“ zařval Alfa Colt nazpátek přes můj křik.

„Už je po půlnoci.“ zakřičela doktorka v odpověď.

Byla jsem oficiálně osmnáctiletá a mé tělo mě nutilo trpět. Místo abych se proměnila, mé vlčí schopnosti naskočily a mé tělo se snažilo zahojit. Moje kosti praskaly a srovnávaly se do správné polohy.

„Tak jí pomozte!“ dožadoval se.

„Nemůžeme, to je její vlk, který se snaží všechno napravit.“

„Zastavte to!“ prosila jsem skrz slzy. Tohle bylo horší než ta autonehoda. Tam jsem aspoň necítila tu bolest, jen šok.

„Lilah, podívej se na mě.“ Byl to rozkaz, ale neexistoval způsob, jak bych mu ustoupila. Ne teď, ne takhle. Popadl mě za zápěstí a po mé kůži přeběhla vlna jisker. Pouto druhů už začínalo fungovat. Teď už mu nebylo úniku.

„Lilah, brzy to skončí.“ Snažil se mě uklidnit, zatímco jsem mu vytrhla ruku ze sevření. Nechtěla jsem, aby se mě jakkoli dotýkal. Rozhodně ne v tuhle chvíli.

Chytil mě za obličej a jeho kobaltově modré oči se zahleděly do mých. Bylo to zvláštní, přesně jako když mě našel po autonehodě. Jako by mě jeho pohled okamžitě uklidnil. Tentokrát jsem nedokázala uhnout.

„Zastav to!“ prosila jsem ho, když se bolest přesunula z nohou do mých zad.

„Slibuji, že už to brzy skončí.“ Mluvil na mě uklidňujícím tónem.

Začala ve mně narůstat vlna nevolnosti. Už jsem tu bolest déle nesnesla. Cítila jsem závrať a celá místnost se se mnou začala točit.

„Omdlí!“ slyšela jsem křičet doktorku.

Když jsem otevřela oči, nebyla jsem už v nemocnici. Místo toho jsem ležela ve velké posteli. Když jsem se pokusila roztáhnout ruce, zjistila jsem, že mé zápěstí je stále spoutané, tentokrát ke kovovému čelu postele.

„Do prdele!“ Zachrastila jsem zápěstím a zatáhla za pouta, ale i když už jsem teď byla vlkem, pořád jsem byla slabá.

Když jsem se rozhlédla po pokoji, zaslechla jsem zvuk tekoucí vody. Vycházelo to zpoza dveří. Odhadovala jsem, že tenhle pokoj má vlastní koupelnu. Naproti posteli stál dubový prádelník s malým zrcadlem. Na velkých oknech visely modré závěsy, ale kromě toho tu nebylo nic. Pokoj byl prakticky prázdný.

„Dobré ráno!“ Zněl tak čiperně, stejně jako ta doktorka. V duchu jsem si povzdechla, když se posadil na okraj postele. „Všechno nejlepší k narozeninám!“ Zářil na mě, oči mu svítily.

„Jdi do prdele!“

„Měla by sis dávat pozor na jazyk! Toleroval jsem to, když jsi byla zraněná, ale teď s tím musíš přestat!“

„Ty bys měl jít do prdele!“ odsekla jsem, zatímco se nade mnou vznášel.

Jeho modré oči ztmavly a z úst mu uniklo zavrčení. „Musíš se naučit dělat, co se ti řekne!“

Zavřela jsem pusu a usoudila, že teď není čas na další poznámky, a on mě poplácal po noze a nazval mě hodnou holkou.

„Nohy mě nebolí!“ Zněla jsem překvapeněji, než jsem měla v úmyslu.

„Neměly by, když už ses zahojila.“

Zkopala jsem nohama v posteli a nikdy jsem nebyla vděčnější za to, že zase fungují.

„Potřebuju na záchod!“ zamumlala jsem, najednou si plně vědoma svého velmi plného močového měchýře.

„Žádný hloupý nápady!“ vyštěkl na mě, odemkl mi pouta a ukázal na koupelnu. Přibouchla jsem dveře, jen aby je on zase rozrazil.

„Dveře zůstanou otevřené!“

„To myslíš vážně? Nesmím se v soukromí ani vychcat?“

„Nic, co bych už neviděl.“ Ušklíbl se na mě. Stáhl se zpátky na okraj postele, odkud na mě viděl. Ta poznámka mě rozzuřila a bylo to ještě horší, když se začal sám pro sebe smát.

„Mám právo na soukromí,“ vyštěkla jsem, když jsem skončila a vyšla z koupelny.

„Právo budeš mít, až si ho zasloužíš. Do té doby budeš dělat, co ti řeknu. Rozuměno?!“ Ruce se mi sevřely v malé pěsti a on se jen zasmál. „A co jako doufáš, že s nima uděláš?“

Popadl mě za paži, stáhl mě zpátky na postel a znovu mi připoutal zápěstí.

