ZJIZVENÝ

Daphne v uších stále zvonilo ze všeho, co jí řekl. Oči ji pálily slzami. Proč musel její otec udělat všechny ty věci? Proč musel být tak závislý na získávání moci?

Ruce se jí třásly, když před ním stála nahá. Dnes v noci přijde o panenství tím nejkrutějším způsobem: rukama toho nejchladnějšího muže, jakého kdy poznala. Ale snese to s důstojností. Je princezna. Ne – byla princeznou. Narodila se s královskou vznešeností a byla cvičena k tomu, aby vystupovala s hrdostí a byla pravou dámou.

Ale takový byl nyní její osud. Osud, kterému nemohla uniknout. Zvedla bradu a čekala na jeho další rozkaz.

"Vylez na postel. Tváří dolů. Roztáhni nohy." V jeho očích nebyl žádný výraz. Jen nenávist.

Vylezla na postel, přitiskla tvář do ložního prádla a roztáhla nohy. Zavřela oči a čekala na nevyhnutelné. Paže se jí lehce chvěly.

Ve snaze o optimismus se snažila soustředit na to, že to byla první měkká postel, ve které ležela po dlouhé době. Dovolila, aby ji zaplavilo to příjemné pohodlí.

Pak ji popadl za boky, prsty se jí zaryly do masa a ucítila, jak žalud jeho falusu doráží na její vchod. Oči jí vystřelily dokořán při pocitu jeho velkého penisu.

Mužská anatomie nebyla pro Daphne ničím cizím – už dříve viděla spoustu nahých otroků –, ale nikdy by ji nenapadlo, že někdo může být tak obrovský, jako to, co se jí nyní tlačilo do těla a něco hledalo.

Zřejmě našel, co hledal, protože souhlasně zafuněl. Jak si na posteli srovnal kolena, to malé potěšení, které předtím cítila, zmizelo, když z ní vyklouzl a pak vnikl dovnitř.

Polekaně nasála vzduch, jak se jeho krátké přírazy rychle staly bolestivými, a zadržela dech v očekávání toho, co mělo přijít.

Těžce oddychoval, držel ji za boky, a když se stáhl a pak jedním dlouhým, tvrdým přírazem vrazil kupředu až na samotné dno jejího nitra, vykřikla v mučivé bolesti a zatínala zuby, dokud jí neznecitlivěla čelist.

Zcela znehybněl a ona vydala slzami zalité zakňučení, které nedokázala ovládnout. Bolelo to víc, než čekala. O tolik, tolik víc.

Stáhl se a znovu do ní vrazil. Zabořila tvář do postele a křičela, odtahujíc se třesoucím se tělem od jeho brutálního vlastnictví. Jeho silné ruce ji však uvěznily a držely její tělo nehybné. Přikryl ji svým tělem a opakovaně se do ní nořil, síla jeho přírazů ji neúprosně tlačila hlouběji do postele.

Ve zlaté místnosti se ozývaly jen její bolestné výkřiky. Nevydal ani hlásku. Ani zafunění.

Ačkoliv si ji bral zuřivě jako zvíře, Daphne by přísahala, že se krotí. Musela uvažovat o tom, jestli by ji jinak nezlomil vejpůl.

Zuřivé přírazy pokračovaly a pokračovaly, a pak se od ní najednou úplně odtáhl.

Daphne strnula, ležela na posteli a nebyla schopná pohnout tělem. Vzlykala do matrace.

"Vypadni z mého pokoje," přikázal a odešel, aniž by se na ni ohlédl. Slyšela, jak se dveře otevřely a s bouchnutím se za ním zavřely.

Věděla, že se neudělal, a zajímalo ji proč. Ten muž ji nenáviděl; necítil k ní žádnou lítost. Tak proč její tělo neplenil dál, dokud nedosáhl uspokojení? Odpověď neznala a byl to ten nejmenší z jejích problémů. O samotě se rozplakala nahlas. Poprvé od chvíle, kdy přepadli její království, zabili jejího otce a ji vzali do otroctví, cítila bolest. Skutečnou, syrovou bolest.

