ADAM

Můj život se za poslední dvě hodiny převrátil vzhůru nohama tím nejhorším možným způsobem, ale já se právě teď procházel sem a tam po našem obývacím pokoji se sklenkou silného vína v ruce, i když to jediné, co jsem chtěl udělat, bylo rozmlátit celý dům, strhnout tuhle budovu a nechat svého vlka běžet lesem a rvát stromy i s kořeny.

Ale musel jsem se přinutit zůstat v klidu, jen rázovat po obýváku a jen občas si loknout vína, ačkoli jsem si nepřál nic jiného než mrštit tou sklenicí o zeď nebo, ještě lépe, hodit jí ji do obličeje.

Pomyšlení na ni mi znechucovalo duši a donutilo mě naráz do sebe kopnout obsah sklenice. Došel jsem k baru a nalil si další.

„Myslím, že bys měl přestat pít,“ ozval se za mnou Braxův hlas, „přestaň pít, abychom mohli vymyslet řešení s čistou a logickou myslí.“

„Řešení?“ odpověděl Carl svému bratrovi. „Slyšeli jste Kirké. Žádné řešení neexistuje. Jsme s ní svázáni na celý život. Musíme si ji přivlastnit a označit ji, pokud chceme usednout na trůn.“

„Ledaže by zemřela,“ odvětil Brax, „to je jediné řešení.“

„A ona v dohledné době nezemře. Je to naše družka,“ upíral jsem oči na sklenici, kterou jsem držel, ale poznal jsem, že se teď dívá na mě, „musíme to přijmout.“

Sklenice se mi v ruce roztříštila. Překročil jsem střepy, abych se vrátil do hlavního obývacího pokoje.

„Ne, nemusíme. A neuděláme to. V žádném případě si nepřivlastníme lidskou dívku jako naši družku, nepustíme si ji do našich životů a do našeho domu a...“ Trhl jsem sebou. Jen samotný fakt, že byla nahoře v pokoji, stačil k tomu, aby se mi vařila krev. Pravděpodobně se teď rozhlížela po pokoji a vstřebávala ty luxusní detaily, které jí její krvavá magie zajistila. Lidé... nikdy nemají za lubem nic dobrého, a dokud neuvidím její konec a odchod z tohoto paláce, nebudu mít klid.

„Tohle se prostě nestane,“ uzavřel jsem to. „Vymyslím jak, ale tohle bude její jediná noc v tomhle domě.“

„Adame,“ začal Carl svým typickým uklidňujícím hlasem a já už věděl, co řekne. Jen mě to ještě víc rozzuřilo. „Je mi opravdu líto tvé ztráty, ale už jsou to roky. Musíš se zbavit té oslepující nenávisti a hněvu. Nemůžeš zatratit celou lidskou rasu kvůli tomu, co udělal jen jeden z nich. O tu dívku nahoře se nestarám, a pokud by nějakým zázrakem přestala být naší družkou, stane se pro nás nikým. Ale právě teď je to naše družka. Naše budoucnost je svázaná s ní. Nemůžeme ji prostě odvrhnout proto, že nenávidíš lidi, zvlášť když nenávidíš lidi kvůli tomu, co udělal jen jeden z nich. Nemůžeme...“

Můj vlk a hněv jednali dřív, než jsem se zmohl na myšlenku. V jedné vteřině jsem stál dál od Carla a v další ho mé tesáky chňaply po límci a zvedly ho z podlahy. Jenže on se z místa ani nehnul. Zůstal stát na nohou navzdory mému pokusu ho zvednout. Můj stisk kolem jeho límce se jen zesílil, zatímco můj vlk na něj vrhal jedovaté pohledy. Carl zůstal netečný. Jen se na mě díval s nevzrušeným výrazem, který mě štval o to víc.

Vždycky chápali ten druh výbušného hněvu, který mě popadne, kdykoli na tohle téma přijde řeč, a s tímhle novým zvratem musí chápat, jak moc mě to ničí.

Svěsil jsem ruce.

„Omlouvám se, jdu si lehnout.“

Nečekal jsem, až mi někdo z nich odpoví, otočil jsem se na podpatku a zamířil ke schodům. Byl jsem na úpatí schodiště, když mě zastavil Braxův hlas.

„Pojďme se na to vyspat. Jsem si jistý, že do rána budeme schopni uvažovat jasněji. A Adame, prosím tě, nedělej žádné hlouposti.“

Samozřejmě věděl, že se mi v hlavě začíná rýsovat hloupý plán. Ví, že bych to jen tak nepřijal a nedovolil bych, aby se tahle noční můra vlekla déle, než je nutné. Přikývl jsem, než jsem začal stoupat po schodech.

