Sera

Nyní na něj při těch slovech, že si nikdy nevzala dovolenou, zvedla obočí. Často s ním jezdila na výstavy a konference. Ty se týkaly počítačového inženýrství a vydávání softwaru nebo tvůrců her, kteří hledali investice; věcí, do kterých se chtěl zapojit nebo se pokusit koupit práva, pokud nějaká menší společnost hledala sponzory.

Dva nebo tři dny v jeho společnosti, čtyřikrát nebo pětkrát do roka, kde bydleli v pětihvězdičkovém hotelu, jedli všechna jídla společně, měli sex každý večer a někdy i ráno, párkrát dokonce i odpoledne. Sera to všechno počítala, jako by byla na dovolené, takové malé mini-dovolené s ním, ale on zjevně ne, jak teď věděla.

Uslyšela zvonit jeho telefon a on si ho vytáhl z kapsy saka, aby se na něj podíval. „Tohle musím vzít,“ pronesl a otočil se k odchodu, ale pak ukázal na papíry, když si je brala od Seba. „Podepiš to.“ Řekl jí a odešel si vyřídit hovor.

Sledovala, jak odchází, prostě lhostejně odešel a vůbec ho nezajímalo, že se jí hruď plní bolestí. Pochybovala o tom, že ten muž vůbec věděl, že ho miluje. Žádné přemlouvání, aby se nerozváděl, nepomůže, a ona to věděla, už teď tak odmítavě odkráčel.

Odvrátila zrak od něj a jeho vzdalujících se zad a podívala se na papíry. Ignorovala pero, které jí teď Seb nabízel, aby ho použila k podpisu těch papírů, jak to po ní Dec chtěl; nic nepodepíše, aniž by si to přečetla.

Stála tam a listovala v dovolené, která pro ni byla naplánovaná. K plánům na prázdniny byl připojený její pas, něco, co měl schované v trezoru ve své kanceláři, pro případ, kdyby potřeboval udělat narychlo cestovní plány vyžadující údaje z jejího pasu. Neměla ho, dokud se nevzali. Zařídil ho, protože občas museli jezdit do zámoří.

Ano, byla tam letenka první třídou, několik přestupů, ale první třídou po celou cestu. Bylo tam ubytování v pětihvězdičkovém hotelu na všech místech, kde se měla zdržovat, a transfery s řidičem na všechna místa, která měla navštívit. Bylo to dost obsáhlé a bylo tam spousta výletů, na které mohla vyrazit, to všechno v Itálii, na místě, kam se ve skutečnosti podívat chtěla.

I když ty výlety podle ní byly spíš záležitostmi pro páry, tak ji napadlo, jestli tohle jeho sekretářka neplánovala s tím, že pojedou někam spolu, místo toho, aby to byl dárek na rozloučenou k rozvodu.

Přesunula se k samotným rozvodovým papírům. Měly jen dvě stránky. Měla dostat dům, ve kterém teď žila, a čtyři miliony dolarů, den po tom, co se rozvod za šest týdnů pravomocně uzavře. Zamračila se nad tím, nikdy spolu vypořádání pořádně neprobírali. Jen jí řekl, že dostane kompenzaci za dobu, kterou strávila jako jeho manželka.

Otočila na jeho poslední stránku a uviděla, že on už to podepsal a opatřil datem. Nejenže to nechal sepsat, ale taky se postaral o to, aby to rychle skončilo. Slyšela jeho tón a to, jak na ty papíry ukázal, čekal, že to udělá hned teď, zatímco tam stál a čekal. Nebo spíš tady stál Seb, Dec už bez jakéhokoli zájmu odešel.

Podívala se na svého manžela, za kterého byla provdaná už tři roky, jak se stále vzdaluje přes trávník a telefonuje. Ten hovor byl důležitější než se s ní vůbec rozloučit. Chápala, že je to zaneprázdněný muž, ale člověk by si pomyslel, že by jí mohl věnovat svou plnou pozornost na těch pár minut, které by jí zabralo podepsat tyhle papíry; Vážně pro něj neznamenala vůbec nic.

Zrak přesunula na Seba, když si odkašlal a znovu jí nabídl to pero. „Prosím, podepiš to, Sereno.“ Použil její celé jméno, stejně jako ona byla jediná, kdo mu říkal Deci. Dec byl zas jediný, kdo ji nazýval Sero. Bylo to vnímáno jako něco intimního a něco, co dělali jen oni dva jako manželé, bylo to osobní a soukromé, jen pro ně dva.

