HUNTER

Ta vůně.

Roztavený jantar, kouřová vanilka a něco nečekaného. Čokoládový peprmint?

Nesla se blíž a dráždila mé smysly. Slabá, postrádající zemitost typickou pro vlky, a přesto neméně omamná. Zhluboka jsem ji natáhl do plic, než jsem se stihl zastavit.

Ale žena se ode mě s vířením hedvábí odvrátila, bradu zdviženou, narovnaná záda, a vtrhla zpátky k tomu nabubřelému zámku, kterému vlkodlačí alfa král říkal domov. Zlaté vlasy smotané do koruny zachytávaly světlo, a téměř se tak vyrovnaly lesku šperků, které ji zdobily.

Málem jsem zavrčel, šelma ve mně mě nutila jít za ní. Můj stisk na opěrkách židle zesílil tak, až dřevo zapraskalo. Kvůli tomuhle jsem tady nebyl. Musel jsem se soustředit.

Zatímco jsem se vzpamatovával, zaslechl jsem smích nějakých teenagerů, jak kráčejí dovnitř za tou dívkou.

„Nechápu, že si myslí, že ji někdo bude chtít,“ odfrkl si jeden z kluků. „I s jejím věnem nakonec akorát oslabí každou smečku, se kterou se spojí.“

Byla to ona? Ta nepolapitelná princezna z Lordswoodu? Ta, kterou ten arogantní král předváděl jako dobytek na trhu? Ten kluk byl sice nevychovaný, ale měl pravdu. Její pověst byla v troskách. Žádný chlap, který má aspoň špetku sebeúcty, by na tohle nekývl, ať už by byl osudový druh, nebo jen vybraný partner.

S povzdechem jsem se opřel do křesla. Na pouhé lusknutí mých prstů ze stínů vystoupil Elijah, tichý jako vždy, a podal mi složku. Ty neschopné lordswoodské stínové stráže zřejmě ani netušily, že tu vůbec byl.

„Měl jsi pravdu. Je tady,“ řekl můj beta.

Nepotřeboval jsem ji otvírat. Samozřejmě že jsem měl pravdu. Jen psychopat by tančil přímo pod králem a navíc s terčem na zádech. Ale jednal na vlastní pěst? To zatím jasné nebylo. Ten bastard se mi začínal dostávat pod kůži.

Vstal jsem a vrátil mu složku.

„Mám jít s tebou? Sledují tě. Vypadá to, že tě čekají.“

„Dneska večer po mně nepůjde. Jen mě provokuje,“ zavrčel jsem a upravil si oblek. „A je mi jedno, jestli mě sledují.“

Kdo by se odvážil proti mně zakročit?

„Zkusíš své štěstí u princezny i ty?“

Prudce jsem otočil hlavu k Elijahovi, zatímco on se s uchechtnutím znovu rozplynul ve stínech.

Moje štěstí? Jen ten samotný fakt, že se král Christos opovážil přidat mé jméno na ten seznam, byla naprostá urážka.

Moje maska měla tvar zlaté lebky a byla to snad ta nejabsurdnější věc, jakou jsem kdy měl na sobě. Christos Lordswood nařídil podobné ozdoby od chvíle, co představil svou „dráhý“ dcerušku společnosti, což byla další rána pod pás. Právě z toho důvodu jsem jejich pozvání léta ignoroval. Jenže tentokrát šlo o životy.

Tomu by ale sotva někdo uvěřil, kdyby vešel do velkého sálu. Byla to čirá dekadence. Všude zlato, stříbro a královská modř. K nezaplacení drahé ornamenty a šperky vystavené jako tretky. Živý orchestr hrál ty nejmodernější skladby, zatímco obsluhující proplouvali kolem s číšemi vína, na které by většina smeček nevydělala za celý život. Vsadil bych se, že připravená hostina byla stejně tak okázalá. Christos neměl žádný respekt k utrpení ostatních, a vypadalo to, že to platilo i pro další alfy.

Stáli stranou, obklopeni svými vlastními lidmi, a přetvářka jednoty z nich přímo křičela. Jarní bál neznamenal vůbec nic, když celý sál naplňovala jen jejich ega.

