LIORA

Uplynuly hodiny a já dál zůstávala v té temné místnosti, vyčerpaná z toho, jak jsem do dveří bušila vší silou.

Vzdala jsem to, když jsem si uvědomila, že to nemá smysl. Tady zemřu. Skutečnost, že si nikdo nevšiml mé nepřítomnosti, než autobus odjel, jasně ukazovala, jak bezvýznamná jsem. Ani naše učitelka si toho nevšimla, i když jsem si byla jistá, že se museli přepočítat.

To jen potvrzovalo, že i kdybych teď zemřela, nikomu bych nechyběla. Dami by to možná mrzelo, ale posunula by se dál. Ostatně, kamarádily jsme se sotva měsíc.

A tak jsem zůstala v té temné a tiché místnosti, aniž bych podnikla sebemenší pokus se osvobodit.

„Vstávej!“

Probudila jsem se s trhnutím při zaslechnutí toho pronikavého hlasu a okamžitě jsem vyskočila na nohy. V určitém okamžiku jsem asi usnula, a jak jsem tápala v té tmavé místnosti, dospěla jsem k závěru, že ten hlas patřil snu.

„Otevři ty dveře!“ zavelel ten pronikavý hlas znovu a duše mi málem vyletěla z těla. Ten ženský hlas zněl starodávně a mysticky, jako by ani nebyl z tohoto světa. Znělo to, jako by vycházel ze mě, zeshora, odněkud z místnosti, zvenčí místnosti.

Byl děsivý, a přece uklidňující.

„Hned otevři ty dveře!“ zazněl povel, má ruka zašátrala ve tmě, nahmatala kliku a otočila jí.

Dveře se otevřely.

Dveře, které jsem se nesčetněkrát pokoušela otevřít, se teď otevřely úplně lehce.

Vyšla jsem ven do temné chodby a tiskla se ke zdi, jak jsem se snažila najít cestu ven. Už byla hluboká noc a byla to pravděpodobně její nejtemnější hodina, protože jsem neviděla vůbec nic, ani ruku před obličejem.

Ale šla jsem dál. Padala jsem a zakopávala o různé věci, ale nezastavila jsem se. Jen se potřebuju dostat ven, a odtamtud už bude snadné najít hlavní silnici.

Nebylo to snadné. Venku byla ještě větší tma než uvnitř. Nebylo to vůbec snadné. Zakopla jsem, spadla, o větve jsem si rozedřela kůži, děsily mě podivné zvuky a donutily mě poslepu utíkat středem hustého lesa.

Dokud se nestalo něco mystického.

Odnikud se na mě rozzářilo jasné světlo. Zpočátku jsem si myslela, že je to nějaká velká jasná lampa, ale žádné světlo by nikdy nedokázalo zářit tak silně.

Vzhlédla jsem a uviděla, že je to úplněk ve své největší jasnosti. Ten úplněk se zjevil jen tak odnikud, i když vůbec neměl vyjít. Ve škole nás učili sledovat fáze měsíce a já věděla, že úplněk byl přesně před měsícem.

Ještě nenastal čas na další.

A přesto byl tady. Zářil přímo nade mnou a osvětloval mi cestu. Nezaobírala jsem se tím, jak podivné to bylo: ten hlas, který mě donutil otevřít dveře, tenhle nenadálý úplněk, přítomnost, která mě obklopovala a chránila jako plášť.

Chtěla jsem se prostě jen dostat pryč.

Takže jsem utíkala. A úplněk mi osvětloval cestu a následoval mě... Ve skutečnosti mě doopravdy následoval, nebyl vůbec statický, a to jen dál potvrzovalo, že tohle nebylo normální.

Možná se mi to zdálo. Nebo jsem v té Tiché místnosti zemřela a tohle byl nějaký druh posmrtného života.

Stále jsem běžela, když jsem to zaslechla. Hlasité zavytí. Nejohlušující zavytí, jaké jsem kdy slyšela. Rozeznělo se celým lesem, otřáslo stromy i zemí. Otřáslo i mou duší.

Po zavytí následovalo dopadání tlap na zem, jako by se tu proháněla vlna tsunami. Ještě jsem ho neviděla, ale cítila jsem ho, obrovského vlka, který ke mně běžel. Cítila jsem ten pohyb, cítila, jak skáče vzduchem a láme stromy.

Cítila jsem to, ale nic mě nepřipravilo na tu čirou obludnost jeho velikosti, když skočil vzduchem a dopadl jen pár stop ode mě.

Šok mě srazil na zem. Ten vlk, bílý se zlatými pruhy, obrovský jako nějaký bungalov a s očima planoucíma horkou červení, postupoval ke mně, jako bych byla jeho kořist.

Strach, který jsem cítila, mě natolik ochromoval, ale ne natolik, aby mě udržel na zemi. Donutila jsem se vstát a začala běžet opačným směrem.

Jenže z toho směru se vynořil podobný vlk. Tenhle byl černý s rovněž zlatými pruhy a jeho oči byly modré.

Otočila jsem se na druhou stranu, abych utekla, ale objevil se třetí vlk. Zlatý vlk s černými a bílými pruhy a očima tak zelenýma.

Ti tři vlci mě zahnali do kouta ze všech stran. Nebylo kam utéct. Postupovali ke mně, dokud jsem nezůstala přesně uprostřed, malá, bezvýznamná, bezmocná a kořist připravená na to, až ji sežerou.

Takže takhle to skončí? Budu sežrána těmito gigantickými vlky pod podivným úplňkem.

Vlci společně zavyli a otřepali se, a ten zvuk byl tak děsivě hlasitý, že jsem instinktivně zavřela oči a čekala na roztrhání.

Ale to nepřišlo. To, co přišlo, byly zvuky praskajících a natahujících se kostí. Otevřela jsem oči a uviděla, že se vlci mění do svých lidských podob.

Dokončili svou proměnu ve stejnou chvíli, ale mé oči byly nejprve přitahovány k bílému vlkovi. Když se objevila jeho tvář, patřila Adamu Hawthornovi.

Ten vlk byl Adam Hawthorne, oči měl stále vlčí, drápy pořád vytažené a cenil na mě tesáky. Vypadal rozzuřeně, jako by mě chtěl přímo tady na místě zabít.

Černý vlk byl Carlton Hawthorne a přestože byl ve stejném fyzickém stavu jako jeho bratr, jeho tvář byla bezvýrazná.

Ten zlatý byl Braxton Hawthorne a on, s vytaženými drápy, vyceněnými tesáky a vlčíma očima jako jeho bratr, vypadal kupodivu pobaveně, jako by byl zasvěcen do nějakého interního vtipu, o kterém jsem neměla ponětí.

Ti tři se ke mně znovu společně začali přibližovat, zatímco já se v duchu modlila, aby se země otevřela a pohltila mě.

Zastavili se, když už mezi námi nebyl žádný prostor, a pod úplňkem, který stále svítil přímo nad mou hlavou, pronesli společně to poslední slovo, které bych si kdy pomyslela, že od nich uslyším.

„Družka.“