Kapitola 3.

Po osvěžení se Hazel rozhodla pro schodiště místo výtahu, i když to připadalo jako výstup na mrakodrap. Raději bude trpět bolavými nohami, než aby byla znovu uvězněna v té dusivé kovové krabici.

Když se dostala dolů a stále se snažila popadnout dech, všimla si řady služebných nesoucích podnosy s jídlem. Její žaludek jí na to odpověděl kručením. Následovala je v domnění, že míří do jídelny.

V okamžiku, kdy vešla dovnitř, ztuhla.

Dech se jí zasekl, když vstřebávala tu velkolepost před sebou – skleněné stěny, nábytek se zlatými akcenty a lustr, který vypadal, jako by patřil do královského paláce. Každý centimetr Axelova domu křičel luxusem.

„Opravdu by sis měl pořídit eskalátor,“ zamumlala Hazel, ztěžka vydechla a vešla dovnitř, kde našla Axela, jak už jí.

Zvedl k ní zrak, ale jeho pozornost okamžitě klesla níž – na proužek kůže vykukující mezi jejím zkráceným topem a roztrhanými šortkami. Jeho oči se zdržely na jejích křivkách, prsty jemně sevřely sklenici, než ji zvedl a pomalu se napil.

„Cokoliv pro tebe, holči—"

„Mamino!“ přerušila ho dřív, než to stihl doříct, a až příliš pozdě si uvědomila, že reagovala impulzivně.

Axel se ušklíbl. „Přetvářka tě zničí, mamino. Líbí se ti, když ti tak říkám, viď?“

Hazel protočila panenky a ignorovala ho, místo toho se soustředila na jídlo před sebou. Nandala si porci a pustila se do toho, mlčky si vychutnávajíc ty chutě.

Na chvíli byl jediným zvukem v místnosti cinkání příborů.

Pak jí zabzučel telefon.

Podívala se na displej a okamžitě se usmála – byl to Armstrong.

Axelovi oči zableskly nad její reakcí a pevněji stiskl vidličku. Takový úsměv u ní ještě neviděl, alespoň ne ve své přítomnosti. Čelist se mu zatnula.

„Ahoj, zlato.“ Armstrongův hlas se ozval z reproduktoru, tichý a laskavý.

Hazel se mírně zachichotala a napila se džusu ve snaze zapít sousto, které jí uvízlo v krku. Najednou se ale cítila rozpačitě s vědomím, že ji Axel sleduje.

„Omluv mě,“ zamumlala a pokusila se vstát, ale Axelův ostrý pohled ji přibil na místo.

„Kam jdeš?“ Jeho hlas byl tichý, pevný – velitelský.

Hazel těžce polkla.

„Haló?“ ozval se znovu Armstrongův hlas, protkaný obavami.

„Sedni,“ nařídil Axel.

Nebyla to prosba. Byl to rozkaz. Takový, kterému s největší pravděpodobností vyhoví.

Hazel moc dobře věděla, že by ho neměla pokoušet, když použil tenhle tón. Léta dětství v jeho blízkosti jí o něm dala obrovské znalosti. Beze slova se zhroutila zpět do sedadla a pevně svírala telefon.

„Ahoj,“ řekla jemně do telefonu, snažíc se znít nepoznamenaně.

Axel zaťal čelist nad tím, jak s ním mluvila – tak jemně, tak odlišně od způsobu, jakým mluvila s ním.

„Co se tam děje? Jsi už ve Washingtonu? Jsi v pořádku?“ ptal se Armstrong.

Hazel vydechla. „Ptáš se na příliš mnoho věcí najednou,“ dobírala si ho, snažíc se uvolnit napětí.

„To je v pořádku, začni odkudkoliv.“

„Jsem ve Washingtonu a jsem v pořádku. Ale do zítřka tě neuvidím,“ vysvětlovala a pečlivě volila slova. „Můj táta trvá na tom, abych bydlela u jednoho blízkého příbuzného.“

Axelovy oči při těch slovech ztmavly.

Armstrong se zhluboka nadechl, zjevně zklamaný, ale nehádal se.

„Omlouvám se,“ zašeptala Hazel.

„To je v pořádku,“ povzdechl si. „Budeme mít pro sebe čas ve škole.“

„Ano, přesně,“ usmála se s úlevou. „Zavolám ti později večer, dobře?“

„Dobře, zlato. Miluju tě.“

Axelova vidlička se zastavila. Prsty se mu stočily v pěst.

Hazel zaváhala. Věděla, že Armstrong je žárlivý typ, a kdyby neodpověděla, jen by to způsobilo problémy. Ale také znala Axela a cítila tíhu jeho pohledu na sobě.