Tělem jí otřásaly srdceryvné vzlyky. Vždycky snila o květinách. O manželovi, který se s ní bude milovat v měsíčním svitu. Jak mu odevzdá své panenství, zatímco on bude její tělo něžně milovat.

Tohle se jejím představám ani zdaleka nepodobalo. Realita bolela jako nůž vražený do srdce. Otče, proč jsi mi to musel udělat?

Nevěděla, která bolest byla větší: ta vycházející z jejího těla, nebo ta ze srdce. Ta z těla byla fyzická. To, co jí dělal, bolelo. Ale ta na srdci bolela taky, protože věděla, že tohle je teď její život.

Daphne slezla z postele, ráda, že tam není. Nevěděla, co by dělala, kdyby se musel dívat, jak se s otevřeným pláčem snaží odpotácet pryč.

Zavinula se do županu a opustila pokoj.

Stehna měla umazaná od krve, která jí stále kapala z lůna. Došla ke své studené cele a strážný ji otevřel. Daphne vešla do prázdného vězení, došla ke staré palandě bez matrace a schoulila se na ní.

Opakovaně popotahovala a snažila se ovládnout slzy. Nechtěla už plakat. Nechtěla vypadat zlomeně... protože nebyla.

Přežití. Přežije toto místo.

Možná byla navenek jeho otrokyní, ale uvnitř byla stále princeznou Daphne. Nezlomí ji! To nedovolí. Byla to jediná věc, kterou měla.

V tu chvíli se cela otevřela a vešla Bridget. Starší žena se na ni zdvořile usmála. "Král řekl, že vás máme vyzvednout."

Cože? Zase? "C-cože?"

"Řekl, že vás odtud máme dostat a—"

Ruplo v ní. "Co po mně zase chce!?" zuřila Daphne a vystřelila z postele.

"Chce –" začala Bridget.

"Může jít k čertu, je mi to jedno! Držte se ode mě dál! Jděte pryč!" křičela princezna už zcela mimo rozum.

Bridget nespokojeně stiskla rty, ale nikam nešla. Místo toho jí v očích bleskla lítost. "Opravdu musíte tohohle přístupu zanechat, jestli to někdy chcete jako otrokyně zvládnout. To jsme dělali my všichni, když jsme se snažili přežít vašeho otce. Tak jsme přežili."

"Váš král je zrůda!" vykřikla Daphne.

Bridget neoblomně zavrtěla hlavou. "Král Leonidas zdaleka není taková zrůda, jak si myslíte. Nemáte ponětí, čím si prošel. Nemáte tušení!" Bridgetiny oči si našly ty její. "Drží se s vámi zpátky."

Daphne se ušklíbla. "Jak to můžete říct? Nemáte tušení, co ta zrůda udělala s—"

"Krotí se, protože kdyby vám opravdu chtěl vrátit všechno, co mu váš otec udělal, začal by tím, že by vám uškvařil vaše ženské partie," konstatovala úsečně.

"C-cože?" Daphne si nebyla jistá, jestli tu ženu slyšela dobře.

"To je jedno." Odvrátila se. "Jestli jste skončila se vztekáním, vyslechnete mě. Král nařídil, abychom vás doprovodili do vašich komnat."

Daphne dvakrát mrkla a říkala si, co je s jejíma ušima špatně. "Cože?"

"Následujte mě." Bridget začala odcházet.

Co se to děje?

Daphne s trhnutím v bolesti vstala a následovala ženu ven. Starší žena ji doprovodila do jiné části obrovského paláce a do místnosti, která byla malá, ale vypadala hezky a úhledně.

"Co tu dělám?" zeptala se starší ženy.

"To je váš nový pokoj."

"M-můj?" Daphne se rozhlédla kolem a říkala si, co mají tito lidé za lubem.

"Umyjte se a jděte spát. Král si vás zítra vyžádá." Pak se Bridget otočila a odešla.

Daphne, příliš unavená a emocionálně vyčerpaná na to, aby o čemkoli přemýšlela, si lehla na postel a dovolila si usnout. Útěk před realitou byl vždy dobrou volbou.

Ale co tím myslela, že se drží zpátky? A co u všech čertů myslela tím škvařením jejích ženských partií?