Sera

Opřela se na tom schodišti zády o zeď a vzhlédla k němu. Se svými sto devadesáti centimetry byl neuvěřitelně vysoký, pomyslela si nepřítomně, když na něj zírala. Přemýšlela o těch slovech; nechtěl, aby se o jejich rozvodu vědělo veřejně. Uvažovala, jak si sakra představuje, že to utají a vůbec to neoznámí?

V tu chvíli jeho logiku zkrátka nechápala. Seb ty papíry dnes podal, aby celý ten proces odstartoval. Vyšlo by to najevo už jen tehdy, až se s ním přestane objevovat po boku na akcích, které měl na nadcházejících šest týdnů v plánu. V jejím kalendáři byly poznačené tři, kterých se měla s ním zúčastnit.

Navíc by jí pravděpodobně zničehonic zavolal a řekl by jí, že ji potřebuje na večeři s klientem. S někým, koho byla díky svým schopnostem v programování lépe připravena zvládnout. Dokázala mluvit jejich hantýrkou, abychom tak řekli. Teď si musel najít někoho jiného, kdo by tuto roli zastal. Nebo už někoho takového měl. Netušila.

„Přišla jsem jen proto, že jsme pozvání přijali už před měsíci a potvrdili jsme účast nás obou. Kdybych nedorazila, jak by to asi vypadalo? I když hádám, že bych vlastně měla být ráda, že sis s sebou nepřivedl někoho jiného a neztrapnil mě tím, že bys do společnosti vyrazil s cizí ženou po svém boku,“ prohlásila s pokrčením ramen.

Teď se na ni zamračil. „Opravdu si myslíš, že bych to udělal?“

Myslela si to? Ano. Vzpomněla si na slova, která toho dne pronesl k Sebovi. Řekl, že se rozvede, až si najde tu pravou. Takže z toho vyvodila, že jeho nedávná slova o tom, že nebude žádné dítě a teď navíc ten rozvod – pravděpodobně přesně tohle udělal. „Stejně to muselo přijít,“ odbyla to znovu lhostejně. „Ušetři si, Declane, ty potíže a tu nepříjemnou situaci do budoucna. Pošli mi zítra e-mail s akcemi, na kterých mě příštích šest týdnů nechceš mít. Nebudu tam chodit, když s tím nebudeš počítat, a nebudeme už muset hrát před tvými přáteli a obchodními partnery tuhle frašku.“

Viděla, jak mu zacukalo v čelisti, a mírně se pousmála. Na to zřejmě vůbec nepomyslel, když tohle všechno spunktoval. Asi se měl nejprve podívat do kalendáře a načasovat rozvod na dobu, kdy se nekonaly žádné akce, případně na ty, na které ještě neodpověděl, takže mohl účast odmítnout nebo nahlásit, že dorazí sám. Zbavil by se tak nutnosti mít ji na večírku zavěšenou do rámě.

„Je to poněkud složitější, než sis myslel, ten tvůj rychlý a tichý rozvod, že?“ Přikývla, zatímco mlčel. „Nebudu tě pronásledovat, ani ti to stěžovat, Declane. Jen konstatuji fakta. Podle mých záznamů tě mám v příštích šesti týdnech doprovodit na tři akce. Jedna z nich je charitativní galavečer spojený s taneční soutěží. Doporučuji ti, ať se podle toho zařídíš.“ Obešla ho. „Už nepatřím tobě.“

„Stále jsi moje, Sero.“ Strhl ji k sobě, aby se mu musela dívat do očí. Jeho oříškově zelené oči se zabořily do těch jejích, a jak na něj zírala a on ji tiskl zpátky ke zdi, viděla, jak pomalu dostávají více zelený než hnědý nádech. „Rozvod nenabyde právní moci ještě šest týdnů, a dokonce i pak.“ Tělem se na ni celou vahou přitiskl a ústa jí přiložil k uchu. „Pořád budeš moje, Sero.“ Jeho hlas najednou zhrubl, byl hluboký a temný, přesně jako jeho oči, z nichž začala sálat spalující touha.

Moc dobře věděla, jak to vypadá a jak to zní. O vteřinu později už měl ústa na jejím krku a hluboce ji líbal, přesně těsně pod uchem. Na to jediné místo, o kterém moc dobře věděl, že ji dokáže snadno vzrušit. Dokázal ji tak svést během pár minut. Lapla po dechu a pokusila se ho odstrčit. Byl ale o tolik větší a silnější než ona. Pak jí vklouzl rukou pod šaty a dřív, než si to vůbec stačila uvědomit, stáhl jí kalhotky stranou a intimně se jí dotýkal.