Sotva jsem dorazil do druhého patra, udeřila mě do nosu její vůně, ta sladká, nadpozemská vůně, ta, kvůli které se můj vlk dral na povrch, ta, kvůli které moje nohy bojovaly s touhou jít do jejího pokoje a to přitahování... Bože! Dlaně se mi samy od sebe sevřely v pěst a stálo mě to veškerou sílu vůle, abych s jednou z nich nepraštil do zdi.

Dostal jsem se do svého pokoje v jednom kuse a na dvakrát zamkl dveře, abych mohl bojovat sám se sebou. Teprve když jsem stál ve sprše, opravdu jsem se neovládl. Znovu a znovu jsem mlátil do zdi, dokud jsem neměl klouby ošklivě pohmožděné a dokud můj vlk kňučením neprotestoval. Nenáviděl jsem ho, protože jak se opovažuje cítit k ní pouto družky? K člověku?

Bylo po půlnoci, když jsem se konečně vrátil do pokoje. Oči se mi sotva držely otevřené, jak jsem byl ospalý. Šálek kávy nepomohl. Mé tělo na mě křičelo, abych si po více než 120 hodinách beze spánku odpočinul. Nechtěl jsem spát. Věděl jsem, kolik hrůzy pro mě spánek znamená... věděl jsem...

Oči se mi zavřely... Bojoval jsem, abych je udržel otevřené, ale nefungovalo to. Prostě jsem...

Byl jsem v kaluži krve; ne, byl jsem v celém jejím oceánu. Topil jsem se v ní, a bez ohledu na to, jak moc jsem sebou házel nebo jak moc jsem se snažil plavat, nefungovalo to. Umíral jsem. Krev mi vnikla do úst, naplnila mi plíce a táhla mě ke dnu.

Trhnutím jsem se probudil.

Měl jsem vysokou teplotu. Srdce mi bušilo a celé tělo se mi třáslo. Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem, jak slabý jsem se cítil. Byl jsem budoucí alfa král smečky Stříbrného měsíce, a tady jsem se třásl kvůli noční můře jako zkurvený pětiletý fakan, zatímco důvod mé noční můry pravděpodobně tvrdě spal jen o pár pokojů dál.

Podíval jsem se na noční stolek a zjistil, že jsem nespal ani pět minut. Nedokázal jsem spát ani pět minut a měl jsem ji přijmout jako svou družku. V žádném případě. Radši bych zemřel, než abych to dovolil. Radši bych udělal nemyslitelné, než abych to dovolil.

S tím jsem vstal z postele a zamířil k jejímu pokoji. Nemusel jsem přesně vědět, který pokoj jí přidělili, abych ji našel, protože můj vlk mě k ní dovedl. Odemkl jsem její dveře univerzálním klíčem a musel jsem bojovat s okamžitou přitažlivostí, kterou jsem k ní cítil.

Vypadala jako holubička, klidně spící na posteli s přikrývkou vytaženou k hrudi. Ta iracionální část mého já, která patřila mému vlkovi a kterou jsem nedokázal ovládat, nechtěla nic jiného, než si k ní vlézt do postele a držet ji v náručí.

Zahnal jsem ty myšlenky, přešel k posteli a naklonil se nad ni. Při mém vpádu jí oči vystřelily dokořán a ona otevřela ústa. Výkřik, který se chystala vydat, jí odumřel v hrdle ve chvíli, kdy se mé dlaně obemkly kolem jejího krku. Oči se jí rozšířily, když si uvědomila, co se chystám udělat. Zmítala se pode mnou a její ruce šmátraly ve snaze sundat ty mé z jejího krku.

Nebyla jediná, kdo cítil bolest. Čím silněji jsem tiskl, tím víc nějaká síla svírala mé srdce a tím víc se mi rozmazávalo vidění... to musí být to pouto družky, tak jsem stiskl ještě silněji, než to ucítí i moji bratři a vtrhnou do pokoje. Konečně se pode mnou přestala zmítat, a když jí ruce odpadly, zhluboka jsem si úlevou vydechl. Bylo hotovo. Už k ní nebudu připoután.

Slezl jsem z ní a nohy se mi podlomily hned, jak se dotkly země. Bolest v mém těle byla příliš zdrcující. Tohle nepůsobilo jako přetržení pouta; připadalo mi to jako peklo. Jako by bylo celé mé tělo ponořeno do ohně a pepře. S námahou jsem se postavil na nohy, s námahou jsem kráčel, protože čím víc jsem šel, tím víc moje tělo těžklo jako olovo a tím víc se mi rozmazával zrak. S námahou jsem se dostal do svého pokoje a ve chvíli, kdy jsem vešel dovnitř, se mi podlomily nohy a já padl k zemi.

Tentokrát jsem nedokázal udržet oči otevřené a pohltila mě temnota.