LIORA

Další hodina utekla jako v mlze.

Od stráží, které daly princům pláště, aby se zakryli, což mě poprvé od začátku noci upozornilo na jejich nahotu, přes vedení k tomu nejluxusnějšímu autu, jaké jsem kdy viděla, přes zastávku v paláci a cestu mezi vysokými zdmi a po lesklých podlahách, až k tomu, že jsem se konečně ocitla v přítomnosti krále Alfy a královny Luny.

Uběhlo už pár minut, co jsem stála v jejich přítomnosti, a já snad ještě ani nedýchala. Na trůnech vypadali jako božstva a díky mocné auře, kterou vyzařovali, jsem se cítila, jako bych v jejich přítomnosti neznamenala vůbec nic. V místnosti byla ještě jedna žena, seděla na podlaze a na kotnících a zápěstích měla náramky z kauri mušlí. Strašidelná atmosféra, která se kolem ní vznášela, byla příliš silná, než aby se dala přehlédnout.

Snažila jsem se dívat na podlahu, abych splynula sama se sebou a aby zapomněli na mou existenci, ale pak jsem se přistihla, že zase vzhlížím a dívám se na Lunu Amber. Dívala se na mě. Proto mě můj šestý smysl přinutil vzhlédnout. Pozorovala mě, jako když si někdo prohlíží exponát, jako by se snažila uvidět všechny mé součástky a přijít na to, o co kolem mě vlastně jde.

Proč byl obyčejný člověk jako já spojen s jejími třemi syny?

Bylo to znervózňující.

Pak se usmála takovým způsobem, až se její obličej úplně rozzářil a rozjasnil. Ještě než promluvila, už jsem se cítila uvolněněji.

„Uklidni se, dítě, my tě neukousneme a jak se ukazuje, teď jsi jednou z nás.“

Nééé. Chtěla jsem křičet, že to je omyl, chyba ve výpočtu, že prostě neexistuje, abych doopravdy byla spojená s kterýmkoliv z nich. Chtěla jsem se vrátit na kolej, do bezpečí mého pokoje. Zvláštní, jak jsem ten pokoj kvůli Dior vždycky nenáviděla, ale teď bych brala i ten panovačný postoj Dior radši než tuhle noční můru.

Po pravdě, vraždila bych za to, kdybych teď mohla vejít do svého pokoje a vidět Dior, jak mi likviduje věci.

„Tak co, už jste zjistili, že je to podvodnice?“

Adamův hlas ohlásil jejich příchod. Bratři vešli do místnosti, teď už plně oblečení, a posadili se na pohovku.

„Není to podvodnice.“ Byla to ta čarodějka na podlaze. Zírala přímo na mě takovým způsobem, že se mi z toho zježily chlupy po celém těle.

Chtěla jsem zkrátka jen odejít.

„No, to musí být,“ pokračoval Adam a opovržení v jeho hlase bylo nad slunce jasnější, „není možné, že jsme s ní spojeni poutem družky.“

„Obávám se, že není, můj princi. Je vaše družka, stejně jako je družkou vašich bratrů. Nese v sobě mocnou a nevídanou auru, auru, kterou nevlastní ani královské vlčice. To je důvod, proč dokázala projít Astrálním lesem, proč jí ten posvátný úplněk, který nikdo nespatřil celá staletí, vyšel na pomoc, aby ji přivedl k vám. Je vaše družka, královská princezna Luna.“

Její slova pro mě zněla jako rozsudek smrti. Čím déle jsem v téhle místnosti trávila čas, tím více jsem ztrácela kontakt s realitou.

Nic z toho, co řekla, nemůže být pravda o mně. Nenesu žádnou mocnou auru. Všechno, co nesu, jsou jen roky bolesti, utrpení a hladu.

„No, to jsou pěkný sračky a vy to musíte naprav...“

„Zvažuj svá slova, Adame,“ promluvil král Alfa tichým hlasem, který ale i tak nesl dostatečnou váhu na to, aby přehlušil cokoliv jiného v místnosti, „s Circe budeš mluvit s úctou.“

Adam se v omluvě uklonil, ale v jeho výrazu nebyl ani stín lítosti. Dlaně měl sevřené v pěst a díky oslepujícímu vzteku v očích vypadal, že by dokázal zabít jak Circe, tak mě, jen aby se z tohoto zakázaného pouta vymanil.

„Co když to pouto nechceme?“ zeptal se Carlton. „Můžeme ji odmítnout?“

„Ne. Princové Alfa nemají svobodu odmítnout své družky a už vůbec ne takovouto mimořádnou družku. Měsíční bohyně nedělá chyby, a pokud k vám připoutala tuhle lidskou dívku a zařídila, abyste ji objevili jedné náhodné noci, pak je to ta pravá pro vás tři. Selhání při jejím označení a uplatnění nároku by mělo kruté následky, a to nejen pro vás, ale pro celou smečku. To by šlo proti přímému rozkazu Měsíční bohyně a následovaly by za to vážné tresty.“

Místností se rozhostilo husté ticho. Těžce jsem polkla. Prostě jsem to celé jen sledovala, jak se to přede mnou odehrává, a čekala na neviditelného režiséra, až zařve 'střih', abych se mohla vrátit do svého normálního života.

