O jedenadvacet let později

PRINC EMERY.

„Je tak hezký,“ zamumlal nějaký hlas.

„To je ten zženštilý princ,“ řekl další.

Třetí muž měl v očích chtíč. „Žádný muž by neměl mít tak nádherné vlasy.“

Princ Emery je všechny ignoroval, když kráčel z nádvoří paláce do budovy se vztyčenou hlavou.

Jen proto, že byl na tu nevyžádanou pozornost zvyklý, to neznamenalo, že mu z ní nenaskakovala husí kůže.

Možná celý život žil jako chlapec, ale to ho zrovna neuchránilo před nebezpečím. Muži z Navarre by strčili svůj falus do čehokoli s dírou, zvlášť když to vypadalo alespoň vzdáleně žensky.

Ale Emeryho smysly byly vždy v nejvyšší pohotovosti. Což byl pravděpodobně důvod, proč byl asi jediným jedenadvacetiletým panicem v Navarre.

To a fakt, že jeho sestra, princezna Aurelia, vždy dělala vše, co bylo v jejích silách, aby ho ochránila. Aby se ujistila, že jeho tajemství zůstane pečlivě skryto.

Nehoda kočáru jim před patnácti lety vzala rodiče a král Tiberius je adoptoval. Ten tyran jim ze života udělal hotové peklo.

Emery vstoupil na chodbu k Aureliiným komnatám, když to uslyšel.

Tiché sténání.

Tiché, bolestí naplněné vzlyky.

Ten zvuk vycházel z…

Emerym projela vlna vzteku. Už zase!

Odhodlaně vyrazil chodbou, rozrazil dveře a tasil meč.

"Okamžitě odstupte od mé sestry, lorde Sterlingu, nebo přísahám na nebesa, že vás na místě rozsekám!" zavrčel Emery.

Tvář ministra pro lidské záležitosti se zkřivila podrážděním a on přestal přirážet. "Jdi pryč, malý princi. Kazíš zábavu."

Emery nesnášel tu narážku ‚malý princi‘, ale určitě ne tak moc, jako když ho nazývali ‚útlým princem‘. Za ta léta mu Navarranští dali mnoho přezdívek kvůli jeho drobnému a zženštilému vzhledu.

"Okamžitě od ní odstupte!" Emery rázoval cílevědomě k posteli, popadl lorda Sterlinga a odstrčil ho od Aurelie.

S uspokojivým žuchnutím se ten starý hňup svalil na podlahu. Aurelia vstala z postele, svírala své zranitelné tělo, tvář měla rudou od pláče, oči unavené a oteklé.

Emery si přitáhl sestru do náruče a pevně ji objal. "Je mi to líto, tak moc mě to mrzí, Lio."

"Nebyla to tvoje chyba."

"Proč jsi to kčertu udělal!?" lord Sterling se rozzlobeně zvedl. "Vyhrál jsem princeznu Aurelii poctivě v kartách na včerejším shromáždění. Král ji vsadil a prohrál se mnou! Měl jsem ji mít alespoň na dvě hodiny!"

Emeryho oči zaplály, když se k němu otočil čelem. "Jestli na ni ještě někdy vztáhnete ruku, přísahám na nebesa, že vám uříznu mužství, lorde Sterlingu."

"To si netroufneš!"

"Rád přijmu jakýkoli trest, který mi král udělí," prohlásil s přesvědčením, "ale vy budete bez svého mužství. Vybírejte moudře."

Lordu Sterlingovi se rozšířily oči, ruce mu ochranitelsky vylétly k rozkroku a tvář mu zrudla vztekem.

"O tomhle král uslyší!" zavrčel ministr. Vzal si své oblečení a odpochodoval z místnosti.

"Ach, Emy, proč jsi to udělal?“ Aureliiny oči se naplnily obavami. „Král tě může znovu potrestat rozpáleným bičem."

"To je mi jedno. Pojďme do mého pokoje." Emery schoval meč, nedokázal se sestře ani podívat do očí, sám měl nebezpečně blízko k slzám. Pomohl Aurelii do šatů, vyvedl ji ven a vedl ji chodbou.

Emerymu se po zádech plížil onen prastarý pocit viny. Aurelia Emeryho vždy chránila, i když se kvůli tomu stala jediným terčem. Jeho sestra ho nikdy nenáviděla, ale Emery za to nenáviděl sám sebe.

Aurelia byla vždy energická a šťastná. Ale ve chvílích jako byla tato, když bylo její tělo znesvěceno, vypadala většinou jen unaveně. Znavená světem.

Plná obav z toho, kterému dalšímu aristokratovi ji král předá.

Mnohem později, když se osvěžila, si Aurelia lehla na postel a zavřela oči.