„Opravdu čekáš, že podepíšu něco, na co jsem jen stěží nakoukla. Tak hloupá nejsem, Sebastiane.“ Prohlásila: „Podepíšu to, až si to pořádně přečtu a ujistím se, že je všechno v pořádku.“

Seb na ni teď zíral, přišlo jí, že vypadá trochu šokovaně. „Smlouvami se zabývám pořád a porovnám ji s manželskou smlouvou, abych se ujistila, že je všechno správně sjednáno v souladu s ní. Declan se s tím může smířit, bude to jen jeden den čekání navíc. Pokud je tak nedočkavý se se mnou rozvést, měl mi to poslat včera večer, když to podepsal, a přijít si to vyzvednout dnes ráno.“ Řekla mu to, otočila se a odešla.

Slyšela Sebastiana si povzdechnout, ale neohlédla se na něj. Ano, všimla si, že to Declan včera podepsal. Podívá se na to a hned u toho bude mít svou manželskou smlouvu. Právě teď ale potřebovala chvilku, aby si zachovala tvář a nesesypala se před žádným z nich, a tak odešla přesně tak, jak to udělal i samotný Declan.

Udělá to, co řekla, a podepíše to; na její slovo bylo spolehnutí. Jen potřebovala minutku a nechtěla to udělat před nikým z nich, a tak si šla sednout nahoru na útes, aby si udělala chvilku pro sebe, tak jako vždycky. Bylo to tady. Rozváděla se, on se posune dál a od ní pryč a ona uvízne někde mezi tím, že ho bude stále milovat a zároveň ho nenávidět. Nenávidět ho za to, jak bezcitným způsobem jí to bylo podáno.

Proč si zkrátka ze svého dne nemohl vyhradit deset minut, aby si s ní sedl a sám jí to ukázal, vysvětlil a zároveň to s ní podepsal? Otočila se a podívala se dolů na dům. Už byl u svého auta a ona je sledovala, jak nastupují a odjíždějí, a cítila, jak jí po tváři stékají slzy.

Bylo to tak, a ona to věděla. Byl pryč a už ho v tomhle domě nikdy neuvidí. Prostě ji opustil, aniž by jen řekl „děkuji ti, že jsi mi pomohla“ nebo „bylo hezké být s tebou ženatý“, nebo aspoň „sbohem, Sero“. Prostě jen odjel a byl pryč. Sklopila zrak k papírům, které držela v ruce, a trochu je zmačkala.

Musela se několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout, aby se uklidnila, a v duchu si řekla: „Věděla jsi, že to přijde, tak se seber, princezno. Byla to jen pohádka ve tvojí hlavě.“ Dlouho tam seděla, než konečně vstala a vrátila se do domu. Do domu, kam vždycky chodil jen proto, aby vlezl do její postele a ukojil své sexuální potřeby.

Ne do domu, kam by někdy přišel jen proto, aby si odpočinul, posadil se a popovídal si. Ne, na to měl ve městě celou spoustu přátel. Sera si povzdechla, sebrala svůj notebook a vešla dovnitř. Teď už to zřejmě byl její dům. Pohrdavě si odfrkla. Vždycky to byl její dům. Nežil tu on, ale jen ona. Koupil tohle místo, aby v něm bydlela.

Než se vzali, zeptal se jí jen jednou: „V jakém typu domu bys chtěla bydlet?“ Vzpomínala si, jak na něj ten den jen zírala a on přikývl. „Prostě mi to řekni a já se postarám o to, abys měla pohodlný domov, po dobu, co budeme manželé.“

Ve skutečnosti nikdy předtím nepřemýšlela o tom, že by měla svůj vlastní domov, a jen pokrčila rameny: „Něco s výhledem na oceán.“ A tohle byl dům, který našel. Jmenoval se Panství Belvedere, Krásná vyhlídka, protože to byla přesná pravda.

Když si sedla a snažila se sníst oběd, řádně si přečetla rozvodové papíry. Nebyla sice nijak zvlášť hladová, ale měla by jíst, nemohla se nechat vtáhnout do té mentality, že jíst nebude, a nechat se jen tak chřadnout, protože muž, kterého miluje, nemiluje ji. Ne, ona byla lepší, silnější. Už jako dítě se naučila, že ji nikdo nemiluje. Tohle nebylo o nic jiné. Akorát si bláhově nalhávala, že to je skutečné, přestože i ona sama věděla, že není, dokonce věděla proč; protože láska byla něco, po čem tolik toužila, rodina byla něco, o čem ona jakožto sirotek vždycky snila, že jednou bude mít.