LIORA

„Družka.“

To slovo, které vyřkli všichni tři současně, mi stále dokola znělo v hlavě.

Tady stáli bratři Hawthornové, trojčata princů královské smečky, obklopovali mě a prohlašovali mě za svou družku.

Měsíc svítil pořád přímo nad námi, jasnější než kdy dřív, a ve vzduchu visel pocit, který jsem nedokázala pojmenovat, pocit, který nebyl přirozený, který mi zrychloval tep, ne ze strachu z nich, ale z pocitu pouta.

„Co to má kurva znamenat?“ zařval Adam na plné kolo a kouzlo, ať už to bylo cokoliv, co začínalo ve vzduchu rozkvétat, se zničehonic vypařilo.

Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji, a tentokrát to bylo ze strachu.

„Myslím, že jsem se tě na něco zeptal,“ zařval znovu a já se instinktivně přikrčila a ucouvla. „Cos to kurva udělala?“

„Já... já jen...“ zakoktala jsem se a třásla se po celém těle. „Ztratila jsem se a ten podivný měsíc mě přivedl sem. Já jen...“

„Ach,“ jeho sadistický smích se rozlehl lesem a krev mi v žilách zmrzla na led. Sehnul se a zvedl mě za límec mé uniformy, jako bych nic nevážila.

„Tenhle les je pouhým vlkům zapovězen a jakýkoliv člověk, který do něj omylem vstoupí, by zemřel, protože nedokáže zvládnout jeho moc, ale ty jsi tady, stále dýcháš a naši vlci tě nazývají svými družkami. To je nemožné. Princové ještě nikdy neměli jen jednu jedinou družku, a i kdyby k tomu mělo dojít teď, nebudeme spojeni s ubohou lidskou courou!“

Jeho hlas zaduněl a jeho vlk mu z hněvu v očích zazářil ještě jasněji. Nedokázala jsem zadržet slzy, které se mi z očí hrnuly v proudech.

„Přísahám, nic jsem neudělala. Když mě teď necháte jít, nikdo se to nedozví. Nikomu o tom neřeknu ani slovo.“

„Nemůžeme tě jen tak nechat jít,“ ozvala se Carltonova odpověď, když došel na místo, kde jsem visela v Adamově sevření, „jsi naše družka. Jsi královská družka.“

„Přestaň jí tak říkat!“ zavrčel Adam. Střelil pohledem po svém bratrovi, a když se znovu otočil na mě, v jeho očích byl výraz naprostého a divokého hněvu. Jako by to byl vražedný druh vzteku, živočišný, ze kterého to vypadalo, že je jen pár vteřin od toho, aby mi utrhl hlavu od těla.

Děsilo mě to. Jeho hněv byl děsivý.

„Pusť ji, Adame.“

„A co pak?“ vyštěkl na Carltona. „Vzít ji do paláce? Vyhlásit ji za naši družku nebo co?“

„Mohli bychom ji rovnou tady a teď odmítnout,“ řekl Braxton z místa, kde teď stál opřený o strom a pozoroval nás, jako bychom byli nějaká scéna z telenovely. „Odmítneme ji a půjdeme každý svou cestou. Nikdo se nemusí dozvědět, že jsme našli svou první družku.“

Ostatní dva bratři byli na chvíli potichu, než se na Adamově tváři rozlil ulehčený úsměv a pustil mě na zem, jako bych byla nic. Ignorovala jsem palčivou bolest, kterou jsem cítila. Na bolesti nezáleželo. Jediné, na čem záleželo, bylo, jak se odtud dostanu v jednom kuse.

„Ano, ano... to je dobrý nápad. To je dokonalé... Pojďme...“

„Fakt si myslíš, že palác a královská čarodějka nedostali zprávu, že už jsme našli svou družku?“

„Je mi úplně jedno, jestli to zjistili, nebo ne!“ zakřičel na Carltona, a zatímco ten nad jeho tónem ani nemrkl, já se rozklepala.

„Jediné, na čem mi záleží, je odmítnout ji a poslat ji pryč. Způsob, jak se vypořádat s následky, vymyslíme později.“

„Tak dobrá, jestli je tohle to, co chceš, udělejme to,“ připustil Carlton snadno a já málem štěstím zaplakala. Ať už to byla jakákoliv noční můra, nemohla jsem se dočkat, až ji nechám za sebou.

„Já, Adam Hawthorne, první princ Alfa ze smečky SilverMoon, syn Rerai a Nicka Hawthornových, tě, Lioro, tímto odmítám jako svou družku.“

„Já, Braxton Hawthorne, druhý princ Alfa ze smečky SilverMoon, syn Amber a Nicka Hawthornových, tě, Lioro, tímto odmítám jako svou družku.“

„Já, Carlton Hawthorne, třetí princ Alfa ze smečky SilverMoon, syn Amber a Nicka Hawthornových, tě, Lioro, tímto odmítám jako svou družku.“

Čekala jsem, co mi připadalo jako hodiny, než si bratři vyměnili pohledy a Adam vzteky udeřil do země. Země pod námi i okolní stromy se tou silou jeho hněvu otřásly.

„Nech ji, ať nás odmítne ona,“ navrhl Carlton a Adam neztrácel ani vteřinu a znovu mě popadl.

„Slyšelas ho,“ zavrčel na mě, „udělej to.“

„Já Liora Coleová z z...“ můj hlas se třásl, „Já, Liora Coleová odmítám prince Alfy Adama, Braxtona a Carltona Hawthornovy jako své druhy.“

Nic se nestalo, mně ne a jim už vůbec ne, protože Adamovo sevření kolem mého límce se ještě utáhlo, než mě znovu hodil na podlahu.

„Něco udělala. Něco dělá,“ prohlásil a chodil sem a tam po mýtině, zatímco můj strach a obavy narůstaly. Bála jsem se, že něco sebere a praští mě tím. Bála jsem se, že navrhne, aby mě zabili a pohřbili mé tělo, aby se o tomhle spojení nikdy nikdo nedozvěděl.

Tato noční můra začínala být až příliš zdrcující. Nechtěla jsem nic víc než se z ní probudit. V té temné místnosti to bylo lepší. Tam jsem si aspoň byla jistá, že zemřu. Teď jsem nevěděla, co se mnou udělají, a jakékoliv možnosti, pro které se nakonec rozhodnou, pro mě nebudou mít dobrý konec.

„Myslím, že ji musíme vzít do paláce,“ navrhl znovu Braxton.

„Vzít si lidskou družku do paláce? Radši bych předtím zemřel.“

„Takže co podle tebe máme dělat teď?“ zeptal se Carlton.

„Navrhuju, abychom...“ Adam svou větu nedokončil, když na mýtinu zničehonic vstoupili nějací muži v uniformách. Bylo to tak náhlé, protože jsem vůbec neslyšela jejich kroky.

„Moji princové,“ pozdravil ten, který se zdál být jejich velitelem. Adam vypadal ještě naštvaněji a nedíval se na ty muže, díval se na mě.

„Palác dostal zprávu, že jste našli svou družku. Alfa a Luna nařídili, abychom vás bezpečně doprovodili zpět do paláce.“