PRINC EMERY

Když vyšel dalšího rána ven, zastavili se před Emerym dva válečníci. „Král si vás předvolal, můj princi,“ řekl jeden z nich. „Vaše přítomnost je nutná v síni.“

Do prdele. Ten hloupý ministr neztrácel čas a okamžitě na něj donesl.

Emery se vydal k soudu. Je to jen bičování, bude v pořádku.

Ale jak kráčel chodbou ke dveřím, bylo tam děsivé ticho.

Něco bylo špatně.

Dvůr byl zvenčí vždy hlučný. Brumlání, mumlání a hádky se vždy daly očekávat.

Jeho obavy se prohloubily, když se dveře otevřely a všechny oči se k němu neotočily s povýšeným pohledem. Místo toho se zraky všech upíraly do středu královy síně.

Emeryho pohled sledoval ten jejich.

Stáli tam dva muži odění v celobílých hávech, s dlouhými, rovnými černými vlasy až do pasu a působili neškodně.

Ale po delším pohledu si Emery všiml svalů sotva rýsujících se pod jejich hávy, jejich mírně zašpičatělých uší a jejich neuvěřitelně, nepřirozeně pohledných tváří, které byly zcela nečitelné.

Ztuhl.

Lycaoni.

Tito vypadali vznešeně a aristokraticky.

Emerymu vyschlo v krku. Nikdo se nemodlí, aby se setkal s lycaonem tváří v tvář.

"Co na to říkáte, králi Tiberie?" promluvil lycaon s dlouhou jizvou táhnoucí se z tváře. Vypadal nejvíce hrozivě.

"Ne, to se nesmí stát," protestoval král Tiberius, který vypadal vyděšeně a jen bídně se to snažil skrývat.

Zamračení na tváři zjizveného lycaona se prohloubilo. Bylo jasné, že tohle je bytost, která nebere 'ne' jako odpověď.

"Mýlíte se, pokud si myslíte, že vám dáváme na výběr, lidský králi," řekl a udělal výhrůžný krok vpřed.

Ministři na dvoře zalapali po dechu a stáhli se zpět do svých sedadel.

"Klídek, lorde Viktore," promluvil druhý lycaon jemnějším hlasem. Spíše prosebně než velitelsky.

Zjizvený lycaon, lord Viktor, vrhl na krále tvrdý pohled, ze kterého by se roztřásl každý muž. "Je to to nejmenší, co můžete udělat, lidský králi. Dejte nám princeznu a v tichosti odejdeme."

"Jsme připraveni za ni zaplatit," dodal druhý lycaon, sáhl do hábitu a vytáhl velký měšec mincí.

Strach ustoupil. Král zpozorněl. "Peníze?"

"Nejen peníze, jsou v něm i zlaté mince," řekl nezjizvený lycaon.

Všichni vydechli úžasem, včetně Emeryho. Zlaté mince byly vzácné a vysoce cenné.

Lycaon pokračoval: "Vše, co musíte udělat, je předat nám princeznu, a tenhle měšec je váš."

Počkat…

Princeznu?

Přece nemohli myslet...

Velké vchodové dveře se znovu otevřely, když dvě stráže přivedly do síně Aurelii.

Ne, ne, ne, ne moji sestru.

Emery postoupil vpřed, ale stráže, které ho doprovázely, ho zastavily. Silně se kousl do rtu, snažil se na sebe neupozorňovat, ale bylo to neuvěřitelně těžké.

Určitě to nemohlo být to, co si myslel. Musel to být sen.

Nebylo možné, aby tu lycaoni byli proto, aby koupili jeho sestru jako otrokyni...!

Dvě stráže, které vedly Aurelii do středu síně, se zastavily několik stop od lycaonů.

Hrůza ve tváři Aurelie zrcadlila Emeryho pocity.

"Takže, abychom si to ujasnili," začal král Tiberius, "Vše, co musím udělat, je prodat vám ji, a všechny tyhle peníze jsou moje? Nejsou tu žádné další podmínky? Nic jiného?"

"Ano," odpověděl nezjizvený lycaon.

Lord Viktor postoupil vpřed a zmenšil vzdálenost mezi sebou a Aurelií, která se teď viditelně třásla.

