Sera

Dalšího rána v devět hodin nakráčela do Sebovy kanceláře a zůstala na něj zírat. Usmál se na ni, jako by bylo na světě všechno v naprostém pořádku. „Dobré ráno, Sereno.“

„Vážně?“ odsekla muži, který se ji pokusil obelstít, aby se podpisem připravila o vlastní život. „Udělala jsem v rozvodových papírech úpravy. Buď se s tím Declan smíří, nebo můžeme jít k soudu a pořádně to propírat,“ prohlásila, zatímco se naklonila a položila dokumenty na stůl.

„Cože?“ zamračil se Seb, „ten rozvod je v naprostém pořádku, dostaneš všechno, co jsi měla za poslední tři roky.“

„Opravdu?“ prohodila a nalistovala stránku, kde stálo, že všechno jí připadne den po oficiálním nabytí právní moci rozvodu. Což byl den poté, co měla odletět do Itálie. „Nemyslím si, že s takovým prohlášením něco dostanu.“

„Samozřejmě že dostaneš. Je to právně závazný dokument.“

„Ach tak, a kdy přesně budu v tom domě bydlet, když se mě Declan rozhodl poslat do zámoří, abych se už nikdy nevrátila?“

„O čem to mluvíš, Sereno? Nerozumím ti,“ odfrkl si.

„Opravdu ne? Nejsem žádná hloupá husa, abych neviděla, že ta dovolená, kterou mi dal, je jednosměrná. Neexistuje žádná zpáteční letenka, jen měsíc v Itálii bez návratu do Států. Posílá mě pryč nadobro. Takže ten dům... kdy přesně bych v něm asi žila, když se nemám vrátit? Hádám, že ho nikdy nenapadlo, že se na ten plánovaný výlet podívám pořádně.“

„Sereno, takhle to vůbec není.“

„Myslím, že je. Takže, když se mě chce zbavit, odejdu, ale mám tři podmínky k tomu, aby to měl za sebou. Pokud mám zmizet ze svého vlastního života a od svých přátel, protože se tak jasně rozhodl, že je to v jeho nejlepším zájmu.“ Nalistovala stránku s úpravami, které vytvořila.

„Zaprvé, chci hodnotu toho domu v hotovosti, on si ho může nechat. Ať si s ním dělá, co chce,“ pronesla bez emocí. „Je to pro něj jen dům a pro mě to není domov. Má to pro něj cenu jen jako peníze. Takže hotovost místo domu a požaduji, aby datum vypořádání bylo týden před mým odjezdem, abych měla jistotu, že mě nenechá příhodně na mizině v neznámé zemi, neschopnou se o sebe postarat.“

Viděla, jak se Seb zamračil. Ano, uměla hrát tvrdě. „Zadruhé, chci, aby mě Declan osobně vyzvedl a odvezl na letiště, ne žádný šofér. Aby mě tam odvezl on sám. Chci, aby vystoupil z auta, vytáhl moje zavazadla a postavil je na chodník vedle mě. Pokud mě chce poslat pryč, ať to sakra udělá sám, osobně.“ Ukázala na příslušný bod. „Myslím, že tolik jsem si zasloužila, nemyslíš?“

„Zatřetí, chci, aby mě na letišti na rozloučenou políbil, jen jeden polibek,“ zamumlala a nenáviděla se za to, že to po něm chce, ale ten chlap měl tu drzost pokusit se ji poslat pryč a ani jí neříct, že je to nadobro. Že nepočítá s jejím návratem. Pochopila ho i jeho jednosměrnou letenku. Takže mu úder oplatí stejnou mincí a donutí ho udělat něco, co on udělat nechtěl.

Seb na ni jen zíral. Věděla, že to byl on, kdo sepsal jejich manželskou smlouvu a že v ní žádná klauzule o nelíbání nebyla. „To on neudělá, Sereno.“ Seb zavrtěl hlavou.

„Ano, udělá. Je to miliardář a já jsem osamělý sirotek, kterého využil. Takhle to dopadne u soudu,“ vyštěkla.