„Já tohle nechci,“ všechny hlavy v místnosti se otočily ke mně, a tehdy jsem si uvědomila, že jsem to řekla já, „nechci k nim patřit jako družka, chci se prostě jen vrátit do školy.“

„Je mi líto, Lioro Coleová, dcero Anny a Bena, první člověče spojený s princi Alfa. Tohle nezáleží na tobě.“

„To mi jako říkáte, že nemám ve vlastním životě žádné slovo?“

„Měsíční bohyně to tak zařídila.“

„Nesmírám žádnou Měsíční bohyni. Jsem člověk. Nemusím skákat, jak ona píská.“

Circe se na mě jen usmála.

„Takže říkáte, že z tohoto pouta neexistuje žádná cesta ven?“ zeptal se znovu Carlton. Rychle střelil pohledem po Adamovi, který místo toho, aby vypadal rozzlobeně, vypadal zničeně, jako by právě vyslechl to nejhorší prohlášení ve svém životě. „Musí z toho existovat nějaká cesta.“

„Jedinou cestou ven je smrt!“ vykřikla a na krátkou chvíli jí oči úplně zbělely a kauri mušle zdobící její zápěstí a kotníky se otřásly, ačkoliv seděla úplně nehybně.

„Dokud nezemře, jste k ní připoutáni na celý život.“

„To stačí,“ Luna Amber vstala ze svého místa, „Circe může odejít.“

Circe se rovněž zvedla, uklonila se a vyšla z místnosti, aniž by její náramky z kauri mušlí vydaly jedinou hlásku.

Král Alfa místnost opustil také a princové mu vstali, jak odcházel, zatímco já se těžce zvedala ze svého místa.

„Já... já se potřebuju vrátit do školy,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale cítila jsem potřebu to před odchodem oznámit.

Při mých slovech se usmála jen Luna Amber. Přešla ke mně a černé roucho za ní povlávalo.

„Teď jsi součástí nás, dítě, a palác je odteď tvým domovem. Přidělená služebná tě zavede do tvého pokoje a pomůže ti se v nadcházejících dnech dobře zadaptovat.“

Otevřela jsem pusu, abych to odmítla, ale ona už se otočila zády a odešla. Ocitla jsem se s tichými princi ani ne na minutu, která mi připadala jako celá desetiletí, načež do místnosti vešla služebná, provedla pukrle směrem k princům, kteří ji ignorovali, a vyvedla mě ven z místnosti.

„Nech nás,“ udělaly jsme sotva deset kroků ven z místnosti, když se za námi ozval ten hlas. Byl to Adam, který teď stál těsně za námi. Služebná odcupitala pryč a mě tam nechala s bušícím srdcem naplněným strachem z Adama.

Co udělá teď?

„Omlouvám se,“ zazněl jeho skleslý tón a vyrazil mi dech.

Počkat... cože?

„Moc mě mrzí, jak jsem se k tobě ve škole choval, a že jsem dal ostatním zelenou, aby tě šikanovali. Vím, že mi to tímhle teď vracíš, ale prosím, musíš to vrátit zpět,“ přistoupil blíž, až mě přitiskl ke zdi.

„Prosím, pro mě je to horší než rozsudek smrti. Zabíjí mě to,“ a opravdu zněl, jako by ho to ničilo. V obličeji měl výraz čisté a ryzí úzkosti. Oči měl zalité slzami a celé jeho tělo se třáslo. Ať už to byla jakákoliv bolest, nebyla to jen ta emocionální.

„Fakt mě to zabíjí. Nemůžu být spojený s člověkem. Nemůžu se na člověka podívat a vidět v něm svou družku. To je pro mě strašný ortel. Prosím tě, zruš to, ať už jsi na nás seslala jakoukoliv černou magii, abys nás k sobě připoutala. Prosííím.“

Hlas se mu zlomil, a i přes to všechno jsem to s ním najednou cítila. Cítila jsem jeho bolest a utrpení, jeho zoufalství a oči se mi také zalily slzami.

„Já jsem nic neudělala.“

„Jestli se ti musím omluvit před celou školou, tak to udělám. Jen to prosím tě zruš. Dostaň mě z těch okovů!“

„Já nevím jak. Já jsem fakt nic neudělala!“

Hlasitě vydechl, než si schoval obličej do dlaní. Když zvedl hlavu, viděla jsem, jak v jeho tváři znovu nabírá na síle to šílenství. Okamžitě jsem ucouvla.

„Takže ty s tím nehodláš nic dělat?“

„Není co dělat. Já vím...“

„Fajn!“ odtáhl se ode mě a jeho hněv byl tichý a strnulý, „tak měj po svém, a připrav se na následky.“

S těmi slovy odešel a nechal mě tam s bušícím srdcem a roztřeseným tělem.