„Přestaň.“ Zaskučela, přestože jí samotné to znělo neskutečně slabě a vlastně to tak ani nemyslela. Nikdy nebyl tak bezohledný, aby se jí dotýkal na veřejnosti. Pokud by je někdo viděl, byl by z toho skandál. Vzápětí ucítila, jak do ní vnikly jeho prsty a prudce vydechla: „Jsme na schodišti.“ Snažila se mu tak projasnit mysl a přivést ho k rozumu. Věděla, že když ji chtěl a když byl v touze po ní takhle náročný a potřebný, máloco ho dokázalo rozptýlit.

„Je mi to u prdele.“ Zavrčel a jeho oči, nyní plné zelené barvy, hladu a touhy, se střetly s těmi jejími. „Je mi to teď zkurveně u prdele, chci tě. Udělej se pro mě, Sero.“ Poručil jí a ústa měl opět na jejím krku. Zasypával jej žhavými polibky a současně prsty přirážel dovnitř a ven, dokud nezačala sténat a vlnit se v jeho rytmu. Nenáviděla se za to, že mu tohle dovoluje.

Ale zároveň to chtěla i ona. Ten muž v ní za ta léta dokázal probudit neskonalou touhu. A opouštěl ji, rozváděl se s ní. Ona od něj chtěla jen tenhle poslední okamžik, rozloučení, opravdové sbohem. „Decu?“ Vypadlo jí z úst jeho jméno plné chtíče a touhy po tom, aby jí dal to, co doopravdy chtěla – jeho celého. Už se blížila k vrcholu.

Drsně ji kousl do krku, pak ji prudce otočil a stáhl jí kalhotky úplně. Šaty jí vyhrnul nahoru, nohama jí roztáhl nohy a jediným tvrdým přírazem do ní vnikl. Uniklo mu zavrčení a ona při tom prudkém vniknutí vykřikla.

Pevně ji chytil za vlasy a stáhl jí hlavu dozadu ke svému rameni, zatímco do ní tvrdě a rázně přirážel. Její ruce teď svíraly jeho boky, tahala ho k sobě a sama dorážela přesně tak, jak to potřeboval. Udělá se velice rychle. Nedokázala zastavit orgasmus, který se valil jejím tělem. Už cítila to chvění v nitru, jak se svírala kolem něj, a on nad tím pocitem zavrčel.

Najednou se z ní stáhl. Zaskočeně lapla po dechu nad tou náhlou prázdnotou, jenže on ji surově otočil, zvedl a přirazil ke zdi. Když zjistil, že mu překážejí její šaty, frustrovaně zavrčel, vyhrnul jí je a znovu si ji vzal. Nohy si ovinula kolem něj.

Držela se ho jako klíště, on jí sevřel zadek a znovu si ji bral, ústa přisátá k jejímu krku. Zabořila mu ruce do vlasů, zalykala se a sténala slastí, pak znovu vykřikla. Jak se udělala podruhé, narazil celým tělem prudce na to její. Jeho ruce ji teď stáhly dolů k sobě, na jeho úd a držel si ji pevně u sebe, pohřbený tak hluboko, jak jen to šlo, zatímco vrcholil.

Oddechoval stejně trhaně jako ona. Nepoložil ji, jen tak tam stál – jak dlouho, to netušila. Ona byla tou, kdo se pohnul jako první, nebo se o to alespoň pokusil. „Polož mě, prosím.“ Zašeptala skoro neslyšně a uvolnila sevření v jeho vlasech. Vyklouzl z ní a dovolil jí pomalu sjet podél zdi, dokud se nohama nedotkla země, načež ustoupil o krok dozadu.

Zavřela oči a opřela si hlavu o zeď. Nechtěla se na něj dívat. Možná se prostě rozbrečí, pomyslela si, položila mu ruce na hruď a odtlačila ho od sebe o něco dál, i když vnímala, jak si zapíná zip u kalhot. Jeho ruka se dotkla její tváře, odvrátila ji a ucítila, jak jeho ruka padá dolů. „Prostě běž, Declane.“ Zamumlala.

„Promiň, nechal jsem se unést,“ omluvil se.

To bylo podle ní dost mírně řečeno, nicméně věděla, že sama nebyla o nic lepší. „Dokážu se domů dostat sama.“ Řekla a konečně otevřela oči, ačkoli na něj pohlédnout nedokázala. Obešla ho a vydala se dolů po schodech.

„Jsi v nejvyšším patře,“ zavolal na ni, když před ním kráčela dolů po schodech.