Christos nebyl králem nikoho.

Všichni dělali, jako bych vůbec neexistoval.

Pohled alfy Cartera zabloudil mým směrem a jeho bledá tvář ještě více zbledla. Ušklíbl jsem se, pozvedl k němu číši a ten bezpáteřní alfa uhnul pohledem.

S povzdechem jsem se vrátil k práci. Proplétal jsem se mezi hosty, oči a uši na stopkách, ale nezachytil jsem nic kromě zbytečných konverzací. Nikdo by nešuškal o krveprolití v dokonale vyleštěných stěnách u Christose.

Náhlý záblesk modré přitáhl můj zrak a já se zastavil. Byla to princezna, kterou nikdo nechtěl. Ladně proplouvala místností, přijímala, jak jí dav ustupuje z cesty, jako by to bylo její nezpochybnitelné právo, a zastavila se vedle svého bratra, dalšího nesnesitelného pitomce.

Lordswoodská smečka jich byla plná.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal princ Kostas.

Jeho slova jsem zachytil i přes hudbu a hluk hlasů.

Princezna přikývla, ale nic neřekla. Stále žádný hlas. Její vzdechy byly tiché a prodyšné, zněly skoro jako začátek sténání. Tu myšlenku jsem setřásl, ale zvědavost mě nepustila. Jak vlastně zněla? Ufňukaně? Arogantně?

„Řekni, až toho budeš mít dost. Vrátíme se a já ti nechám poslat večeři do pokoje,“ pronesl Kostas a položil ruku na tu její.

Zúžil jsem oči nad tím ochranitelským způsobem, jakým se jí dotýkal na ruce. Byli to sourozenci, ne? Kostas už dokázal vymlátit duši z kohokoliv, kdo v blízkosti křehké princezny jen špatně dýchal. Rozhodně to přeháněl, ale co já o tom vím? Žádné sourozence jsem neměl.

„Potkalas někoho... speciálního?“ zašeptal Kostas.

Aha.

Byl tenhle bál další trh s masem? Další šance najít toho nepolapitelného osudového druha?

S kroucením hlavy jsem odložil pití a připravil se k odchodu. Tady na mě nic nečekalo. Bylo mnohem lepší sledovat mé podezřelé ve chvíli, kdy odcházeli. Masky skrývaly úplně všechno a neměl jsem žádné pachy, které bych mohl sledovat.

Pak ale promluvila.

„Ne. Ale ráda bych si zatancovala, než se vrátím do pokoje.“

Do prdele.

Zaslechnutá slova okamžitě stočila mou pozornost zpátky k princezně. Očekával jsem, že její hlas bude tichý a plachý, ale on byl hluboký a pevný. Opatrný. Jako med odkapávající ze stříbrné lžičky. Úplný protiklad.

Moje šelma se vzepjala a znovu se zaměřila na princeznu.

„Nikdo tady není hoden toho, aby s tebou tančil,“ řekl Kostas. „Smím o tu poctu požádat já?“

Nikdo tu není hoden?

Opravdu?

Se širokým úsměvem jsem udělal krok vpřed a ignoroval alfy a luny, kteří se neobtěžovali mě ani pozdravit, dokud jsem nestál přímo před oběma sourozenci.

„Vaše Výsosti,“ řekl jsem s úklonou, „smím prosit?“

Princezna se podívala na svého bratra, jako by čekala na jeho svolení. Dovolí úžasný princ Kostas Lordswood své malé sestřičce tančit s ďáblem? Mou auru jsem sice skrýval, ale nepochyboval jsem o tom, že Kostas moc dobře ví, s kým má tu čest. Znal naprosto každého do vzdálenosti míle od své sestry.

A jak jsem předpokládal, když jsem zachytil princův pohled, bylo v něm tolik ledu, že by to pálilo. A strach? Na spánku mu tepala žíla nad fantomovou maskou zakrývající mu půlku tváře.

Odváží se mi postavit?

„Kostasi?“ zeptala se princezna a upoutala na sebe jeho pozornost.

