Matka vstala a šla otevřít.

„Madeleine, uvařila jsem čaj. Jak se jí daří?“ zeptala se Luna Josephine.

„Děkuji, ale já nic nepotřebuji. Drží se a snaží se být silná,“ řekla matka. V jejím hlase zazněl odmítavý tón. Dávala Luně jasně najevo, že tu není vítána.

„Doufala jsem, že s ní chvíli posedím. Že uvidím, jestli jí nějak nepomůžu, nebo ji neutěším,“ pronesla Luna Josephine.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Camellia momentálně potřebuje svou rodinu.“

„Madeleine,“ vydechla Luna. „Ráda bych o sobě smýšlela jako o rodině. Vždycky jsme si byly blízké, od té doby, co jsme přijaly jako druhy Maximiliana a Reginalda.“

„Včera bych ti řekla to samé. Ale po tom, co Cas...“ Nastala odmlka, jako by matka potřebovala chvíli, aby se sebrala. „Po tom, co tvůj syn provedl mému děvčátku, myslím, že budeme muset určité věci přehodnotit. Musím Camellii chránit a dát ji na první místo. Obě víme, jak to na ni dopadne. Obě víme, že smečka jí už neposkytne stejnou ochranu, jakou by poskytla někomu, koho odmítl někdo jiný než budoucí Alfa. To nejmenší, co můžu udělat, je zajistit, aby byla obklopena těmi správnými lidmi.“

„Miluji ji jako vlastní dceru,“ namítla Luna.

„Ale ne natolik, abys bojovala za její právo stát se tvou dcerou díky poutu mezi druhy. Josephine, jsi moje Luna a budu tě respektovat a poslouchat ve všem, vyjma tohoto. Má dcera je ode dneška pro kohokoliv z tvé rodiny nedotknutelná,“ prohlásila matka a dveře do mého pokoje se zavřely. Cítila jsem, jak se postel prohnula, když se na ni matka posadila a znovu mě začala hladit po vlasech. Uprostřed vší té bolesti jsem cítila lásku svých rodičů a ta z ní část zmírnila. Alespoň dva lidé na tomto světě mě milovali. Ale zároveň mě to rozesmutnilo. Kvůli mně teď byli na nože se svými nejbližšími přáteli, se svým Alfa párem. Tohle by nezasáhlo jen naše dvě rodiny. Kdyby byly páry Alfy a Bety ve sporu, mělo by to dopad na celou smečku. A ačkoliv si můj bratr vybral Caspiana, chtěla jsem věřit tomu, že s tím rozhodnutím bojoval, než jej učinil. Zdálo se, že všem jen komplikuju život. Protože jsem nemohla spát a nechtěla jsem, aby si matka myslela, že jsem vzhůru, strávila jsem zbytek noci přemýšlením. Než se bratr po východu slunce vrátil domů, dospěla jsem k rozhodnutí. V časných ranních hodinách jsem se trochu uvolnila a pustila kolena. Uslyšela jsem, jak bratr dorazil domů, vyšel po schodech a otevřel dveře do mého pokoje. Kolena se mi znovu přitáhla k hrudi.

„Jak jí je?“ zeptal se Valerian naší matky.

„Drží se. Tvůj otec si s tebou potřebuje promluvit. Musíme najít způsob, jak ochránit tvou sestru,“ řekla.

„Půjdu a promluvím s ním. Pak s ní můžu zůstat já, aby sis mohla odpočinout,“ nabídl se. Nechtěla jsem, aby tu se mnou seděl. Věděla jsem, že bratrova zrada v celkovém měřítku neznamenala až tolik. Ale v té chvíli byly mé srdce a duše rozedrané, jako by se obě spálily na slunci, a i nepatrné smítko písku působilo při otření naprostá muka.

