Sera

Volně se procházela na zásnubním večírku Seba a Victorie a povídala si úplně s každým, kdo ji pozdravil. Uvědomila si, že jelikož byly s Declanem rozvodové papíry podepsané a jejich manželství bylo u konce, nemusí mu už stát celý večer neustále po boku a hrát si na tu milující manželku. Na roli, o kterou ji před třemi lety požádal a ona ji přijala. Rozhodla se proto, že už to dál dělat nebude.

Přestože když dorazil na večírek, okamžitě k ní přišel, přesně jak to dělal vždy, když na nějakou akci dorazili každý zvlášť. Udělal, a ona to věděla, přesně to, co dělal poslední tři roky – bez jediného zaváhání se vžil do role, kterou si sám přidělil. Ovinul jí paži kolem pasu a položil jí ruku na bok. Dokonalá ukázka pro všechny přítomné, že jsou manželé. Jenže už nebyli.

Kopii podepsaných rozvodových papírů dostala e-mailem ještě předtím, než vůbec odešla z domu na Sebův a Victoriin zásnubní večírek, a to společně s dopisem od soudce s datem rozvodového vypořádání. Bylo to hotové a zpečetěné.

Pozvánka na tenhle večírek jí visela doma na ledničce a téměř na ni zapomněla. Přečetla si ji teprve dnes ráno, když si po návratu z Declanovy kanceláře šla pro něco k pití, a dokonce sama se sebou vedla spor, jestli by se tam dnes večer měla objevit. Byla však adresována jim oběma. Kromě toho měla Victorii ráda, dvakrát týdně spolu chodily na kávu, občas na večeři.

Tak proč by se měla nechat připravit o možnost vidět svou kamarádku šťastnou na jejím zásnubním večírku? Jen aby se Declan cítil pohodlně a už ji nemusel vídat? Tenhle večírek byl velkolepý a konal se v Sebově střešním bytě, který byl stejně tak obrovský a luxusní jako ten Declanův, takže by technicky vzato mohli jít každý na jinou stranu a pravděpodobně by na sebe ani nenarazili.

Věděla, že Seb nestál o žádný dům ani zahradu a jeho byt byl blízko jeho kanceláře i soudu. Zdálo se, že Victorii to nevadí, ačkoli tento byt měl pro jistotu čtyři ložnice – pro případ, že by někdy chtěli založit rodinu.

Jak se tak po večírku procházela sama, cítila na sobě pohledy. Bylo dost otravné vědět, že ji bedlivě sleduje, když on byl přece tím, kdo chtěl rozvod. Ona ho nehlídala, čímž mu ukazovala, že ten rozvod bere vážně.

V jednu chvíli se k ní Victoria naklonila, zavěsila se do ní úplně stejným způsobem jako předtím do Declana a tiše jí zašeptala: „Co ti udělal?“ Stály venku na balkoně, kam se Sera uchýlila, aby utekla před tím pocitem, že ji Declan pozoruje, a aby se nadýchala čerstvého vzduchu.

„Je odtud opravdu nádherný výhled.“ Sera se na ni usmála.

„Takže je to zlé, co. On…“

„To je jedno, Victorio, tohle je večer tebe a Seba,“ usmála se na ni. „Bav se a nezabývej se ničím jiným, než jen tebou a Sebem. Přesně o tom by totiž zásnubní večírek měl být. Tak co, už jsi rozbalila ten dárek, co jsem ti přinesla?“

„Zatím ne,“ usmála se Victoria. „Mohli bychom se vrhnout na dárky hned,“ prohlásila, zatáhla Seru zpátky dovnitř a ta to okamžitě ucítila; jakmile prošly dveřmi z balkonu, Declanovy oči na ní znovu spočinuly. Ignorovala to, zatímco ji Victoria postrkovala k židli a všem oznámila, že nastal čas dárků.

Sera se usadila na područku křesla a ke své mrzutosti zjistila, že Declan vzápětí stojí přímo za ní. Jeho rty se lehce dotkly jejího ucha. „Neměla bys vypadat tak okatě naštvaně, vůbec ti to nesluší,“ zamumlal.

Čelist se jí zaťala. Zajímalo by ji, co mu ksakru dalo pocit, že je v pořádku stát k ní takhle blízko. Otočila tvář k té jeho, dělil je sotva centimetr, a vtom zaslechla Victorii, jak volá: „Polib tu dívku a ona ti odpustí.“

Uniklo jí poloviční uchechtnutí, když na něj zírala, skoro až vyzývavě. To byla ta nejvtipnější věc, kterou v danou chvíli mohla slyšet, ačkoli ji to zároveň u srdce bolestivě píchlo. Protože on by to nikdy neudělal. Odvrátila od něj tvář a zavrtěla na Victorii hlavou. „Už si ty dárky konečně rozbal,“ pronesla a ignorovala Declanovu přítomnost přímo za svými zády.

Sera mu chtěla říct, ať se jí nedotýká. Když jeho ruka přistála na její holé paži v letmém pohlazení, došlo jí, že se zřejmě chystá hrát milujícího a oddaného manžela celou noc. Pokud by se v tu chvíli zvedla, odešla od něj, nebo jeho ruku odstrčila, všichni v místnosti by věděli, že se hádají. To nebylo něco, co by jejich manželská smlouva – která technicky končila až dnem nabytí právní moci rozvodu – dovolovala. Jasně v ní stálo, že se na veřejnosti nesmí dělat scény, které by se daly považovat za nevhodné.