"Emy? Mou nejhorší noční můrou, když jsem byla mladší, byla představa, že mě prodají nějakému aristokratovi v Corvusu, ale teď si skoro přeji, aby to ten bezcitný král udělal, místo aby změnil názor," zašeptala Aurelia.

"Prosím, neříkej to.“ Emery ji držel za ruku. „To království je dům hrůzy. Kdekoli je to lepší než v Corvusu, sestřičko. Tedy, kromě území za velkou horou, samozřejmě."

Při pouhém pomyšlení se Emery oklepal. Za těmi horami přebývali lycaoni.

„Někdy si přeji, abych mohla tohle bohem zapomenuté království opustit.“ Z Aureliiných očí vyklouzla jediná slza.

Já taky, Lio. Já taky.

•••••••••

Té noci, po koupeli, stál Emery před zrcadlem a zíral na svůj odraz.

Jeho dlouhé, hedvábně černé vlasy mu spadaly přes ramena a kaskádovitě se sypaly jako vodopád. Takhle s rozpuštěnými vlasy vypadal jako to, čím skutečně byl. Jako dívka.

Jaký by to byl pocit, žít svobodně jako osoba, kterou odráželo zrcadlo? Nežít ve strachu z dalšího muže, který by se ho mohl pokusit zneužít, jako to dělají jeho sestře?

Emery snil o tom, že se provdá za muže svých snů. Ochránce. Někoho natolik mocného, aby ho udržel v bezpečí, chránil před predátory a podlomil mu kolena nesmírnou silou a láskou.

Všechno to byl jen blud. Ale přesto tak sladký.

Realita byla až příliš ošklivá.

Setřásl to ze sebe, zalezl do postele, zavřel oči a nechal se unést spánkem.

.

.

Sen začal tak jako vždy.

Ten muž vyplňoval dveře, skrytý ve stínech. Byl velký, urostlejší a mužnější než jakýkoli muž, kterého kdy Emery viděl.

Vysoký jako obr, vedle něj se Emery cítil malý jako zahnáná kořist.

„Kdo jsi?“ Emeryho ospalý hlas zněl roztřeseně a plný strachu. „Co ode mě chceš?“

„Jsi můj,“ řekl hlasem hlubokým jako dunící hrom. „Byls stvořen, abys přede mnou klečel. Abys ležel na zádech. Abys byl šukán tak tvrdě, až se ti budou třást nohy. Zavrtám se do tebe, dokud tvé díry nebudou otevřené a nebudou po mně dychtit. Byls stvořen k tomu, abys celou dobu prosil o můj pták. Jenom o můj."

Emeryho tvář hořela šokem. Tak pobouřen se vyškrábal do sedu. „N-neměl byste mi říkat takové nevhodné věci! Je to špatné!“

Tajemný muž ale vstoupil do Emeryho ložnice a vynořil se ze stínů. Jak to udělal, jeho tělo se proměnilo v... bestii.

Tu nejděsivější, jakou kdy Emery viděl.

V lycaona.

„Ach bohové, ach bohové,“ Emeryho dech se zadrhl hrůzou, jak se ho zmocňovala panika. Ze všech kožoměnců na světě, proč zrovna LYCAON!?

Odhodlaně postupoval vpřed. Jeho zářící žluté oči se zabodávaly do Emeryho, plné hladu.

Emery divoce zavrtěl hlavou a couval dozadu. „Ne, ne, ne! Nechte mě na pokoji!“ křičel. „Stráže! Někdo, pomozte!“

Ale nikdo nepřišel.

Bestie skočila na postel, dostala se na Emeryho a uvěznila ho pod sebou. Drápy mu roztrhaly oblečení a Emeryho zranitelné ženské tělo bylo vystaveno jejím žlutým očím.

Jeho silná stehna roztáhla Emeryho nohy, obrovský obří pták se otřel o jeho nedotčené ženské lůno a vnikl dovnitř...!

.

Emery se s výkřikem probudil. Tělo se mu třáslo a zalité potem se rozhlédlo po tmavém, prázdném pokoji.

„Byl to jen sen,“ zašeptal a třásl se. „Díky bohům. Jen sen.“

Zase ten samý sen. Tenhle sen se mu zdál už celé měsíce.

Těžce polkl a roztřesenou rukou si prohrábl vlasy. „Proč se mi pořád zdá tak děsivá noční můra?“

Emeryho to velmi děsilo.

Lycaon?

Nikdo na tomhle světě se nemodlil, aby za svůj život potkal lycaona. Emery už vůbec ne.

Přesto, i přes tu hrůzu uvnitř, horkost z toho snu v jeho těle přetrvávala. Jeho ženský střed se cítil jinak. Byl vlhký.

Co to znamená?