„Je to na tobě, Katerino. Nenutím tě dělat nic, co sama nechceš.“

Zaváhala, a potom princova sestra pustila bratrovu paži a natáhla ke mně ruku v krajkové rukavičce. Kostasovi zacukalo v koutku úst a vzduch kolem něj zapraskal neovladatelnou mocí.

Až do chvíle, kdy Katerina zakňučela a cukla sebou.

Samozřejmě. Křehká malá omega. Nesnese sebemenší nepohodlí.

Kostas se usmál, maskoval svou auru a pohladil ji po zádech.

„Běž,“ pronesl jemně. „Běž si zatančit. Musím si promluvit s pár lidmi.“

Katerina se napůl otočila, jako by chtěla následovat bratra, ale já sevřel její ruku ve své. S její plnou maskou jsem neviděl do tváře, ale její tělo ztuhlo. Tempo tlukotu jejího srdce se zrychlilo. Modré oči se střetly s mýma. Na krátký okamžik v nich vyšlehl oheň. Možná to byl jen odlesk světla, protože vzápětí sklonila hlavu s podřízeným gestem a nechala se vést.

Jako hodná malá omega.

Málem jsem si při těch slovech odfrkl, když jsem ji dovedl do středu místnosti a otočil se k ní čelem.

A pak mě znovu udeřila ta její vůně.

Kurva. Proč jsem se sakra nechal vyprovokovat Kostasovými slovy? Bylo mi úplně ukradené, jestli si o mně princ myslí, že nejsem hoden. Ale stál jsem tam, natahoval si princeznu blíž a nasával její vůni, jako bych bez ní měl zemřít.

Oči ostatních jsem neignoroval. Orchestr dál hrál, ale místnost ztichla. Taneční parket se vyprázdnil, a najednou jsme tam zůstali jen my dva.

Byla drobná. Křehká. Dosahovala mi sotva po hruď, viděl jsem až na temeno její hlavy. Má ruka objala její pas, zastavila se v prohlubni jejích zad a přitáhla ji k sobě blíž. Šelma ve mně málem zapředla. Proč tak krásně voněla? Proč byl ten pocit tak dokonalý? Pod vrstvami šatů propouštělo její tělo teplo až ke mně.

Princezna zatajila dech a udělala krok vzad se skloněnou hlavou. Hudba se znovu donesla až k mým uším a připomněla mi, kde jsem. Choval jsem se naprosto nevhodně. Špinil jsem ten nejvzácnější drahokam Lordswoodu.

„Odpusťte, Vaše Výsosti,“ řekl jsem a znovu popadl její ruku.

Tentokrát jsem udržel uctivý odstup. Plynule jsme proplouvali kroky waltzu. Bohyně, přesně zapadala do mých náručí. Kdybych se jen naklonil, kdybych přitiskl rty na její krk a…

Ne.

Stisk na jejích spodních zádech zesílil, i když jsem se od ní snažil trochu odtáhnout. Co to sakra bylo?

Zatím neprošla proměnou. Byla moc mladá. Nezkušená. I když jsem byl nejméně o osm let starší než ona, proměnou jsem prošel už dávno před ní.

A navíc to byl potomek toho zkurvysyna Lordswooda.

Hudba se změnila, což přitáhlo mou pozornost zpátky k místnosti a k omeze, která stále odmítala pohlédnout mi do očí. Nechtěl jsem ve své posteli žádnou ženu bez páteře. To balení sice vypadalo krásně; o tom se nedalo pochybovat. Ale krev v jejích žilách byla zkažená.

„Předpokládám, že tohle můžu považovat za své setkání na řadě,“ pronesl jsem plochým hlasem.

Princezna prudce zvedla hlavu. Vyšlehl na mě modrý oheň a tentokrát to nešlo s ničím splést. Její ramena se narovnala a ruce si založila před sebou.

„Ano, to jistě můžete. Můj bratr měl pravdu, nejste toho hoden. Užijte si bál, pane.“

Otočila se a odkráčela pryč, jako by celému království vládla ona. A kurva, to mou šelmu donutilo zavýt.