Seb po ní teď zlostně vrhl pohled. „Jsi vážně tak krutá, Sereno? Že bys ho kvůli jedinému polibku vláčela blátem?“

„Ano, očividně jsem malicherná a jsem naštvaná, že považuje za vhodné mě vymazat ze svého života i od mých přátel, poslat mě pryč někam, kde neznám jazyk, a nechat mě tam, opustit mě v neznámé zemi. Myslím, že za to by měla být nějaká kompenzace.“

Seb na ni teď vypadal víc než jen naštvaně. „Je mi jedno, jak se tváříš, Sebastiane. Je to jen jeden polibek a já pak zmizím z jeho života a už se nikdy nevrátím. Bude to jen vypadat tak, že milující manžel vyprovází svou ženu na cesty. Pokud to někdo uvidí, jeho pověsti to neuškodí, spíš bude vypadat o to láskyplněji a starostlivěji. Musí to překousnout,“ odsekla. „Jen jeden polibek, než se se mnou rozvede. Nemyslím si, že to je tak těžké. Buď to vezme, nebo nechá být. Pokud s tím bude souhlasit, podepíšu to hned teď přímo před tebou.“

„Hned teď?“ zeptal se.

„Ano,“ prohlásila. „Odejdu, jak si přeje, a už mě nikdy neuvidí. Naposledy se na mě bude muset podívat, až vejdu do toho letiště. Počkám, zavolej mu.“ Řekla to a přešla si sednout na pohovku v jeho kanceláři. Počká, byl to jen zatracený blaf a ona to věděla.

Nikdy by ho netahala po soudech, ale donutila by ho si to myslet, a než odjede a už ho nikdy nespatří, dostane od muže, kterého miluje, alespoň jeden jediný polibek.

„Tuhle tvou stránku jsem ještě neviděl,“ zamumlal Seb.

„Málokdo,“ odpověděla mu, „ale vy všichni zapomínáte, že jsem byla vždycky na všechno sama a dokážu se vypořádat se vším, co mi život hodí pod nohy. Včetně toho, že mě vykopnou ze země. Ale odejdu za svých podmínek, ne za jeho.“

Slyšela, jak si trochu těžce povzdechl, a sledovala, jak vytáčí Declana, aby mu oznámil nejen to, že je v jeho kanceláři, ale že v rozvodových papírech udělala změny. Přečetl je nahlas a pak se na ni přímo podíval. Věděla, že Declan je nahoře ve své kanceláři v 15. patře.

Nemyslela si, že by sešel dolů a začal na ni křičet. Také si nemyslela, že by její požadavky byly tak nerozumné. Jediná věc, kterou vlastně změnila, byl dům za hotovost. Měl miliardy. To, jakou měl ten dům hodnotu, byla pro něj pravděpodobně jen almužna, drobné v kapse, nebo by to získal zpět za jeden den na úrocích.

Následovalo dobré tři minuty ticha, než Seb ukončil hovor a podíval se přímo na ni. „Souhlasí, podepíše to ještě dnes sám poté, co to podepíšeš ty. A já ti pak tvou kopii pošlu kurýrem.“

„Dobře,“ přikývla, vstala, přešla blíž, vzala si od něj nabízené pero a naposledy se podepsala jako Serena Vanceová. Vytáhla z kabelky svou výpověď a podala mu ji. „S tímhle už si poradíš,“ prohlásila, „z mé strany je to vše.“ Otočila se a vyšla z kanceláře.

„Co to je?“ zavolal za ní.

„Moje výpověď,“ křikla zpátky přes rameno.

Vrátila se domů a podívala se na své finance. Jako Sloane Valentineová si vydělala dost na to, aby si mohla dovolit složit zálohu na vlastní dům. Začne ho hledat ještě dnes. A až přijde vyrovnání z rozvodu, zaplatí ho celý naráz a konečně bude vlastnit něco svého; něco, co jí nikdo nebude moct vzít. Jedinou otázkou zůstávalo, kam vlastně chce jít a jakou krajinu kolem sebe potřebuje, aby jí to pomohlo s kreativitou.

Věděla jen to, že nechce dům blízko oceánu, a předpokládala, že jí tato myšlenka trochu usnadní rozhodování – žádný stát, který by s ním sousedil. Když ne oceán, pak to musí být les nebo hory, možná u řeky. Zajímalo ji, jestli tohle všechno dokáže získat na jednom místě. Najde si nějaké tiché místo stranou od všeho, někde, kde nikdo nebude vědět, kdo je Declan Vance, a ani jak vypadá jeho bývalá manželka. Vlastně potřebovala jen malou chalupu, místo, kde by mohla být sama se svými myšlenkami. Vždycky byla na všechno sama, takže bydlet osamoceně uprostřed ničeho jí bude pravděpodobně dost vyhovovat.

Kde ale to tiché místo vlastně bude?