Pohled Lilah

Byla jsem ponížená. Mé tělo zareagovalo proti mým přáním a zhroutilo se pod jeho dotekem. Čím pevněji mě držel, tím víc jsem po něm toužila. Nedokázala jsem to zastavit. Mým tělem se šířily vlny touhy. Proto jsem začala kopat a křičet. Musela jsem zakrýt, co se s mým tělem děje. Nechtěla jsem, aby věděl, jak moc jsem to nesnášela a zároveň si to užívala.

Alfa Colt mě nakonec upustil na podlahu ve sprše. Oblečení jsem měla promočené vodou. Přilepilo se mi na tělo a už neskrývalo, jak mi trčí kosti.

Bylo mu to jedno. Jak by také ne? Byl bezcitný. Hodil po mně láhev sprchového gelu.

Po tvářích mi stékaly obrovské slzy. Rychle jsem si je setřela. Alfa Colt se ke mně otočil zády, zakroutil hlavou a odešel z koupelny.

Bylo mi jedno, jestli na mě přes otevřené dveře vidí. Nezajímalo mě, že mě sleduje. Tenhle muž mi zničil život, vzal mi všechno.

Objala jsem si kolena k hrudi, zatímco přes mě stékala voda. Už jsem nebojovala se slzami a nechala je téct. Prohrála jsem. Ztratila jsem všechno.

Zabiju ho! Zničím ho!

Setřela jsem si slzy z obličeje a vzhlédla, abych ho uviděla stát nade mnou. Zastavil vodu a hodil mi na hlavu ručník.

„Osuš se.“ Vyrazil z koupelny rovnou do pokoje. O chvíli později se dveře ložnice zabouchly a já uslyšela cvaknutí zámku.

Přeběhla jsem ke dveřím a dychtivě stiskla kliku, ale přesně jak jsem si myslela, bylo zamčeno. Nikam neodejdu.

Svékla jsem si mokré oblečení, rychle se osušila a prohrabala se jeho šatní skříní, abych našla něco na sebe. Všechno bylo velké, plandavé a rozhodně nešité pro mě. Všechno to vonělo po jeho pižmové vůni dubu. Natáhla jsem na sebe obří tričko a zhluboka se nadechla. Jeho vůně byla všude, ale tričko mě alespoň trochu zakrylo.

Když jsem se podívala do zrcadla, vypadala jsem otřesně. Moje dlouhé havraní vlasy tvořily napůl spletený, zacuchaný chuchvalec. Pod očima mi seděly obrovské kruhy. Řasenka mi stále visela ve slepených kouscích na řasách. Alfa Colt se nepletl, když řekl, že vypadám příšerně.

Posadila jsem se na zem do rohu pokoje. Objala jsem si kolena k hrudi a stáhla přes ně to tričko až k chodidlům. Kdyby mi tak máma řekla, co mám dělat. Místo toho to pořád popírala, možná doufala, že tento den nikdy nepřijde. Mohla mě připravit. Mohla mi pomoct, než mě opustila. Než ji Alfa Colt zabil.

Musela jsem najít cestu ven. Musela jsem se odtud dostat. Zvedla jsem se na nohy a zatlačila do velkých oken. Otevřela se snadno a skýtala výhled na les, ale dolů to byla obrovská výška.

Ohlédla jsem se zpět na zamčené dveře a věděla jsem, že tu nemůžu zůstat. Kdo ví, co se mnou Alfa Colt udělá. Musela jsem utéct.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a zahlédla, jak něco vykukuje zpod postele. Můj batoh!

Rychle jsem ho vytáhla, sotva držel pohromadě. Našla jsem v něm ale svoje kraťasy a náhradní tenisky. Zbytek mých věcí byl zničený. Ale to mi bylo jedno. Začínala jsem od nuly už mnohokrát. Tentokrát to nebude jiné. Máma mi možná neřekla moc o Králi Lykanů, ale postarala se o to, abych se o sebe dokázala postarat sama.