Ale na druhou stranu, byli už rozvedení. Papírování bylo vyřízené a jediné, na co čekali, bylo takříkajíc období na vychladnutí. Její zrak sklouzl k jeho ruce na své paži, zatímco jeho prsty po ní jemně přejížděly, přesně jak to dělávaly vždycky. Záleželo vůbec ještě na tom, co si kdo myslí? Stejně se to brzy všichni dozví.

„Nedělej to,“ zavadil jí rty o ucho tichým šepotem. „Nekažme tenhle večírek.“

O pár minut později se zvedla – dárků k rozbalování byla spousta – a zamířila do koupelny. Stála tam a zírala na svůj odraz. V tváři neměla ani náznak úsměvu, a jak si uvědomila, vypadala opravdu naštvaně. ‚Tohle zvládneš.‘ Zašeptala sama sobě. ‚Není to o nic jiné než v těch úplných začátcích plných rozpaků, když jsi vedle něj stála a nebyla sis jistá, jestli do sebe zavěšení patříte. Seber se.‘

Narovnala ramena, vyrazila zpátky, posadila se přímo před Declana a usmála se. Už dávno se naučila, jak vypadat šťastně, i když ve skutečnosti nebyla. Teď nastal ten správný čas, aby to znovu použila. Victoria se dostala k jejímu dárku, nahlas všem přečetla přáníčko, na konci trochu zaváhala a pak pronesla: ‚Od Sereny a Declana.‘ I když Sera moc dobře věděla, že jeho jméno na tom přání nebylo.

Taky viděla, jak se na ni Seb podíval, a ona mu úsměv oplatila. On si jistě všiml, že Declanovo jméno tam chybí, a navíc moc dobře věděl, proč ho tam nenapsala, na rozdíl od Victorie. Serena to napsala teprve dnes, byla to krásná slova o tom, jak budou šťastní. Podepsala to pouze Serena, a vynechala nejen své příjmení, ale i Declana, zatímco normálně by napsala Serena & Declan Vanceovi.

Sledovala, jak Victoria dárek rozbaluje, a viděla, jak se jí rozzářily oči. „Kdes to vzala? Už je to všude vyprodané. Nemohla jsem sehnat ani jeden výtisk.“

Byla to nejnovější kniha v pevné vazbě. Její nová kniha Zrozeni ze světla a temnoty, fantasy romance, první díl z chystané trilogie. „Otevři ji,“ vybídla ji Sera.

„Ne, to snad ne.“ Victoria otevřela přebal, rukou si zakryla ústa a vzhlédla k Sebovi. Usmál se na ni a přečetl nahlas slova, která Victoria ze sebe nedokázala vypravit.

‚Šťastné zásnuby, Victorio a Sebastiane. Ať vaše láska jeden k druhému vždy září, ponořte se do své vášně a vytvořte si šťastný, milující život se spoustou žhavých, smyslných vzpomínek, Sloane Valentineová.‘

„Jak?“ dokázala ze sebe Victoria nakonec dostat.

„Mám své způsoby... a ne, nezařizoval to Declan,“ prohlásila, aby se ujistila, že si lidé v místnosti nebudou myslet, že za tím stojí on. „Před pár dny jsem se s ní potkala, znám ji už z vysoké, zavolala jsem jí, že jsi její velká fanynka, a ona mi věnovala kousek ze svých vlastních zásob.“

„To byl její osobní výtisk? Tuhle knihu měla v ruce Sloane Valentineová?“ Victorii sjely oči zpět na knihu. „Nikdy na ní neohnu jedinou stránku.“

„Knihy se mají číst, nemá se na ně prášit. Jsem si jistá, že by chtěla, aby sis ji přečetla.“ Natáhla se a poklepala na spodní část stránky, kde stálo drobným písmem: ‚Přečti si mě, S.V.‘

Victoria ji pevně objala. „Miluju ji a vůbec nedokážu uvěřit, že ji znáš.“

Pokrčila rameny. „Svět je zkrátka někdy malý. Na nic se neptej. Neseznámím tě s ní. Nedělá to, je tak trochu samotářka. Žije sama, daleko od světa.“

O hodinu později popřála Sera Victorii i Sebovi dobrou noc. Vyšla z bytu na chodbu a tiše si pro sebe povzdechla. Konečně byla z Declanova dohledu. Přešla k výtahu a stiskla tlačítko, načež uslyšela otevření a zavření dveří a Declanův hlas: „Neměla bys odcházet beze mě, je to trochu neslušné.“

„Proč? Každý z nás přijel zvlášť, klidně tu zůstaň. Není to přece tak, že by tu všichni nevěděli, že ty bydlíš tady ve městě a já hodinu odsud... Na tom, že odcházím dřív než ty, není nic neobvyklého.“ A taky že nebylo.

„Ne, ale vždycky tě vyprovázím. Ani jsi mi neřekla, že odcházíš,“ zamumlal.

„A je snad potřeba, abych to ještě dělala?“ Zadívala se mu přímo do očí. Takhle ho na sebe ještě neslyšela mumlat. To u něj byla novinka. „Myslela jsem, že jsme...“

Sevřel jí paži a odtáhl ji od dveří Sebova bytu dřív, než vůbec stihla vyslovit slovo rozvedení. Zatáhl ji až na schodiště a práskl za nimi dveřmi. Pak se k ní otočil a shlédl na ni. „Nechci, abys to prohlašovala na veřejnosti. Tohle není určeno uším veřejnosti, Sero. A hned teď se to ani nikde neoznámí.“