Vzal Aureliinu tvář do dlaně a naklonil jí hlavu na stranu, aby si ji lépe prohlédl. Vypadal naprosto znechuceně. "Bude stačit."

Král Tiberius zvedl soudcovské kladívko a tvrdě s ním uhodil do stolu. "Prodáno! Od tohoto okamžiku patří princezna Aurelia lycaonům."

"COŽE!?" Výkřik unikl z Emeryho rtů dřív, než ho stihl zastavit.

Rozběhl se do středu soudní síně a padl na kolena. "Prosím, neprodávejte jim mou sestru. Ne lycaonům! Prosím, Vaše Veličenstvo."

Král na něj vrhl znuděný pohled. "Teď už to jde mimo mě, Emery."

Jde to mimo něj…

Emery nemohl uvěřit tomu, co slyšel. "Tohle nemůžete dovolit. Je to i vaše neteř! Jak jste to mohl udělat!?"

Nebyl pyšný na to, že se jeho hlas zlomil do dívčí vysoké tóniny, když to prakticky křičel. Ale bylo mu to jedno. "Víte, že za velkou horou ji čeká osud horší než smrt! Jak jste mohl souhlasit s tím, že jim ji prodáte?"

"Jako by měl na výběr," odfrkl si lord Viktor a jeho hluboký baryton byl plný cynismu.

Emery se k nim otočil čelem, hněv mu zahalil rysy tváře. Ale když pohlédl do těch děsivých šedých očí, nedokázal se přimět k tomu, aby svému vzteku podlehl.

V jedné z knih četl, že lycaon má moc vzít život bez fyzického kontaktu. Mohla to být jen fáma, ale když šlo o život jeho sestry, neměl v úmyslu tuto teorii testovat.

"Půjdu také. Kam jde Aurelia, tam jdu i já," řekl Emery a vzdorovitě zvedl bradu.

Aurelia prudce otočila hlavu k Emerymu, oči rozšířené hrůzou. "Ne! Co to děláš, Emy?"

"Jdu s tebou," prohlásil Emery pevně.

Lord Viktor zvedl dokonale tvarované obočí. "Ne. Nepotřebujeme tě; potřebujeme jen tvou sestru."

Emery se postavil. "To je mi jedno. Vezměte mě s sebou. Když mě tu necháte, budu se k ní vždycky snažit dostat. Přejdu ty velké hory, jestli budu muset!"

Lord Viktor se zasmál. V tom chladném zvuku nebyl žádný humor. "Bez obřadu průchodu tě velká hora spolkne zaživa. Nikdy se nedostaneš na druhou stranu."

"Risknu to," zapřisáhl se Emery.

"Ne! Můj bratr s námi nepůjde," vložila se do toho Aurelia, než na Emeryho upřela prosebný zrak. "Nedělej to, Emy. Já už jsem ztracená. Nechci, abys čelil stejnému osudu!"

"Pokud půjdeš s námi, budeš brán jako náš otrok." prohlásil lord Viktor a upřel na Emeryho zrak. "Lycaonům nezáleží na tom, jestli jsi muž nebo žena; budeš sloužit jakkoli bude tvůj pán chtít. Ať už to bude v dolech nebo ve sklepení, na zádech, ohnutý nebo na kolenou. Pokud souhlasíš s tím, že budeš také naším otrokem, tvá svobodná vůle dnes končí."

Emerymu přejel po páteři mráz.

"Víš, co to znamená být otrokem lycaona, človíčku? Jsi hezký chlapec; nebudeš mít nouzi o pány, kterým bys posloužil."

Do jeho nitra pronikl strach. Pokud bylo všechno, co při dospívání slyšel a četl v knihách, pravda, být otrokem lycaona bylo horší, než být otrokem člověka.

A moje sny...

Měl bych utíkat úplně opačným směrem...!

Ale on zpevnil páteř. "Kam jde má sestra, tam jdu i já."

"Nedohodli jsme se na koupi dvou otroků," řekl druhý lycaon.

"Takže je to domluveno," pokračoval lord Viktor, jako by druhý lycaon vůbec nepromluvil.

Zjizvený lycaon sáhl do svého hábitu, vytáhl další měšec s mincemi a hodil oba na zem směrem ke králi. "Vezmeme si oba."

"Prodáno!" práskl král Tiberius znovu kladívkem.