„Jsem v pořádku. Zůstanu s ní, dokud se neprobudí,“ odmítla matka. Byla jsem jí za to neskonale vděčná. Slyšela jsem bratra sejít dolů a zaslechla jsem z jeho hovoru s otcem dost na to, abych věděla, že probírají, jestli by mým odesláním do jiné smečky nevzniklo to nejlepší řešení. Po chvíli jsem je přestala vnímat. Jejich hovor mi jen potvrdil to, co už jsem dávno věděla. Přinášela jsem své rodině jen problémy. Neměla jsem vlčici, a proto jsem se stala přítěží. Bylo na mně, abych vyřešila všechny problémy, které jsem vytvořila. Otočila jsem se a pohlédla na matku. Usmála se na mě a rukou mě pohladila po tváři. Nenašla jsem v sobě sílu úsměv jí oplatit, ale opřela jsem se do její dlaně.

„Má statečná a silná dcero, my tě tímhle provedeme a ty ještě oslníš svět,“ pronesla a vtiskla mi polibek na čelo. Kdybych se dokázala usmát, udělala bych to. Moje matka byla úžasná a nitro mi spaloval pocit viny za to, že jí přidělávám tolik starostí. Jen jsem přikývla. „Máš hlad?“ zeptala se, ale já zavrtěla hlavou. Místo toho jsem k ní natáhla ruce, přesně jako jsem to dělávala, když jsem byla malá. Věnovala mi smutný úsměv a stáhla si mě do dlouhého objetí. Pak jsem si znovu lehla, tentokrát tváří ke dveřím. Matka u mě dál seděla. Netrvalo dlouho, dveře se otevřely a dovnitř vešel můj otec. Vypadal tak vyčerpaně, že mě to málem znovu rozplakalo.

„Ahoj, dýňulko, máma mi říkala, že jsi vzhůru. Nechceš, abych ti udělal ty své vyhlášené špagety?“ zeptal se, když si klekl k mé posteli, aby mi mohl pohlédnout do očí. Otcovy vyhlášené špagety byly vlastně jen uvařené těstoviny s nakrájenými párky a spoustou kečupu. Můj táta neuměl uvařit naprosto nic, ani kdyby mu šlo o život, ale ve dnech, kdy si máma potřebovala od vaření odpočinout nebo byla pryč, dělával nám tyhle špagety. Já i Valerian jsme je milovali, protože to bylo něco, co by nám matka jinak nikdy nedovolila jíst. Svým způsobem se to pro nás stalo útěchou v podobě jídla. Znovu jsem jen zavrtěla hlavou. „Dobře, holčičko. Všechno bude v pořádku. Já zařídím, aby to bylo v pořádku,“ slíbil a políbil mě na hlavu. Po tváři mi stekla jediná slza. Věděla jsem, že to myslí vážně. Nezastavil by se před ničím, aby zajistil, že budu zase šťastná. Bylo na mně postarat se o to, aby to nemusel dělat. Valerian vešel do mého pokoje také. Z pohledu, který mi věnoval, mi bylo jasné, jak moc je mu mě líto.

„Můžu s ní chvíli posedět,“ nabídl se znovu. Viděla jsem, že matka chtěla namítat, ale položila jsem svou ruku na její a přikývla.

„Jsi si jistá? Nevadí mi tu zůstat,“ ujistila mě. Znovu jsem jen přikývla.

„Dobře, dýňulko. Dohlédnu na to, aby si tvá matka trochu odpočinula. Ale za dvě hodiny se vrátíme a přineseme jídlo. A očekávám, že budeš jíst. Platí?“ zeptal se otec. Přikývla jsem. „Hodná holka.“ Než odešli, dostala jsem od obou pusu na temeno hlavy. Valerian zaujal na posteli místo po mé matce.

