Pohled Lilah

Na dveře ložnice se ozve jeho zaklepání. Jeho pižmová, dubová vůně proniká dovnitř malou škvírou pod dveřmi.

„Jdi do prdele!“ zakřičím a dám jasně najevo, že ho nechci mít nikde poblíž. Vejde do pokoje, oči upřené na mě a zavrtí hlavou.

Byly to tři dny, co mě sem přivedl zpět. Držel mě zamčenou v tomhle pokoji celé dny. Když tu nebyl se mnou, byla jsem připoutaná k posteli. Tentokrát neexistoval způsob, jak bych mohla utéct.

Nemluvili jsme o tom, co udělal. Skoro jsme spolu nemluvili vůbec o ničem. Jediné, co udělal, bylo, že mi vysvětlil, co je to Odpadlík. Máma se o nich nikdy nezmínila. Jeden by si myslel, že by mi řekla o lykanech a vlcích, kteří jsou vyhoštěni. Zvlášť když chtěla, abych se o sebe dokázala postarat.

Kvůli tomu nedostatku znalostí jsem si připadala hloupá. Alfa Colt se mi snažil říct, že to není moje vina, ale to nic neměnilo na tom, jak pitomá jsem byla. Nebo jak blízko smrti jsem se ocitla. Měla bych být vděčná, že mě alfa Colt zachránil. Místo toho jsem ten obraz nedokázala dostat z hlavy. Utrhl tomu Odpadlíkovi hlavu, jako by to nic nebylo.

„Prostě mě kurva nech na pokoji.“ Přetáhnu si prostěradlo přes hlavu, abych to zdůraznila. Nechtěla jsem ho vidět.

„Lilah Wintersová. Opravdu si musíš dávat pozor na jazyk. Hezké dívky by neměly sprostě nadávat.“

„Tak to by sis měl jít vypláchnout pusu taky,“ odseknu. Byla to hloupá odpověď, ale s tím už jsem nemohla nic dělat.

„Snažíš se mě nazvat dívkou?“

„Když ti ta bota padne!“ vyjedu a odmítám se na něj podívat. Zavrtí hlavou a protočí oči.

„Máš hlad?“

O co mu šlo? Až doteď mi jídlo nenabídl, tedy nic pořádného. Jen sem tam přinesl do pokoje pár svačinek. Nejvíc tekutin, co jsem dostala, byla voda z kohoutku v koupelně.

Nemohla jsem ignorovat kručení v břiše, byl to skoro týden, co jsem jedla naposledy. Zdráhavě přikývnu a na jeho tváři se objeví úsměv. Těšilo ho, že se poddávám.

„Pojď!“ Natáhne ke mně ruku.

Odmítnu ji přijmout, postavím se a čekám, až mě povede. Velmi dobře si uvědomuji, že po mně přejíždí očima, a snažím se stáhnout si tričko o něco níž.

„V mém oblečení vypadáš dobře.“ Ušklíbne se na mě a naštve mě tím ještě víc.

„Není to tak, že bych měla na sebe něco jiného, ne?!“ odseknu a stáhnu si lem trička víc přes stehna. Bylo to další z jeho obřích triček, které jsem si musela obléct, protože jsem neměla na vybranou.

„S tím můžeme něco udělat. Stačilo si jen říct. Ale to jsi vždycky tak vznětlivá? Jestli ano, budeme s tím muset něco udělat,“ ptá se, když vycházíme z pokoje a jdeme přes odpočívadlo.

Chodba se táhla kolem dokola celé budovy. Přes zábradlí jsem viděla velké foyer. Velké a otevřené. Okna sahající od podlahy až ke stropu a široké mramorové schodiště vedoucí do tohoto patra. Bylo to to nejhezčí sídlo smečky, ve kterém jsem kdy byla. Všude jinde to bylo vždycky temné a ponuré.

„Jsem si jistá, že by byl každý naštvaný po tom, co jsi udělal,“ zamumlám a zkřížím ruce na hrudi.

„Nezabil jsem tvou matku.“ Zavrtí hlavou.

„Možná ano, možná ne, ale zrovna jsi tam čirou náhodou byl!“

„Lilah…“

„Ale mého tátu jsi zabil. Dívala jsem se, jak jsi ho roztrhal. A to všechno jen proto, že mě chránil! To nemůžeš popřít! Zabil jsi ho přesně tak, jako jsi zabil toho Odpadlíka!“

Zastaví se na schodech, aby se na mě podíval. Jeho obočí se svraští. Jeho kobaltově modré oči ztmavnou o odstín.

„Ten Odpadlík tě chtěl zabít.“

„Takže nepopíráš, že jsi zabil mého tátu?“

„Kdo ti řekl, že jsem zabil tvého otce?“

Ta otázka mě vyvedla z míry. Vidím tu samou věc každou noc. Dokonce i tady, když alfa Colt leží vedle mě. Pořád jsem měla ty samé noční můry. Ale co když jsem to neviděla? Co když zrovna ta část noční můry nebyla skutečná?

„Nikdo mi to neřekl. Viděla jsem to na vlastní oči. Mám o tom noční můry. Ten obraz tebe, jak prostě…“ odmlčím se, je mi z toho nanic. Jak mě mohla Měsíční bohyně spojit s tak krutým mužem?

„Ano, zabil jsem tvého otce, ale nebylo to úplně kvůli tobě.“

„Požadoval jsi, aby ti mě vydal, jako bych byla kus masa. Cenná trofej,“ vzpomněla jsem si na slova, která použila máma.

„Abych tě ochránil, Lilah.“

„Nekrm mě těma kecama. Pamatuju si všechno, co jsi řekl, jako by to bylo včera. Každou zasranou noc mám noční můry. Stejná scéna se mi přehrává pořád dokola už od mých deseti let.“

„Je mi líto, že máš noční můry, Lilah. To nemůžu změnit.“

„Kurvaže nemůžeš. Ty jsi ten, kdo je způsobil. A není to tak, že by někdy měly zmizet!“

Zavrtí na mě hlavou. „Lilah, musíš na svého tátu přestat myslet jako na nějakého ukázkového tatínka. K tomu měl hodně daleko.“

„Lžeš.“ Cítila jsem, jak mi znovu hrnou slzy do očí, a rychle si je otřu.

„Nemám důvod ti lhát. Kdybych měl v plánu žít nevěrný život, tak ano. Ale to já nechci.“

„Co chceš?“ zeptám se tiše, frustrovaná tím, jakým směrem se konverzace ubírá. Pořád se mi nedostávalo žádných odpovědí.

„Chci tě po svém boku. Lilah, byla jsi pro mě vybrána. Já to nezměním a ty to také nemůžeš změnit. Ale zdá se, že to pro tebe je těžké. Tak do toho, zkus mě odmítnout.“