KAT

„Katerino, otevři ty dveře.“

Zvedla jsem oči od učebnice a čekala. Byl dnešek tím dnem, kdy Kostasovi konečně dojde trpělivost a vyrazí je? Vyhýbala jsem se mu celý týden a skrývala se za matčiným nekonečným domlouváním schůzek. Zase to rozjela, a to takovým tempem, že jsem měla pocit, že nedělám nic jiného. Vstát. Obléct se. Jít na schůzku. Nechat se ponížit. A znovu od začátku.

Zuřivost ve mně pořád vřela.

Kůže mě svědila, připravená prasknout pod náporem neznámých emocí, se kterými jsem bojovala, a přesto jsem věděla, co znamenají. Už to mělo přijít.

Chtěla jsem odpovědi, důvod k takovému ponížení, ale nedokázala jsem se přimět k tomu, abych se zeptala. Moje omegová vlčice už se krčila v rohu. Skrývala se. Podřizovala se vůli mé rodiny, jak mě to učili celý život.

Kostas věděl, co bratři Carterovi řekli a udělali. Nedělala jsem si iluze, že by ty stráže, které se objevily odnikud, aby mě zachránily na mé schůzce s Jakem, nenahlásily úplně všechno.

Ale stejně mi domluvil dalšího kluka, kterému v žilách kolovala carterovská krev.

V hlavě jsem měla naprostý zmatek. Až do rande s Justinem jsem ani na vteřinu nezapochybovala o lásce své rodiny ke mně; teď mi ale v hlavě neustále kroužily ty samé otázky. Celý týden jsem zachytávala pohledy služebnictva. Viděla je šuškat si. Neslyšela jsem je; moje vlčice se ještě neprojevila, ale jejich slova jsem cítila.

Mé ponížení bylo neustálé. Připadala jsem si úplně nahá.

„Katerino!“ zavrčel Kostas, teď už hlasitěji.

Polkla jsem, pomalu vstala, uhladila si šaty a nasadila zpátky svůj úsměv.

„Omlouvám se, Kostasi. Měla jsem puštěnou hudbu,“ zalhala jsem a naoko si vytáhla sluchátka z uší.

Bratr se zamračil a chvíli mlčel, než vešel do mého pokoje. Nevěřil mi. Určitě už věděl, že se mu vyhýbám.

„Dnes večer je Jarní bál. Matka ti připravila šaty a masku.“

Zněl nervózně. Nesvůj. Proč? Chodila jsem tam už roky, zpočátku tajně, kdy jsem se schovávala za závěsy ve velkém sále. Když mi bylo patnáct, byla jsem oficiálně představena – s maskou na tváři – a konečně mi dovolili dělat rodičům a bratrovi doprovod.

Za anonymitou masky jsem získala špetku svobody.

„Já vím,“ řekla jsem. „Budu připravená včas, nemusíš si dělat starosti.“

„Za pár dní máš narozeniny. Cítíš... něco?“

„Ne,“ zalhala jsem znovu.

Prohlédl to? Jeho pohled nezůstal na mé tváři o nic déle. Kostas si povzdechl a přešel k hromadě mých učebnic. Dokonce i v takový den musela být má práce hotová.

„Všechno, co dělám, dělám pro tvou ochranu, Katerino,“ řekl a prohrábl si vlasy rukama.

„Já vím.“

Jen už jsem si nebyla jistá, před čím přesně mě chrání.

„Nepotkala jsi tenhle týden nikoho, kdo by se ti líbil?“

Ne. Žádné náznaky pouta s osudovým druhem. Všichni mě odkopli, stejně jako ti, kteří přišli před nimi. Stejně jako bratři Carterovi.

„Ne, ale až se mi někdo zalíbí, okamžitě ti to řeknu,“ usmála jsem se, když jsem ho chytila za ruku. „Jsem si jistá, že si svého druha najdu brzo. Nedělej si starosti, Kostasi.“

„Byl bych raději, kdybychom ho našli hned. Než se projeví tvá vlčice,“ odvětil Kostas.

Takže to byl ten důvod přehnaného množství schůzek? Moje narozeniny? Docházel mi čas? Vybrali by raději jakéhokoli vlka, jen aby to nebyl můj osudový druh? Komukoli by se dalo odpustit, že si myslí, že mě postihne nějaká hrozná katastrofa, pokud nebudu označena a spárována ještě předtím. Ale jaká horší katastrofa mohla být než se spojit s vlkem, který nebude nerespektovat mé hranice nebo neuvidí nic jiného než omezení mé vlčice?

„Budu se snažit,“ usmála jsem se, „ale nemohli bychom na to pro dnešní večer zapomenout? Můžeme se prostě jen bavit?“

Jeho úsměv se vrátil, slabý a teskný.

„Někdy zapomínám, jak jsi mladá. Samozřejmě, princezno. Dneska večer se pořádně odvaž,“ pronesl. „Ale buď opatrná. Věci za našimi zdmi nejsou tak klidné, jak bych si přál.“

Kostas nikdy nemluvil o ničem za našimi zdmi. Mohlo tohle být to, kvůli čemu byla moje rodina tak nervózní? Lordswood byla koneckonců největší smečka v otcově království a naše království bylo největší ze čtyř. Náš komplex byl jako město; byli jsme soběstační. Nebylo by to poprvé, co by si nějaké jiné království pomyslelo, že si může vzít, co máme my. Byla jsem příliš arogantní, když jsem předpokládala, že jsou všichni nervózní kvůli mně?

„Dokonči si úkoly. Brzy ti přijdou pomoct.“

Když mě políbil na čelo, odešel a mé palčivé otázky zůstaly nevyřčeny. Skoro jsem se bála slyšet odpovědi.