Natáhla jsem si kraťasy a zavázala si tenisky. Opatrně jsem vylezla z okna. Věděla jsem, že to není ten nejlepší plán, ale bylo to to jediné, co jsem měla.

Kdyby celá ta situace nebyla tak na hovno, smála bych se.

Přelezla jsem přes římsu a podívala se dolů. Byla to snad čtyř nebo pětimetrová hloubka, ale nezbývalo mi než doufat, že zafungují mé vlčí smysly. Máma mi vždycky říkala, že naše vlčí reflexy jsou dost dobré. A teď je potřebuju víc než kdy jindy.

„No tak, Lilah. To zvládneš!“ zamumlala jsem si pro sebe.

Spustila jsem se dolů a nohama se zapřela o zeď. Nohou jsem hledala cokoliv, co by mi mohlo pomoci. Možná skrytou římsu nebo ulomený kus cihly, který nebyl pouhým okem vidět.

Nohy mi začaly klouzat a prsty mi skřípaly o okenní římsu, jak jsem se snažila udržet.

Ozvalo se zaklepání na dveře, následované jeho hlasem, který se mě ptal, jestli jsem aspoň trochu oblečená.

Teď, nebo nikdy.

Zavřela jsem oči a pustila se. Vzduch se kolem mě rozvířil a nohy mi narazily na zem, ale nepřišla žádná bolest. Pootevřela jsem oči a zjistila, že jsem v hlubokém dřepu. Byla jsem udivená, že jsem si nezlomila ani kost. Máma měla pravdu, mé vlčí reflexy byly parádní.

Aniž bych se ohlédla, vyrazila jsem. Neměla jsem tušení, kam běžím. Jen jsem věděla, že se musím dál hýbat. Kdybych se zastavila, našel by si mě.

„LILAH!“ zakřičel na mě přes telepatické spojení. Nezastavila jsem, hnala jsem se kupředu. Měla jsem strach, byla jsem vyhladovělá a neměla jsem ponětí, co dělám nebo kam mířím. Ale neexistovalo, že bych ho nechala, aby mě znovu dostal.

Vnořila jsem se mezi stromy. Pohybovala jsem se rychle. Přeskakovala jsem padlé kmeny a klouzala pod nízko visícími větvemi. Neslyšela jsem nic kromě drobných zvířat. Nenasvědčovalo nic tomu, že by mě Alfa Colt pronásledoval, a tak jsem se na okamžik zastavila, abych se porozhlédla po okolí.

Mezi stromy šustil vítr a odnášel spadané listí napříč lesem. Když jsem se znovu dala do pohybu, slyšela jsem jen křupání lesní půdy pod svýma vlastníma nohama. On mě nepronásledoval?

Byla to past? Myslel si, že se k němu vrátím? Proč mě nehonil? Bylo to divné. Jako by si část mě přála, aby mě našel.

Pokračovala jsem v chůzi, dokud jsem neuslyšela vodu. Tekoucí voda znamenala, že to vede z kopce dolů. Byla bych schopná najít cestu z téhle díry a možná i do lidského města.

Malý potok odděloval dvě strany lesa. Ta druhá strana byla mnohem temnější než ta, na které jsem stála já. Něco na ní ve mně vyvolávalo špatný pocit, ale nevěděla jsem, co to je. Byl to takový nějaký vnitřní instinkt.

Stále tu nebylo ani stopy po tom, že by po mně někdo šel. Zůstala jsem na téhle straně potoka, postupovala podél tekoucí vody a následovala ji dolů z kopce.

Křupnutí větvičky někde za mými zády mě přimělo přeskočit potok. Vběhla jsem do temného lesa. Narůstal ve mně děsivý pocit. Někdo mě zezadu popadl a uhodil mě přes temeno hlavy. Jak jsem padala dozadu, uviděla jsem, jak na mě zírají hluboké žluté oči.