Než stihl otec otevřít dveře, matka už tam byla, pootevřela je jen tolik, aby zablokovala práh svým tělem.

"Madeleine, uvařila jsem čaj," vplul do pokoje hlas luny Josephine. Odkapával z něj nacvičený, aristokratický soucit. "Jak se drží?"

"Snáší to," odpověděla matka. V jejím tónu nebyla ani špetka úcty, která se luně obvykle prokazuje. Byl úsečný, prázdný a ostrý.

"Doufala jsem, že chvíli posedím po jejím boku. Že jí poskytnu trochu útěchy," naléhala Josephine a udělala malý krok vpřed.

Matka však neustoupila ani o píď. "To není dobrý nápad. Camellia potřebuje svou smečku – svou *skutečnou* rodinu."

"Madeleine," vydechla luna upřímně dotčeně. "Jsme rodina už bezmála dvě desetiletí. Ode dne, kdy se naši druhové ujali vlády."

"Včera bych na to ještě přísahala," zachvěl se matčin hlas chladnou zuřivostí. "Ale po tom, co tvůj syn udělal mému děťátku? Ne. Teď musím Camellii chránit. Obě víme, jak se smečka zachová k odmítnuté latentní vlčici. Bez ochrany alfova dědice je jako krev ve vodě. K mé dceři má zákaz přiblížit se kdokoli, kdo nosí tvoje příjmení."

S těmi slovy matka těžké dveře pevně zabouchla a nechala lunu stát na druhé straně.

Držela jsem oči křečovitě zavřené, otočená obličejem ke zdi, ale ucítila jsem, jak se matrace prohnula, když se matka znovu posadila a vrátila se k rytmickému hlazení mých zacuchaných vlasů. Za zavřenými víčky se mi v žaludku svírala nová forma trýzně. Má existence – to, že jsem v sobě nedokázala probudit vlka – rozvracela mou rodinu. Moji rodiče kvůli mně vyhlašovali studenou válku nejvyšší autoritě na našem území. Pokud by se beta vzepřel alfovi, následky by neotrávily jen náš domov, rozbily by to celou smečku.

Hodiny zvolna ubíhaly a krvácely do tlumené šedi brzkého úsvitu. Téměř jsem se nehýbala a dokonale předstírala mělké oddechování spící dívky, zatímco má mysl se řítila v chaotických, děsivých kruzích.

Když se slunce konečně vyhouplo nad obzor, uslyšela jsem těžké kroky beroucí schody po dvou. Dveře se pootevřely.

"Jak jí je?" Valerianův hlas zněl chraptivě.

"Snáší to," zopakovala matka tu stejnou unavenou mantru. "Tvůj otec tě potřebuje v pracovně. Musíme pro ni najít nějaké bezpečné místo."

Bratr souhlasil a zamířil dolů. Bezpečné místo. Byl to jen diplomatický způsob, jak říct, že potřebují najít jinou smečku, která bude ochotná ujmout se vadného vlka. Byli připraveni poslat mě pryč, aby mě zachránili, aniž by si uvědomovali, že ztráta mé osoby je natrvalo zjizví.

Jakmile se matka vytratila za otcem, ticho v mém pokoji se stalo nesnesitelným.

O chvíli později dveře znovu zavrzaly. Místo Valeriana ho však předcházela těžká, uklidňující vůně mého otce. Klekl si na okraj mé postele, abychom si hleděli z očí do očí.

"Dýňo, mamka říkala, že jsi vzhůru," promluvil na mě jemně. Vypadal, jako by přes noc zestárl o deset let. Pod očima měl hluboké fialové kruhy. "Můžu ti udělat ty svoje slavné špagety, jestli chceš."

Jeho 'slavné špagety' se skládaly z uvařených těstovin zalitých kečupem a posypaných nakrájenými párky. Byla to kulinářská ohavnost, kterou matka z hloubi duše nenáviděla, a pro Valeriana a mě tak představovala posvátné, spiklenecké jídlo pro útěchu. Ale už jen při pomyšlení na jídlo se mnou prohnala vlna nevolnosti.

Zavrtěla jsem hlavou.

"To je v pořádku, holčičko moje," zašeptal a vtiskl mi pusu na čelo. Z oka mu unikla jediná slza a dopadla mi na spánek. "Já to spravím. Přísahám ti, že to dám do pořádku."