„Taky tě miluju,“ řekla tiše, než hovor ukončila.

Následovalo dlouhé, tíživé ticho.

„Kdo to byl?“ zeptal se nakonec Axel, oči stále upřené na svůj talíř, když si vzal další sousto – až příliš ležérně, až příliš nedotčeně. Ale Hazel se nenechala oklamat.

„Do toho ti nic není,“ odsekla a mírně od sebe odstrčila talíř.

Axelův výraz zůstal nečitelný, ale jeho hlas klesl o nebezpečnou oktávu.

„Mám plné právo se ptát. Jsi v mém domě, což znamená, že je mou věcí na tebe dohlížet.“

Hazel si odfrkla a zkřížila paže na hrudi. „Komu jinému bych asi říkala ‚miluju tě‘?“

Axel se ušklíbl, ale nebylo v tom nic vtipného. „Holky jsou v dnešní době nevyzpytatelné. Co já vím, možná experimentuješ s lesbismem.“

Hazel se málem udusila džusem. „Nejsem lesba, Axele. Mluvila jsem se svým přítelem.“

Axelovo sevření vidličky se zpřísnilo. Zaťal čelist a klouby mu zbělely.

Přítel.

Z toho slova mu v ústech zůstala hořká pachuť.

„Takže ty máš teď přítele?“ Jeho tón byl nečitelný, ale Hazel vycítila tu změnu v jeho náladě.

„Ano. Máš s tím nějaký problém?“ Pozvedla obočí a postavila se mu.

Axel si odfrkl. „Jak dlouho ho znáš?“

Hazel mírně naklonila hlavu. „Zhruba dva roky.“

Axel se uchechtl bez špetky humoru. „Doufám, že tě dokáže pořádně uspokojit.“

Hazel ho zpražila pohledem. „Všechno není jen o sexu, Axele.“

Axel se ušklíbl. „Tak o čem to tedy je?“

Hazel zaťala pěsti. „Jsi nemožný.“

Axel se líně opřel o opěradlo. „Tvůj přítel musí být světec,“ uvažoval nahlas. „Protože kdybych tě měl já, nikdy bych tě nenechal jít spát, aniž bych ti připomněl, komu patříš.“

Hazel se zadrhl dech.

Nenáviděla, jak byl syrový. Ale ještě víc nenáviděla to, jak jí jeho slova svírala žaludek způsobem, kterému nerozuměla.

„Kolikrát jste spolu spali?“ zeptal se Axel klamně ležérním tónem.

Hazelina tvář zrudla. „Do toho ti vůbec nic není!“

Axel naklonil hlavu. „Takže... ani jednou?“

Hazeliny rty se mírně pootevřely, ale nevyšla z nich žádná slova.

Axel na ni dlouze hleděl, než vydechl a na tvář se mu vplížil pomalý, uspokojený úšklebek.

„Jsi panna.“

Jeho slova nebyla otázkou. Byla to konstatování. Objev.

Hazeliny prsty se obtočily kolem vidličky. „A co když jsem?“

Axel neodpověděl. Jen ji pozoroval a hlavou se mu honily nevyřčené myšlenky.

Poprvé od jejího příjezdu byl vděčný, že ji její otec svěřil do jeho péče.

Protože žádný jiný muž se jí nedotkne.

Ne dřív, než on.

Později toho večera se Hazel rozhodla zamířit nahoru odpočívat.

Jakmile ale uviděla to dlouhé schodiště, zasténala. Byla už vyčerpaná a při pomyšlení, že to má znovu vyjít, cítila v nohách slabost.

Přesto šla dál. Krok za krokem. Dokud—

Dvě silné paže ji náhle nenabraly do vzduchu.

Zatajila dech a nasála jemnou vůni jeho kolínské, když ji Axel nesl s lehkostí ve svých náručích.

„Axele.“ Její hlas se ozval v napjatém vydechnutí. Chtěla protestovat, ale její tělo ji zradilo a roztálo do tepla jeho objetí.

„Jsi tak křehká, mamino,“ zamumlal, jeho hlas u jejího ucha zněl chraplavě. „Jestli nezvládneš ani tyhle schody, jak zvládneš moje péro, co?"

Hazelino srdce bušilo do žeber.

A její mysl pádila o závod.

Jeho péro? Jak... jak obrovské asi je?

Axelovy paže se kolem ní stáhly a jeho prsty se otřely o holou kůži na jejím stehně.

Hazel těžce polkla a vytrhla se ze svých myšlenek.

Nenáviděla ho.

Nenáviděla, jak snadno se jí dostal pod kůži.

Ale ze všeho nejhorší...

Nenáviděla, jak moc se jí to líbilo.

Jak moc toužila po víc.