„Nevím, co mám dělat,“ hlesl. Vzhlédla jsem k němu a v jeho očích uviděla změť emocí. Musel se cítit neuvěřitelně rozpolcený, jako by ho něco tahalo na všechny strany. Jeho láska ke mně, loajalita k rodině, jeho nejlepší přítel, budoucnost, jakou si vysnil a na niž trénoval, věrnost smečce i k jeho Alfovi. Všechno se v něm pralo. Vzala jsem ho za ruku a stiskla ji. Po tváři se mu rozkutálely slzy. „Podívej se na mě, měl bych tě tu utěšovat, a přitom tu řvu jako želva a ty jsi ta, co utěšuje mě,“ popotáhl. Posadila jsem se a políbila ho na tvář. Byl to dobrý bratr, i když měl své chyby. „Přál bych si, abych mohl změnit jeho rozhodnutí, abych mu dokázal otevřít oči, jaký je to idiot. Bohové vědí, že jsem to zkoušel, ale on je snad tou silou naprosto posedlý. Nedokážu ho ani přimět, aby viděl, že existují i jiné druhy síly. Že ty jich máš tolik, i když nevlastníš zrovna tu fyzickou,“ svěřil se mi. Tehdy jsem pochopila, kde celou tu noc byl. Nezřekl se mě kvůli Caspianovi. Bylo to poprvé od toho zavržení, co jsem ucítila slabý náznak hřejivého pocitu. Objala jsem ho a tak jsme tam seděli, dokud jsem si nevšimla nepatrné změny v postoji jeho těla a nepodívala se na něj. Spojil se s někým telepaticky a já dokázala odhadnout s kým. Když skončili, dloubla jsem do něj, aby vstal. „Ne, Cami, zůstanu tu,“ namítl. Jen jsem zavrtěla hlavou a zatlačila do něj o něco silněji. „Dobře, dobře. Už jdu. Jen půjdu vzbudit tátu,“ řekl.

‚Ne. Nech ho spát, je unavený. Já si stejně půjdu zase lehnout. Budu v pořádku,‘ spojila jsem se s ním v mysli.

‚Jsi si jistá?‘ odpověděl mi.

‚Jsem. Děkuji, že jsi se mnou zůstal.‘ Objal mě a pak odešel. Jakmile jsem uslyšela jeho kroky opouštět zahradu, zaposlouchala jsem se, abych si byla jistá, že mí rodiče spí. Vstala jsem a vytáhla batoh. Nacpala jsem do něj nějaké oblečení, pár věcí, které pro mě byly nejvzácnější, a proplížila se dolů do kuchyně, abych vybílila spíž, z níž jsem si jídlo sbalila do oddělené tašky. Obě zavazadla jsem uložila do auta a vrátila se do domu; snažila jsem se být co nejtišší. Byla to má specialita. I bez vlčice mi plížení opravdu šlo. Vzala jsem si deku, kterou mi upletla matka, a posadila se, abych napsala vzkaz. Zírala jsem na prázdnou stránku celou věčnost. Chtěla jsem toho napsat tolik, věci, co by měly být řečeny osobně, a ne vypsány na papír. Ale věděla jsem, že kdybych počkala, až se rodiče probudí, nikdy by mě nenechali odejít.

*„Drahá mami, tati a Valeriane.

Moc vás všechny miluju a vím, že vy milujete mě. Právě proto musím odejít. Nemůžu dovolit, abyste kvůli mně zničili svá přátelství a postavení ve smečce. Vězte, že z vašich činů vidím, jak moc mě milujete, a pamatujte, že toto vědomí si ponesu provždy ve svém srdci a budu si ho vážit.

Prosím, nezlobte se na rodinu Alfy, neničte něco, co je pro vás všechny tak důležité. Odejdu, abych si mohla najít nový život, a vy mohli žít ten svůj tak, jak bylo zamýšleno. Prosím, nesnažte se mě hledat. Vychovali jste mě dobře a já budu v pořádku. Vždy vás budu milovat.

S láskou,

//C“*

Vzkaz jsem položila na svou postel i se svazkem klíčů od domu. Pak jsem sešla dolů a ze skladu jsem vytáhla kempingový vařič a stan. Když jsem se ujistila, že vše, co jsem potřebovala, leží v přihrádce u spolujezdce v mém autě, naposledy jsem pohlédla na dům, který byl osmnáct let mým domovem, a odjela jsem.