„Ty jsi takovej parchant!“ Setřásla jsem ho a ignorovala jiskry, které jeho dotek vyvolal.

„Už mi řekli i mnohem hůř!“ pokrčil rameny a mrkl na mě..

„Co ode mě sakra chceš?“

„Budeš mojí družkou, budeš stát po mém boku a budeš dělat, co ti řeknu.“ Když jsem na něj plivla, úsměv mu z tváře zmizel. Jeho ruka se mi obtočila kolem krku, oči ostře zaostřené na ty mé. „Zkus to znovu a uvidíš, co se stane!“

Oči mu sklouzly k jeho ruce na mém krku. Úsměv se vrátil stejně rychle, jako předtím zmizel.

„Mohl bych tě rovnou teď označit. Udělat si z tebe svou družku, ať se ti to líbí, nebo ne. Koneckonců jsi byla vždycky moje.“

„Kdo by stál o starýho chlapa, jako jsi ty?!“ zavrčela jsem. Každému Alfovi, kterého jsme s mámou potkaly, táhlo na padesát. Některým už i přes. Ačkoli musím přiznat, že Alfa Colt tak nevypadal. Vypadal úplně stejně jako tehdy před všemi těmi lety.

„Starýho? Je mi sedmadvacet!“

„Na to, abys byl Alfou, musíš být starý.“

„Bylo mi dvacet, když jsem se stal Králem Alfů.“

Když jsem ho nazvala starým, jasně jsem tnula do živého. Ale zvláštní bylo, že mě taky ohromilo, že se stal Králem v tak mladém věku.

Pustil mě. Mračil se a zamířil ke dveřím. „Mám nějaké schůzky a pak se vrátím, abychom oslavili tvé narozeniny.“

„Nechci to slavit.“ Nemělo to cenu, když tu máma nebyla. „A už vůbec ne s tebou,“ dodala jsem, abych si byla jistá, že pochopí, jak jsem naštvaná.

Zavrčel na mě, než při odchodu práskl dveřmi. Potřebovala jsem najít způsob, jak se odsud dostat.

„Nepokoušej se o žádné hlouposti!“ Jeho hlas mi zaduněl v hlavě a poslal mi mráz po zádech. Spojení mezi námi už fungovalo. Zjistil by cokoli by chtěl. Kdybych utekla, našel by si mě. Kdybych lhala, věděl by to. Byla jsem v háji!

Nechal mi mou knihu vedle postele. Byla položená na kupce dalších. Některé už jsem četla, o jiných jsem nikdy ani neslyšela. Ale všechny byly ze stejného fantasy žánru. To gesto bylo milé, ale zkrátka jsem si nedokázala představit Alfu Colta, jak dělá tak pěknou věc. Ne po tom všem, co mi máma říkala.

Když se Alfa Colt vrátil, ani se na mě nepodíval. Zatímco mířil do koupelny, svlékl si košili a hodil ji do koše na prádlo. Těsně předtím, než se dveře zavřely, jsem si všimla velkého tetování na jeho svalnatých zádech. Pokrývalo celá jeho záda, nedokázala jsem přesně rozeznat, co to je, a zajímalo mě, jestli to bolelo.

Měl také zjizvenou celou levou stranu. Táhlo se to od hrudního koše dolů. Jeho tepláky mi bránily vidět dál a já chvíli přemýšlela, co se stalo. Jak k těm jizvám přišel.

O chvíli později jsem zaslechla téct vodu. Objevil se znovu s tím, že si potřebuju dát sprchu. Nemýlil se, smrděla jsem, ale nehodlala jsem mu dopřát to zadostiučinění vidět mě nahou.

„Možná později,“ zamumlala jsem a otočila stránku v knize.

„Žádné možná neexistuje. Musím tě pod tu vodu strčit sám?“

Vrhla jsem na něj vzteklý pohled a práskla s knihou na noční stolek.

„Nemůžeš mě do ničeho nutit.“

Ozvalo se z něj tiché zavrčení, ale já odmítala přerušit oční kontakt. Potřeboval vědět, že mě nikdo nedokáže do ničeho nutit. No, s výjimkou mé mámy.

Vytáhl z kapsy klíč a odemkl mi pouta. Bláhově jsem si myslela, že mi dopřává trochu svobody. Obtočil kolem mě ruce, stáhl mě z postele a přitiskl má záda ke své hrudi.

„Musíš se naučit poslouchat, Lilah. Musíš se naučit, kdy máš tu svou pusu držet zavřenou!“

Stoupl si pod sprchu a držel mě pod proudem vody. Odmítal se pohnout bez ohledu na to, jak moc jsem kopala a křičela.

„Sakra práce, Lilah.“

Tím problémem nebyla ta voda. Bylo to to, co se mnou dělal jeho dotek.