O hodinu později vešlo do mého pokoje několik služebných a přinesly mé nové šaty a doplňky. Obvykle jsem tuto část milovala, ale tentokrát mi na hrudi ležel kámen. Byla jsem příliš nervózní. Byly mi ukradené vrstvy safírového hedvábí, jemná stříbrem protkávaná maska i šperky do vlasů.

Stále mě bolela hruď. Ale neodvážila jsem se položit ty hloupé otázky.

Věděl každý účastník bálu o tom, co se o mně říká? Smáli se mi všichni tajně?

Neměla jsem tušení, jak jsem se dostala ze šatny až na vrchol hlavního schodiště za svými rodiči.

„Vypadáš nádherně, Katerino,“ řekla královna Maria a vzala mé ruce do svých.

Skrz masku jsem jí do tváře neviděla, jen její blond kudrny vyčesané na temeni hlavy, ale v modrých očích se jí leskly slzy přesně tak, jak tomu bylo celý týden. Má hlava přepnula z doutnajícího hněvu na obavy o ni. Ale jakmile jsem si vzpomněla na Cartery a všechny ty další nedávné schůzky, hned to přeskočilo zpátky. Všechny do jednoho pečlivě vybrala matčina vlastní ruka.

„Děkuji, matko,“ usmála jsem se. „Vy také.“

Oba moji rodiče vypadali nádherně. Otec byl typický alfa, převyšoval nás všechny, dokonce i Kostase. Působil ještě vznešeněji s modrým královským pláštěm přehozeným přes svá obrovská ramena. Polovinu obličeje mu zakrývala maska a jeho šedé oči byly pronikavé jako vždy.

„Dnes večer na sebe nezapomínej, miláčku. Dívá se na tebe příliš mnoho očí.“

Její slova přiživila ten děs, který ve mně klíčil. Všechny ty oči budou skutečně upřeny na mě, přesně jako od chvíle, kdy mě poprvé představili. Ale budou se pod maskami smát?

„Ano, matko.“

„Kdyby ses dostala do nějakých potíží, vrať se do svého pokoje. Kostas se o to postará,“ řekl otec tichým, ale velitelským hlasem.

Král Christos nepotřeboval zvyšovat hlas, aby lidi donutil poslechnout jeho rozkazy. Jeho aura dokázala umlčet celé armády, čímž si také vysloužil právo vládnout všem smečkám ve vlkodlačím království. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by byl tak silný jako on.

Nebo tak jemný.

Jako by tušil, že mě děsí, jemně mě poplácal po rameni.

To byl ten důvod, proč pro mě rodiče chtěli osudového druha. Aby mě mohl utišit, když budu v nesnázích. Aby mě mohl chránit.

Aby mě mohl držet zavřenou v kleci mezi těmito stěnami, zatímco mi bude služebnictvo šuškat za zády.

„Pojďme,“ promluvil otec tiše. „Naši hosté jsou už zde.“

Společně jsme sestupovali dolů, otec nás vedl a Kostas šel za námi. Dokonalí. Vznešení. Byla jsem obklíčená přesně jako ta křehká princezna, kterou jsem byla.

Tohle byl můj život. Privilegovaný. Nádherný. Jako pestrobarevný ptáček v kleci.

Hruď se mi stáhla, neschopná zatlačit tu myšlenku zpátky dolů. Za maskou mi úsměv zmizel.

Byla jsem vězeň.

Musela jsem pryč.

Hudba se ve velkém sále rozléhala a páry se točily uprostřed parketu. Barvy kolem mě se ale slévaly. Zapomněla jsem na všechny ty věci, které jsem na Jarním bále milovala, když se mi v mysli ozývalo jen tohle rozhodnutí.

Opravdu se do toho pustím? Za těmito zdmi neznám nic. Jak tam přežiju?

Odpoutala jsem se od matky, vzala si skleničku a nepozorovaně vyklouzla ven. Nezastavila jsem se, dokud jsem nedošla na hlavní nádvoří. S povzdechem jsem do sebe kopla pití na ex a zvedla hlavu k obloze. Roky jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych prostě odešla ze zámku. Najít sama sebe a stát se vlastní paní. Dokonce jsem měla naplánovaný každý krok. Věděla jsem, jak získat supresiva z nemocnice a jaké oblečení si zabalit. Ale k ničemu jinému nad rámec toho jsem se nikdy neodhodlala.

Nebyla jsem svou vlastní paní.

„Jestli si povzdechnete ještě hlasitěji, lidé by si mohli pomyslet, že vám dělám něco neslušného.“

Ztuhla jsem.

Dech se mi zadrhl, když jsem se otočila za hlasem. Seděl na jedné ze židlí podél zdi, nohy překřížené a schovaný ve stínech.

Byl to cizinec, a přesto mi jeho hlas projel po zádech jako blesk. Byl hluboký a sametový, jeho jemné tóny mě k sobě přitahovaly skoro jako lano. Všechno ostatní ustoupilo do pozadí, když jsem k němu udělala krok.

Kdo to byl?

Něco na něm bylo jinak. Něco nebezpečného. Necítila jsem z něj alfí auru, a přesto jsem vnímala jeho moc.

„Tady je. Zajímalo by mě, jestli to je její další rande.“

Známé hlasy za mými zády mě stáhly zpět. Hlasy Carterů. Smích, který po nich následoval, způsobil, že do mě s ohlušující silou narazila předchozí zuřivost. Zatínala jsem ruce v pěst a otočila se zpátky dovnitř.

Tak a dost.

Skončila jsem.

Odcházím.