Myslel to vážně. Rozbořil by hierarchii smečky, vyzval by alfu a spálil by svou vlastní pověst na popel, jen aby mi vrátil úsměv na tvář.

A právě proto jsem mu to nemohla dovolit.

Když moji rodiče pod záminkou odpočinku odešli z pokoje, vklouzl dovnitř Valerian, aby převzal stráž. Těžce dosedl na okraj matrace a přejel si rukou po tváři.

"Nevím, co mám dělat, Cami," přiznal a hlas mu přeskočil. Vypadal naprosto zničeně, surově rozervaný mezi věrností ke svému nejlepšímu příteli a láskou ke své sestře. "Celou noc jsem se mu snažil domluvit. Je posedlý ideálem moci. Nedokáže vidět sílu, kterou máš v sobě ty."

Tak tam tedy byl. Neopustil mě, aby šel slavit s Caspianem. Strávil celou noc tím, že za mě vedl předem prohranou bitvu. Drobounký záblesk tepla zatlačil zpět tu otupělou zimu v mé hrudi.

Vytáhla jsem ruku zpod přikrývek a popadla jeho dlaň, pevně jsem ji stiskla. Stiskl mi ji nazpátek, po tvářích mu volně stékaly slzy. Zůstali jsme tak, dokud jsem nevycítila drobnou změnu v držení jeho těla – nepřítomný pohled někoho zabraného do myšlenkového spojení.

Šťouchla jsem ho do paže a pokynula směrem ke dveřím.

"Ne, Cami, zůstanu s tebou," protestoval umíněně.

*Stejně už jdu zase spát,* protlačila jsem naším myšlenkovým spojením, mentálním hlasem co nejklidnějším, jaký jsem dokázala předstírat. *Nech tátu, ať se taky vyspí. Budu v pořádku.*

Zaváhal, ale čirá vyčerpanost, která z něj čišela, zvítězila. Než konečně opustil pokoj, ještě mě pevně objal.

Jakmile jsem zaslechla, že jeho těžké kroky dorazily do přízemí a dům zahalilo ticho, odhodila jsem přikrývky. Nebyl čas na žádné pochybnosti. Vytáhla jsem ze skříně starý, bytelný batoh a začala do něj poslepu cpát oblečení. Popadla jsem nádobu se svými úsporami, hrstku drahocenných fotografií a vlněnou přikrývku, kterou mi matka upletla k šestnáctinám.

Sklouzla jsem dolů ze schodů s přirozenou nenápadností latentní vlčice, která dovedla své splývání s pozadím k dokonalosti, a rychle vyplenila spíž, ze které jsem si vzala konzervy, lahve s vodou a nouzovou sadu pro přežití.

To všechno jsem odtáhla zadními dveřmi ven a nacpala tašky do kufru auta, které mi rodiče dali, když jsem udělala řidičák. Potom jsem se vplížila zpátky dovnitř, abych udělala poslední věc.

Vzala jsem z kuchyňské linky pero a kousek odtrženého papíru a strnule jsem se zastavila v matném ranním světle. Byla tam tisícovka věcí, které jsem potřebovala, aby slyšeli, omluvy a vyznání lásky, které se na kousek papíru pět na pět centimetrů nemohly vejít. Rychlost ale byla mým jediným spojencem.

*Drahá mami, tati a Valeriane,*

*Miluju vás příliš na to, abych vás nechala zničit si kvůli mně životy a přátelství. Prosím, nezlobte se na rodinu alfy. Odcházím, abych si našla novou cestu, a vy jste mohli pokračovat po té své. Nehledejte mě. Jsem dost silná na to, abych přežila.*

*S láskou,*

*//C*

Lístek jsem opatrně položila přesně doprostřed pečlivě ustlané postele a zatížila ho svazkem klíčů od domu.

Klíčů, které už nikdy nepoužiji.

Vyšla jsem předními dveřmi ven a ani se neohlédla. Hodila jsem tašky na sedadlo spolujezdce a vklouzla za volant auta. Zařadila jsem, zamkla dveře, dupla na plyn a nechala burácející motor, ať přehluší zvuk mého pukajícího srdce, zatímco dům za mnou mizel v ranním úsvitu.