Pohled alfy Colta

Když otevřu dveře, zjistím, že je ložnice prázdná a okna jsou dokořán. Závěsy vlají ve větru.

„Zasraný debile!“ zanadávám si. Znovu jsem jí nenasadil pouta v domnění, že je bezpečně zamčená v ložnici. Nenapadlo mě, že okna možná zamčená nebudou.

Vykloním se z okna a zachytím její citrusovou vůni. Byla sama, nikdo jí nepomohl. Ačkoliv na mě udělalo dojem, že dopadla, aniž by si ublížila. Lilah na tom nebyla zdravotně zrovna nejlépe a na zem to nebyla zrovna malá výška.

Zavolám na ni přes telepatické spojení přesně ve chvíli, kdy zahlédnu, jak v lese mizí noha. Neodpovídá. Jsem otrávený i překvapený, že už se pokouší o útěk. Myslel jsem, že aspoň počká, až jí bude lépe.

„Hloupá, zasraná holka!“ zamumlám.

Proženu se sídlem smečky a vrazím do alfy Wyatta. Výjimečně se mu na paži nevěší Juniper.

„Děje se něco?“

„Lilah zdrhla!“

„Ach! Jdeš po ní?“ vyzvídá.

„Samozřejmě, že jdu. Nemá tušení, kde je. Tam venku stěží bude v dobrých rukou, že?!“ Tenhle idiot mi neustále pokládá hloupé otázky.

„Nesměřuje tvůj pokoj do lesa?“ ptá se.

„Ano, proč?“ Ten pokoj mi přidělil on, měl by to vědět.

Zatne čelisti. Něco skrývá. „Radši mi to řekni hned!“

„Máme tu problém s odpadlými lykany.“ Odvrátí zrak, ale já vím, že to není všechno. „Ztratili jsme kvůli nim pár členů smečky.“

„Odpadlí lykani?“ Museli tu být z doby před lety, kdy tomu velel můj otec. Pro mě Odpadlíci neexistovali. Vyhnanství byla ztráta času. Odpadlíci by jen způsobili další problémy. Smrt byla přímočará a už bych si s nimi nikdy nemusel dělat starosti.

Kývne na mě. „Zabrali si území na okraji mé smečky, na druhé straně potoka.“

„Proč do prdele nikdo nic neřekl? Mohl jsem to s nimi vyřídit hned po příjezdu.“ Tahle smečka byla v troskách. Alfa byl srab a o jeho ženě bych toho moc říct nemohl, snad jen to, že je to otravná čubka.

„Nechtěli jsme ti být dlužní!“

„Vždycky mi budete dlužní. Rozumíš?! Já jsem tvůj král. Tohle je první přešlap, Wyatte.“

Vrazím ho do zdi a vypochoduji z domu. Obejdu budovu a vstoupím do lesa v místech, kde jsem viděl Lilah zmizet. Její vůně byla silná a ona byla naštvaná. Tolik jsem z našeho pouta dokázal vycítit.

Svléknu se a přeměním se ve svou bestii. S výškou přes dva metry, širokými rameny a zády byste si mysleli, že mě uslyšíte přicházet. Ale to by nemohlo být dál od pravdy.

Pohybuji se opatrně, našlapuji tam, kde nic nenaruším. Měkká hlína se přizpůsobuje mým tlapám.

Její vůně se dala snadno sledovat. V jednom místě byla silnější. Hádám, že se na chvíli posadila, aby popadla dech.

Každý instinkt mi říkal, ať na ni zavolám, ať jí přikážu, aby se vrátila. Ale to by ji donutilo nenávidět mě ještě víc. To jsem nepotřeboval. Místo toho ji chci sledovat. Chci vědět, jaký má plán, co se chystá udělat.

Když zaslechnu zvuky potoka, trochu zpanikařím. Vím, co říkal Wyatt. Byli jsme blízko Odpadlíků a Lilah mířila přímo k nim.

Moje tlapa narazí na větvičku a já ucítím, jak se její naštvanost mění ve strach. Její vůně se také změní a mísí se s jinou. Nebyla sama. Kurva!

Rozběhnu se po všech čtyřech a vyrazím k potoku přesně ve chvíli, kdy Lilah vydá tlumený zvuk.

„Lilah, mluv se mnou,“ spojím se s ní v naději, že něco řekne, protože její mysl se vyprázdnila. Její pocity se vytratily.

Skočím přes potok do téměř černého lesa a zavyju. Odpadlík nebo ne, pokud Lilah ohrožují, jejich život končí.

Její vůně je tu téměř zastřená Odpadlíky. Kdyby nebyla mou družkou, pravděpodobně bych ji ani nedokázal zachytit.

„Lilah!“ zavolám znovu přes spojení. Potřeboval jsem, aby bojovala. Odpadlíci byli jiný druh lykanů. Byli divocí a živili se lidmi, vlky i ostatními lykany.

Řítím se vpřed. Vidím její paže natažené na zemi, napůl skryté za hustým křovím. Něco ji táhne do křoví. Nevydává žádný zvuk.

Skočím na to a dopadnu na odpadlého lykana. Ve tmě na mě září jeho tmavě žluté oči.

„Je moje!“ zavrčím.

„Já ji našel,“ odsekne.

„Poklekni, ty zasraný idiote. Já jsem tvůj král!“

Odpadlík se podívá na mě a pak na Lilah. Začne se smát. „Ona je vlk. Co je to za lykanského krále, který má za družku vlka?“

Zažene se po mně, zatímco já zabořím zuby do jeho nohy. Jeho drápy se zaryjí do mé kůže, projedou mnou a roztrhnou mi záda. Napůl se směje, napůl vyje, protože si myslí, že vyhrál. Zvednu se na nohy a postavím se mezi Lilah a Odpadlíka. Jeho žluté oči si mě prohlížejí, jako by hledal slabé místo. Vrhne se vpřed, zatímco já vrazím své drápy do jeho břicha.

Volnou rukou ho popadnu pod krkem a nechám své drápy zajet do jeho hrdla. Má ruka tiskne pevněji a pevněji. Žluté oči mu vylezou z důlků. Vydá několik chrochtavých zvuků, když se mu krk oddělí od ramen.

Odhodím jeho hlavu na zem. Otočím se, abych zvedl Lilah, připravený vzít ji domů. Ale znovu ucítím její strach. Byla při vědomí a zírala na mě. Její šedé oči doširoka rozevřené.

„Tys ho zabil!“